tisk-hlavicka

Jsou tu lidé?

23.4.1999 Jan Paulas Portál 1 názor

Šesťačka Lucie chodí do stejné školy jako její vrstevníci, vystupuje s nimi na besídkách, účastní se společných akcí. Má mezi spolužáky své místo. Její bývalá učitelka je přesvědčena, že je to tak v pořádku. Proto ji také před šesti lety přijala do první třídy, i když věděla, že to nebude snadné. Lucie je totiž od narození slepá.

Od té doby, co se Jarmila Kalabisová, učitelka na Křesťanské základní škole v Jihlavě, rozhodla integrovat nevidomou Lucii do běžné třídy, přibylo na jihlavské škole postižených dětí ještě šest: Honzík s rozštěpem páteře, František se ztrátou paměti po operaci mozkového nádoru, mentálně postižený Tomášek a další.

Co vás vlastně přivedlo k myšlence zkusit integrovanou výuku postižených dětí?

Před šesti lety za mnou přišli rodiče nevidomé Lucinky s prosbou, zda bych ji neučila. Moc si přáli, aby dcera chodila do běžné třídy základní školy, už proto, že ústav pro nevidomé byl v Praze, případně v Brně, což bylo obojí příliš daleko. Pro dítě v šesti letech by dlouhé odloučení od rodiny znamenalo velikou citovou zátěž. Přiznávám, že to pro mne zpočátku bylo velké dilema. S takovouto iniciativou rodičů jsem se setkala vůbec poprvé. Vážně jsem přemýšlela o tom, zda něco takového mohu zvládnout, nebo ne, ale nakonec jsem se to rozhodla zkusit. V Jedličkově ústavu v Praze jsem se naučila Braillovo písmo, které musí každý učitel, který chce učit nevidomé děti, ovládat, a pro Lucinku jsem připravila individuální vzdělávací plán.

Jak na vaše rozhodnutí reagovala škola?

Škola mi vyšla ohromě vstříc, ředitel byl této myšlence velice nakloněn – přesto konečné rozhodnutí nechal zcela na mně, protože věděl, že veškerá tíha té metodické práce spočívá vposledku na učitelce ve třídě. Cokoliv jsem však v souvislosti s integrací potřebovala, ve všem mi vedení školy vycházelo vstříc. Musím také říci, že velikou zásluhu na úspěchu integrace mají mé kolegyně, které byly poté ochotné třídu s postiženým dítětem převzít. V této souvislosti bych chtěla jmenovat alespoň Evu Karasovou, Michaelu Chudějovou a Marii Štohanzlovou.

Jak integraci postižených dětí přijali rodiče zdravých spolužáků?

Existuje taková právnická zvyklost, že když se rozhodnete dobrovolně přijmout do třídy dítě s postižením, musíte to oznámit rodičům zdravých spolužáků. Je důležité s nimi otevřeně promluvit, abyste je uklidnili, že se jejich dětem dostane stejná pozornost a péče jako dítěti s postižením, které samozřejmě bude mít specifické potřeby, ale po stránce výchovné i po stránce vzdělání nebudou mezi dětmi činěny rozdíly. Protože kdyby na tohle učitel zapomněl, mohly by děti bez postižení jít do života s pocitem křivdy, že na ně učitel neměl čas. A to se nesmí stát. To by potom integrace nesplnila svůj účel.

Kdykoliv jsem tedy nějaké postižené dítě přibírala, pokaždé jsem o tom s rodiči mluvila. A musím říct, že se vždy zachovali úžasně, byli dokonce rádi, že jejich dítě bude při tom a může postiženému kamarádovi něčím pomáhat.

Co považujete při integraci postižených dětí mezi zdravé děti za nejdůležitější?

Zcela jednoznačně je nejdůležitější vybudování vzájemných přirozených, citlivých vztahů. Tedy skutečně přirozených, víte, aby to nebylo vyumělkované, aby to nebylo z lítosti. Dítě s postižením se nemusí stydět za svůj handicap, musí si ho umět přiznat, a tím ho také přijme, protože ho přijalo celé jeho okolí. A naopak zdravé děti až vyrostou a potkají někdy vozíčkáře nebo nevidomého člověka, nebude pro ně toto setkání žádným překvapením, budou s ním umět bez zábran mluvit, nebudou se ostýchat, nebudou dotěrní, a nebudou ani lhostejní. Budou prostě přirození.

S nepřirozeným vztahem k postiženým máte určitě nějakou zkušenost...

Ano. Bylo to v první třídě... Lucinka si poranila prst o Pichtův psací stroj (psací stroj pro nevidomé – pozn. red.) tak nešťastně, že jí velký kus drátu zůstal vězet pod nehtem. Museli jsme jet na chirurgii. Čekárna byla plná, ale lidé nás ochotně pustili, protože dítě plakalo. Při ošetření se lékař k Lucince choval velmi hezky, vysvětlil jí vše, co bude následovat, takže to nakonec zvládla. Když bylo po všem, chtěla každému v čekárně ukázat, co jí ošetřovali a jak byla statečná. A také spustila, pochválila lékaře... Ale v čekárně bylo ticho. Lidé se dívali do země, na lavice, do oken a mimo ni a mlčeli. Zeptala se mě: „Jsou tu lidé?“ „Ano, je jich tady plno,“ odpověděla jsem. „A proč nemluví?“ Tolik bych je tenkrát chtěla vyburcovat z toho mlčení, aby se na ni podívali, promluvili, ale oni mlčeli a netroufli si podívat se na slepou dívku, nevěděli, jak se chovat. Lucinka se po chvíli znovu zeptala: „Opravdu jsou tu lidé?“ Když bylo ticho už nesnesitelně tíživé, řekl jeden tatínek: „Tak když říkáš, že je ten doktor tak dobrý, tak už se teď taky nebudu bát.“ A ona se hned rozpovídala, začala se zajímat o jeho operaci a přála mu, aby to dobře dopadlo – byla šťastná, že se s ní někdo baví. Najednou i ostatní lidé v sobě nějak překonali bariéru a začali reagovat.

Kdyby se jí tohle stalo víckrát, bude přemýšlet, proč jí lidé neodpovídají, uvědomí si svůj těžký handicap a ztratí životní odvahu. Proto také říkám, že s budováním vztahů mezi lidmi musí začít škola a že to patří k tomu nejdůležitějšímu, co od ní potřebujeme.

Kdyby se teď někdo z kolegů rozhodl pro integraci postiženého dítěte, co by pro něj mohlo být v počátcích největší šok, co by jej snad dokonce mohlo odradit?

Kolegyně mi občas říkají: vzala bych dítě s postižením, ale vadí mi jeho vzhled, bála bych se, že mu třeba ublížím, když mu budu pomáhat s hygienou, je tak málo mobilní, že mám strach, abych ho nepřetížila a podobně. To jsou přirozené obavy, já jsem si je prodělala také. Je to ale především obava z neznámého: Každý si časem vyjede ty své osvědčené pedagogické koleje, a už se mu v nich dobře jede. Jenže integrace vyžaduje zásadní změnu – a změna člověka vždycky trochu leká. Současně ho ale také inspiruje, vede ho dopředu.

Názory k článku (1 názorů)
Malá Zuzanka Monika Kludková (dcera předškolního věku) 10.5.1999 13:58





Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.