Romské dítě v "gadžovské" rodině

Jaké problémy to s sebou přináší?

Asi nejčastější připomínky pěstounů se týkají chování a vlastností dítěte. Většinou v nich převažují ty „horší“. Když se na ně pozorně zaměříme, najdeme podobnost s povahovými rysy nejednoho Roma běžné populace (vysoká emotivita, svobodomyslnost, přílišná orientace na materiální věci, muzikální nadání apod.). Je to významný doklad toho, že se dítě nevyvíjí jen pod vlivem vnějšího prostředí.

Nesmíme ale zapomenout na ty pěstouny a adoptivní rodiče, kteří žádné rozdíly mezi romskými a „bílými“ dětmi neuvádějí, ani na ty, kteří váhali s tvrzením, že by zvláštní vlastnosti dítěte přičítali jeho etnické příslušnosti. Možná o to snazší pak pro ně výchova romského dítěte je.

Při své práci jsem se však setkala i s rodiči, kteří při přijetí romského dítěte netušili, že to není jen vyrovnávat se s jinou barvou pleti, ale především s odlišným způsobem chování, jinými hodnotami a zájmy, než jaké by čekali u „bílého“ dítěte – nicméně to neznamená, že by je nepřijali s láskou.

Dalším velkým problémem je vyrovnávání se celé rodiny s reakcemi okolí. Pěstouni si stěžují na nehezké jednání s romskými dětmi ve škole, v místě bydliště, v dopravních prostředcích apod. – od drobných narážek (paní učitelka prohlásila: „Ne, děti, to není Žid, to je Cikán.“) přes posměch a agresivní chování k celé rodině.

Někteří zdravě kritičtí rodiče dodávají, že za neshody si dítě často může svým chováním samo, a nehledají v tom rasový podtext. Jiný případ ale je bezdůvodné a rasově motivované napadání, které neprávem ponižuje osobnost, a které mnohé romské děti zakusí.

Zvláštní oblast vidím v důsledcích negativních reakcí okolí na jinakost dítěte. Těmi jsou např. potíže s přijetím do kolektivu, nízké sebevědomí dítěte, obtížné hledání vlastní identity, ale mohou to být i úporné snahy naučit dítě „dobrému“ chování, aby druzí neměli důvod k ponižování.

Úkoly pěstounů

Jaké tedy jsou úkoly pěstounů, kteří přijali do své „bílé“ rodiny romské dítě? Chránit je proti okolí, být tolerantní a otevření naslouchat. Ovšem role pěstouna či adoptivního rodiče však také poskytuje, jak mnozí přiznali, uspokojení z pomoci dětem či pochopení pro odlišnosti člověka.

Pěstouni musejí určitě často řešit otázky okolo jistých odlišností romských dětí. Toto dítě se liší jak od samotných pěstounů, tak i o od jejich představ o výchově dítěte obecně. Mnozí rodiče si stěžovali na nepříznivé stránky povahy dítěte. Ty pak ovlivňují nejen samotný vztah rodiny k dítěti, ale i postoj okolí, které může nevhodné chování dítěte po právu kritizovat. Pokud se ale tato kritika zvrhne v neodůvodněné napadání jen proto, že dítě prostě existuje či přehnané reakce na drobná provinění, která by ostatním dětem snadno prošla, pak se po právu nazývá rasismem.

Náhradní rodiče si často stěžují na negativní povahové rysy svěřeného romského dítěte. Některé problematické chování může být vskutku nežádoucí a narušovat vztah mezi dítětem, pěstouny i ostatními sourozenci. S takovým je třeba pracovat jako s každým jiným „zlobením“ a napravovat je.

Na druhou stranu ale těžko můžeme potlačovat vlastnosti pramenící ze samotné přirozenosti romského dítěte, jako je záliba ve volnosti, nízká ctižádost apod. V takových případech je nutné zhodnotit, jestli kritika dítěte nevychází z pouhé naší ctižádosti. Možná, že v těchto případech je vhodnější pouze usměrnit či dokonce vytvořit přednost z takové zdánlivě negativní vlastnosti. Např. touze po volnosti dát prostor v poznávání přírody, připravit dítě třeba na povolání hajného apod. Zkrátka měli bychom se s přirozenými vlastnostmi dítěte naučit správně zacházet, nemluvě už o vlastnostech kladných, jako je muzikálnost, pohybové schopnosti, intuice apod. Těm samozřejmě patří naše náležitá podpora a péče.

