Tatík je jiný

Říkala: "Dnes jsem ráda, když se vrátím a zjistím, že jsou všechny děti zdravé. Dříve jsem chtěla, aby vše bylo po mém, aby vše i když nejsem doma fungovalo tak, jako bych tam byla." Nechápala jsem ji, zdálo se mi, že snad ani není možné, aby tohle nějaká "normální" matka řekla.

Teď mám pocit, že rozhodně k těm "normálním" nepatřím, protože si od mých návratů do našeho doupátka nepřeji nic jiného. Bože, jak já chápu, co tím myslela.

V době mé vrcholné pečlivosti jsem mého muže ukamenovala argumenty, proč je nezbytně nutné, dát dětem pacholíka v půl desáté, jak to ovlivní jejich vyměšování, kdy je nutné je dát spát a na které straně je dobré, aby měla Majda polštářek. Díval se ohromeně, ale i on si nebyl jist, že na tom opravdu nezávisí lidský živůtek toho drobka, co sotva přibyl do rodiny. Ostatně mohutný podrobný návod na dveřích lednice jeho kroky jistil.

Pak jsem v nemocnici rodila našeho druhého drobečka a z hrůzou zjistila, že si na návštěvě v porodnici má roční dcerka zapomněla dudlík a oblíbenou láhev s pitím. Můj muž to však zjistil o dost později, a tak v noci prostě improvizoval, jak se dalo. O tom, že nakonec naše dítko ukonejšil kouskem tvrdého salámu, se nejprve rozhodl, že matce, která vyznávala vegetariánství raději neřekne. Tento úctyhodný výkon jej však posílil natolik, že se rozhodl vydat vlastní cestou.

Tento stav trvá dodnes. Nic není podstatné, pokud mi to děti nedají dostatečně najevo. Není nutné být účasten všech dětských pří, či snad dokonce vědět, co které právě dělá. Tak nějak bych já opsala myšlenkové pochody, které mého muže vedou ve výchově. Mám hrůzu z toho a onoho, a proto raději odcházím. Faktem je, že za úctou, kterou mi děti dávají najevo, když se vrátím, za každou maličkost, kterou jinak nevnímají, nad kterou jindy ohrnují nos, stojí právě výchova mého muže.

Když jsem nedávno viděla upřímnou snahu jiného muže u dětské lékařky přebalit svého syna a použít, po vzoru manželky, dětské vlhké ubrousky, najednou mi to dopnulo. Ten cizí tatík se opravdu hodně snažil dostat se těm záhadným zabaleným ubrouskům na kloub, hýčkal syna slovíčky, aby dítko vydrželo tu poměrně dlouhou dobu v klidu a pot mu pomalu vytryskl na čele, když zjistil, že pouzdro roztrhl a přitom otvor pro ubrousky byl dostupný tak snadno a hlavně úplně na druhé straně. "Doufám, že se s námi kvůli tomu maminka nerozvede," jen tiše poznamenal. A mně se nejen chtělo smát, ale hlavně jsem to poprvé smysluplně pochopila.

Asi není nutné mít stejné prožívání, mít stejné pocity, mít stejný přístup k výchově, pokud před dětmi vystupujeme jako mozaika, která se doplňuje. Ostatně onu krásu puzzle poznáte taky teprve tehdy, když položíte tu poslední kostičku.

Co na tom, že muži ji někdy dle našeho úsudku hledají zbytečně dlouho, dávají obráceně či jinak nesmyslně. To je jejich přístup, bez kterého by to naše puzzle nikdy nevzniklo a nebylo tak úplné…..