Slaňovat se dá i s vozíkem

Byla slunná neděle lákající do přírody, a přesto byl sál hotelu Diplomat naplněn k prasknutí. Probíhal zde 3. ročník módní přehlídky POV FASHION ’99 – Vozíčkáři očima českých návrhářů. Akci organizačně zajišťovala Pražská organizace vozíčkářů zejména prostřednictvím své členky ing. arch. Daniely Filipiové. Modely Heleny Fejkové, E-daniely a Tatiany Kovaříkové předváděly nejen profesionální manekýnky, ale i sami vozíčkáři z oddílu plavců. Jednou z nich byla i půvabná dívka Karolína Piroutková.

Karolína

studovala v prvním ročníku Vysoké školy ekonomické, když se její život nečekaně změnil. Při pobytu na horách najela na snowboardu na zasněžený kámen a při pádu se vážně zranila. Od té doby se pohybuje na vozíku. Ale pro mnohé své vrstevníky může být příkladem, jak žít skutečně plnohodnotně.

Sama přiznává, že pro to, aby mohla být samostatná a soběstačná, musela mnoho udělat její rodina, přátelé a samozřejmě ona sama. Výhodu měla ve své povaze – vždycky byla společenská, odvážná a samostatná (např. poslední rok střední školy včetně maturity absolvovala ve Spojených státech). Na nejhorší období po úrazu, které provázely silné bolesti, raději nevzpomíná. Naopak ráda vzpomíná na všechny, kteří jí během rehabilitace pomohli. Kromě rodiny a přátel to byli např. zástupci Centra Paraple, kteří ji kontaktovali již při rehabilitačním pobytu v Košumberku.

Strahov a Lipnice

Následovalo období, kdy seděla doma a byla odkázána na to, kdy bude mít tatínek čas ji někam odvézt. Vozil ji mimo jiné do strahovského bazénu na plavání a právě tam se potkala s ing. arch. Danielou Filipiovou, která šesti plavcům nabídla účast na předvádění modelů, a tedy příležitost stát se rovnocennými partnery profesionálních manekýnek.

Od přátel se také dozvěděla o Prázdninové škole Lipnice, jejíž kurzy ji zlákaly. Umožnily jí prožít část prázdnin samostatně se svými vrstevníky. Ani neočekávala, že slibované zážitky budou tak silné (např. hraní divadla pro veřejnost v Telči či slaňování na skalách). Hned po první zkušenosti se zapojila do organizace a letos se již podílela na přípravě kurzu Fénix, který byl otevřen všem.

Dnes je již pánem svého času. Do domu a bytu má bezbariérový přístup a s přispěním otce si pořídila auto. Dostane se tedy tam, kam potřebuje nezávisle, bez doprovodu další osoby. Má dobrou zkušenost, že lidé ochotně pomohou, je-li to zapotřebí. Méně dobré zkušenosti má s parkovacími místy pro vozíčkáře – bývají pravidelně obsazena těmi, jimž nejsou určena. Vzpomíná, že ani v USA není vždy dostatek parkovacích míst, ale neoprávněné stání na vyhrazených místech si každý dobře rozmyslí, neboť pokuta je značně vysoká.

„Chci mít jen šanci si říct, když potřebuji pomoci.“

V souvislosti s Karolínou si vybavuji svoji tetu. Patřila ke generaci, která se styděla přiznat veřejně nějaký nedostatek. Mnoho let chodila bez brýlí i přesto, že bez nich na ulici téměř neviděla, když si zranila nohu, chodila celou dobu v dlouhých kalhotech. Nevím, jak by zvládla problém, který potkal Karolínu.

Je moc dobře, že se pomalu učíme lidem s postižením zajistit podmínky pro samostatný plnohodnotný život, že místo bezcenného litování a budování zaopatřovacích ústavů bouráme bariéry v nás a okolo nás. Karolínina slova: „Chci mít jen šanci si říct, když potřebuji pomoci,“ jsou velice výstižná.