O moci rodu

Jsem vždy šťastná, když už zmáčknu čudlík výtahu a vím, že ji uvidím. Stalo se i tentokrát.

Po přežité cestě autobusem se dámská jízda přivítala s babičkou. Holky nasály atmosféru bonbónků, sladkých neřestí, cukrových pusinek a vědomí, že mají pré (dovoleno vše, pozn. překladatele). Přála jsem jim to a už už se kryla ve svém domečku, kam zalezu vždy, když vím, že teď je zbytečné se domáhat své vlády. Nebylo by to nic dobrého ani pro holčiny, ani pro mne. Pro náš vztah už vůbec ne. A tak já respektuji, že holčinám povoluje babička, co smějí v jejím bytě a holky vědí, že jim neprojde přenášet pravidla babičkovská k nám domů. A tak jsem si slastně hověla ve svém úkrytu, dívala se, jak holčiny tančí s babičkou "Hříšný tanec", jedí sladké, žvýkají "žvejky", vymýšlejí účesy, skáčou z gauče a vypnula jsem.

Naladila jsem na vlnu, která mne upoutala, když jsem bezmyšlenkovitě uklízela umyté nádobí do skříněk a opět se netrefila do poličky. Nechápete? Tak jinak. Mám takový nepěkný nešvar - nemám odhad i v situacích, kdy by se předpokládal. Ještě srozumitelněji - i člověk bez zraku má větší cit pro místo, které musí vyhradit pro hrnek dávaný do poličky. Co já jich už takto rozbila, a když ne hned nejhorší, tak alespoň naťukla. Není mi to ke cti, ale je to tak. Když jsem se podívala na hrníčky mojí maminky, najednou mi to sepnulo. Ona je na tom stejně, jsem dcera své matky. To byla útěcha, prostě je to rodové. Přiznávám, je to mou zbrklostí, ale důležité je, že má maminka to dělá také. Najednou jsem měla chuť udělat si nehty lakem s vysněnou barvou mé mamky. A tak s nehty hříšné ruděčervené barvy píši Vám o tom, jak se zařazuji do kolejí, po kterých jsem jet nikdy nechtěla.

V pubertě jsem přeci věděla, že máma má šatník, kam je zbytečné se dívat, protože není nic šílenějšího než to, co ona nosí. Věděla jsem, že není děsivější situace než mít matku, která po Vás chce na výletě v Praze kousat do krajíce chleba zabaleného do ubrousku z domova. Ta příšernost. Při konci puberty jsem pravidelně bílila její šatník, protože naopak nebylo nic horšího než jsem měla v šatníku já. Nesnášela jsem fakt, že každou stužku z dárku opětovně stočila do úhledné ruličky a uložila na příště. Děsila jsem se, že zase všechny balicí papíry budou po vánocích perfektně vyhlazeny a dány do skříně. Hrozila jsem se, že až půjdeme spolu příště nakoupit, zase budu sepsuta:" Jak to neseš tu tašku? To nevidíš. že celý nákup je nakloněn ke mně? Co děláš?" V čase útlejšího věku se tyto věty posunuly:" Jak se mě to držíš, vždyť máš stisk jak leklá ryba? Jestli se chceš držet, tak mě drž pořádně!" Vzpomněla jsem si na štulce nad úkoly z matematiky, které provázely mé pomalé myslící procesy, na světýlka o vánocích, která miluje a má je všude a najednou mi to došlo.

Bože, jak stárnu, začínám být stejná. To, co jsem tak nesnášela, to, čím, jsem opovrhovala, to dělám já. To, v čem jsem si připadala jako buřitelka, to už si ona také probouřila. Jenom trochu dříve než jsem to já poznala.

Teď, když se tak projdu pamětí, proč moje babička má krabičku perfektně srovnaných mašliček podle barev, účes, který těch 30 let (co už skoro pamatuji), musí mít každý vlásek na svém místě, věci, které, mají přes sedmdesát let svá místa, která se nemění. Propána je to rodové. A už mne to má taky.

O vánocích jsem já ten, kdo rovná papíry, Terce jsem tuhle vytrhla mašličku s tím, že se může hodit. Majdu jsem při nákupu sepsula, že mě neumí pořádně držet a když jsem měla napůl v ústech větu:" Holky už Vás zase táhnu jako....," holky se na mě podívaly a dodaly: "Jako pytel, viď? Babička slánská nám to taky říká." Svěřila jsem se se svým prokletím Kubovi. Podíval se na mne a začal se smát. "Víš, že bych si tvou matku klidně vzal. Je to fakt šik baba, no, ostatně, proto jsem si vzal tebe. Říká se, že se má člověk podívat na tchyni, že ji za pár let bude mít doma."

Částečně mi polichotil, ale to zjištění ve mně znělo dál. Dám svým dcerám danajský dar a zatím o něm sama mnoho nevím. Možná to bude úchylka, jak správně stočit sprchu do stojanu u vany, možná to bude naštípnutí každého hrnku, který budou vlastnit......mé myšlenky letěly a už jsem viděla všechny mé nectnosti, které by se mohly uchytit. Pak se má tvář rozjasnila. Tak špatné to zase nebude.

Vždycky jsem věděla, že mne maminka a má babička milují, že by za mne dýchaly a nikdy náš vztah nebyl jen o zdvořilé úctě a slušnosti prokazované tomu, komu by se prokazovat měla. Žádná hra na lásku, ale vědomí, že zvýšený hlas, neshody a usmiřování, jsou jen další dimenzí toho, jak moc se máme rády. Třeba to tak bude i s mými holčinami.

No, když se na to podívám ještě z druhé strany, že mám krásnou babičku i maminku, to vím. Že jsou to ženy s velkým Ž, žádné puťky, šikovnost na každém prstě, energie na kácení skal, chuti do života, že by leckterým teenagerům mohly půjčit, tak....Bože, já se mám, vlastně jsem nevědomky vyhrála v loterii.

A co Vy, už jste si taky vsadili?