Zuzanka

Cítila jsem to stejně. Děti už byly samostatné, a přitom jsme ještě s nimi nepoznali tu opravdovou pubertu, oba jsme byli zdraví, měli střechu nad hlavou, práci, která nás těšila, rodinu, ze které jsme mohli mít radost. Měli jsme přátele, na které se lze spolehnout, životní standard, který nám vyhovuje, a především jeden druhého.

Cítili jsme, že naše rodina je naplněná. Neplánovali jsme víc dětí, a přitom jsme za dobu našeho pěstounství tolik pronikli do této specifické oblasti života, že jsme se nechtěli uzavírat natrvalo. Majka, která k nám do té doby jezdívala na hostitelské pobyty, už bydlela ve své nové pěstounské rodině, a my jsme začali zvažovat, zda bychom nemohli nabídnout přátelství jinému dítěti, které vyrůstá v DD.

A tak jsme poznali Zuzanku. Měla těžce nemocnou maminku a otce, který se o ni nedokázal postarat, ale měl ji rád a jezdil za ní do domova. Pozvali jsme ji na výlet, potom na návštěvu, a brzy nás brala jako svoje lidi. Maminka jí zemřela jednoho uplakaného pátečního rána, kdy jsme zrovna měli přijet za ní, a tak si ten první smutek prožila u nás. Dan jí pomohl udělat dřevěný křížek, aby si na něj mohla sáhnout vždycky, když si na maminku vzpomene. Povídali jsme si o mnoha věcech, které malé děti znají jen vzdáleně, o nemoci, smrti a umírání. Na konci víkendu se nás Zuzanka zeptala: „Adoptujete si mě?“ Velké hnědé důvěřivé oči…

Nemohli jsme si ji adoptovat. Byl tu její táta, člověk, který ji měl rád a chtěl, aby mu zůstala. A kromě toho … nebyli jsme připraveni jít do NRP s poloromským dítětem. Věděli jsme, že naše rodina je křehká, vztahy mezi dětmi nevznikaly automaticky jako u biologických sourozenců, a nechtěli jsme nikomu ublížit. Je rozdíl zvát dítě na víkendy nebo prožívat s ním každý den.

Po letních prázdninách jsme však byli víceméně rozhodnutí. Už pro nás nebyla „romským dítětem“, ale Zuzkou, konkrétním človíčkem s milou povahou, smyslem pro humor, láskou ke zvířatům a k přírodě, nadšenou členkou filmstudia Blabla.

Zeptali jsme se ředitelky DD, co s ní bude dál – uvažuje se o NRP? Dívala se na nás dost překvapeně, prý kdo by si vzal skoro jedenáctiletou holku s viditelnými romskými rysy? No kdo – přece my. Ale paní ředitelce se to nelíbilo. Zdálo se jí, že uplynula příliš krátká doba od smrti její matky, a že šanci by měl dostat především její otec. Dokonce naše kontakty na čas přerušila, a nabídla nám na HP jinou dívku. Nechtělo se nám věřit tomu, co se nám pomalu vkrádalo do mysli – že totiž paní ředitelka podporuje hostitelské pobyty, protože je to výhodné pro domov. Dítě má možnost navázat citové vztahy, ale zůstává stále bydlet v dětském domově (pevně doufám, že tomu tak není, ale v té době jsme nedokázali najít jiné vysvětlení, a neznáme ho dodnes).

Tahanice o to, zda bude Zuzance umožněno přejít k nám do NRP, trvaly celý rok! Možná by trvaly dodnes, kdybychom se neobrátili na nestátní organizace. Vrcholem všeho bylo, že ji ředitelka DD 3 týdny před odchodem do rodiny, uprostřed školního roku, převedla ze základní školy na zvláštní. Nerozuměli jsme už téměř ničemu.

Po mnoha telefonátech, intervencích a prosbách mohla k nám Zuzka v den svých dvanáctých narozenin přijít natrvalo. Seděli jsme večer u stolu, smáli se a dobírali si jeden druhého, když tu se Michalka Zuzky zeptala: „ Je to pravda, že ti umřela maminka?“

„ Je, Míšo.“

„ Hm…tak to se nemáš. Chudáčku.“

Zuzka chvíli otálela s odpovědí, a pak řekla: „ Mám se i nemám. Nemám se, že mi umřela maminka, a mám se, že jsem našla vás. Teď mám takovou rodinu, jakou jsem si přála.“

A pak se obě začaly pošťuchovat a smát se a Zuzka se mi přitiskla do náruče a zeptala se: „ Teď už ti můžu říkat maminko?“

A tak mi přibyla další dcerka. Má černé kudrnaté vlasy, dobrosrdečnou povahu a dobře se opaluje. Ze zvláštní školy přešla zpět na základní, kterou zvládá velmi dobře (průměr na vysvědčení měla 2,0 – prostě velmi dobře). Její neustálé zdravotní problémy jsme dostali pod kontrolu, a řekla bych, že docela dobře zvládá i svůj život mezi námi bílými.

Pro nás se tímto krokem změnilo hodně – před Zuzkou jsme vypadali jako přirozená rodina, protože Helenka i Míša jsou nám typově podobné. U Zuzky nikdo nepochybuje o tom, že je v naší rodině „kukačkou“.

S přijetím Zuzky jsem si uvědomila, že mnoho řečí typu“ tmavé dítě v bílé rodině nepatří nikam“ je mnohem opravdovější u dětí poloromských. Zuzanka má širší rodinu – ale pro svoje romské příbuzné je příliš světlá a pro české příbuzné příliš tmavá. To tyto děti ve skutečnosti nepatří nikam, a nemohou se ani samy rozhodovat, KAM chtějí patřit – protože pro jedny budou stále příliš světlé a pro druhé příliš tmavé. Zuzka přijala nás za svoji rodinu, a díky tomu zatím nemusí příliš řešit svůj původ. Ale nedělám si iluze, že jednou, až kolem ní nebude chumel členů naší rodiny, bude vystavena konfrontacím jak s romskou menšinou, tak majoritní společností. Pro řadu lidí bude vždycky „cikánkou“.

Znám se již několik let s jednou skvělou ženou, která je tmavá, ale vždy vehementně tvrdila, že NENÍ romka. Teprve když jsme přijali Zuzanku, svěřila se mi, že je poloromka. Říkala mi, že uvnitř, v srdci, je po mamince. Má spoustu přátel mezi bílými a cítí se patřit k nim. Ale genetika ji zradila a nadělila jí vzhled po tatínkovi – tmavou kůži, černé vlasy a oči. Myslím, že v tu chvíli jsem jí porozuměla, a ona věděla, že jí porozumím. Zkrátka – není to v barvě kůže, víte? Je to v člověku samotném, jeho osobnosti, jeho duši, jde jen o to nemít předsudky a dát každému šanci.