Těhotenství a cestování

K dnešnímu dni je našemu ještě nenarozenému synovi Jakubovi 26 týdnů. A už má nacestováno opravdu hodně. Nebudu zde zmiňovat, že celé těhotenství bez problémů plním své pracovní povinnosti, tzn. denní cestování po republice a návštěvy mých četných klientů. Doposud bez nejmenších problémů.

Chci se podělit o zážitky z cest opravdu dalekých. Před pár dny jsme se vrátili z dovolené v Bulharsku (Primorsko), kde jsme strávili nádherných deset dnů. Cestu jsem absolvovala jako řidič. Mám totiž problémy s cestováním autem v případě, že nesedím za volantem. Jak říkám, buď musím spát, nebo zvracím. Takže většinu cesty jsem si odřídila (jako už obvykle).

Odjezd na dovolenou se neobešel bez zježených vlasů tchýně, přátel i kolegů v práci. Všichni se snažili mi nenápadně naznačit, že jsem ztratila poslední zbytky rozumu. (Neztratila, celé těhotenství prožívám naprosto bez potíží a mimo zvětšujícího bříška i bez obvyklých příznaků jako je nevolnost, nervozita apod.).

Vrátím se k cestě samotné. Na dovolenou do Bulharska jezdíme vždy ve dvou autech, mým a mého manžela. Bohužel stejně jako vloni se nám nepodařilo sjednotit odjezdové časy, takže já s kamarády jsem vyjížděla v neděli ráno, manžel nás následoval v neděli večer.

Trasa: Slovensko, Maďarsko byla dle očekávání naprosto poklidná, téměř celou trasu tvoří dálnice. Srbsko se také pochlapilo a až na posledních 100 km k bulharským hranicím je cesta také velmi příjemná. Ovšem Bulhaři. Vnitrozemí je krajina nikoho a také cesty mi připadají, jakoby se k nim nikdo nechtěl hlásit. Pokud někdy pojedete tuto trasu, nikdy neobjíždějte Sofii po obchvatu. Přes centrum je to několikrát rychlejší a vaše auto vás za to bude milovat. Zrovna tento úsek jsem absolvovala kolem druhé hodiny ranní a otevřeně se přiznám, že můj psychický stav se minutu po minutě horšil. Nevyspání a strach o nenarozeného Jakuba se čím dál víc zvětšoval. Tento úsek jsem prožívala při snaze usnout na zadním sedadle, nicméně bez úspěchu. Hrůza, že tam Jakuba "vytřepu" a ještě zlikviduju auto mě málem zničila. Za Sofií jsem vydala nekompromisní rozkazy: zastavit, zalehnout a minimálně dvě hodinky schrupnout. No a poté, co nás vzbudilo sluníčko už to zase byla pohoda, všichni plní optimismu a já si zase sedla za volant a nadšeně si to hnala k vlnám Černého moře.

Dál nemá smysl nic líčit, ubytování skvělé, Bulhary miluju pro jejich přátelství na první pohled, moře úžasné, jídlo bezkonkurenční… Zase jsme se nezklamali. Deset dnů koupání, výletů, beach volejbalu…

No a odjezd domů. V podobném znění coby cesta tam, jenom jsem si ty nejhorší úseky cesty odbyla za volentem. Prostě se tam cítím nejlíp a otřesy auta tam zvládám nejlépe.

Jsem přesvědčená, že bych si spoustu nervů ušetřila absolutní ignorací poznámek okolí a nebezpečí, které mi na cestě hrozí. Na druhou stranu není od věci si hrozící rizika uvědomovat.

Takže ještě jednou těhotenství a cestování.

Je-li těhotná žena bez zjevných potíží, cítí-li se fyzicky i psychicky v pohodě, potom nevidím důvod, proč se v těhotenství omezovat. A to v čemkoliv. Dovolená u moře? Byla skvělá. Hlídala jsem se na sluníčku, velmi často jsem chodila do vody, hlídala si pitný režim…. Prostě všeho s mírou a rozumem. Ve sportu? Když jsem se přestala cítit dobře, okamžitě jsem si šla odpočinout. Tvrdím, že ten můj prcek i tělo si přece řekne, když se mu něco nebude líbit. Pokud tento článěk budete číst, berte ho jen jako další životní zkušenost. Přeji všem maminám pohodové těhotenství a toho nejzdravějšího a nejkrásnějšího mimíška na světě.