Identita dítěte v nové rodině

„Gadžovská“ rodina musí vynaložit daleko více úsilí na poskytnutí skutečné útěchy pro dítě zmatené, ponižované chováním druhých než vlastní rodina romská. Je vidět velký rozdíl v sebevědomí romských dětí z rodin vlastních a náhradních. Jsem přesvědčená, že relativně vysoké sebevědomí Romů z vlastních rodin pramení právě z – v tomto smyslu – dobrého zázemí, v rámci něhož mohou spolu s ostatními členy své komunity snáze čelit rasistickému nátlaku zvenčí. Tuto nesmírnou výhodu děti z náhradní rodinné péče postrádají a jako v pohádce O ošklivém káčátku jsou mnohem více vydány posměchu. Na druhou stranu tento nedostatek může být v mnoha případech vyvážen jednak tím, že ty osvícenější posměváčky odradí „slušná“ výchova dítěte vyrůstajícího v „bílé“ rodině. Proti těm hloupějším musí rodina vynaložit veškeré úsilí jak na nápravu agresorů, tak hlavně na nápravu zraněné dětské duše (a někdy bohužel i těla).

Každá rodina pak tento úkol řeší po svém. Setkala jsem se s rodinami, které se snaží především naslouchat trápení dítěte a přiměřeně vysvětlovat jeho situaci (to víš, někdo je běloch, někdo černoch nebo indián, na světě je mnoho ras a je to úplně normální). Jiní zase bojují na vnější frontě se snahou zastat se dítěte např. při rozhodnutí školy přeřadit dítě do zvláštní školy, když sami rodiče jsou přesvědčeni o nesprávnosti tohoto kroku. Jedna rodina dokonce předchází vnitřním i vnějším konfliktům svých přijatých dětí tím, že přesvědčuje děti i školu, že jsou z Kuby, z Maďarska či z Indie. Zoufale se tak ale brání jak bolestnému hledání identity dětí, tak arogantnímu jednání školy a okolí (navíc v oblasti značně obydlené Romy). Zda tato milosrdná lež přežije i adolescentní touhu dětí najít své kořeny, nevím. Z postavení člověka, který nikdy takové problémy řešit nemusel, nedokážu toto rozhodnutí posoudit. Ovšem zdá se mi poněkud riskantní v tom smyslu, že zamlčovaná pravda může jednou do rodiny vnést trpkost a nedůvěru vůči pěstounům.

Rozvíjet kontakty s Romy?

Naproti volbě těchto pěstounů stojí radikální názor zastávaný např. Pavlem Říčanem, že svět Romů má být dítěti zcela otevřen. Nejlépe seznámit je s nějakou kvalitní romskou rodinou, zprostředkovat mu jazyk i kulturu. Usnadníme tak dítěti pozdější hledání sama sebe a jeho orientaci v životě. Jistě je tento návrh i odůvodnění opodstatněné. Nejsem si však jistá, jestli to představuje univerzální recept na zmírnění rozporuplné situace, v níž se dítě v neromské kultuře nachází. V rozhovorech s rodiči výrazně častěji zazníval nechápavý tón, jímž sdělovali, že se svým způsobem romských rysů osobnosti dítěte obávají, proč by je tedy v něm ještě měli podporovat. Především se obávali, že by se dítě jednou příliš zhlédlo v romském společenství. Zastánci romské výchovy v NRP by jistě opáčili, že tímto se právě předejde výběru nežádoucí skupiny Romů po vzoru přísloví „zakázané ovoce nejvíc chutná“. Dalším postojem některého z rodičů bylo, že když dítě samo nejeví o Romy zájem, proč je do toho nutit. Pokud se samo ptá, rodiče mu odpoví, nijak ho ale ve vědomí své minulosti neodporují. U většiny rodičů, se kterými jsem hovořila, tedy převažovala snaha směřovat výchovu do „bílé“ společnosti a pro ni.

Myslím, že ani jeden z těchto názorů se nedá označit za negativní. Každý z nich v sobě nese poctivou snahu o řešení složité situace dítěte a každé řešení přináší větší či menší míru pozitivního výsledku. Žádný model se nedá použít univerzálně. Základním pravidlem by mělo být vzít v úvahu každý konkrétní případ. Není přece vhodné dítěti, které z „cikánů“ má strach (i o takovém případu jsem slyšela) či jsou mu lhostejní, naordinovat návštěvy u romské rodiny, není ale ani rozumné hledajícímu dospívajícímu dítěti zcela zahradit cestu k informacím nebo kontaktu s „pokrevními bratry“, natož v okamžiku, kdy už dítě o své minulosti hodně ví, mu stále tvrdit, že je Kubánec. Možná právě zde by se dobře uplatnilo umožnit dítěti seznámit se s vlastní kulturou v námi sledovaných mezích.

A především je nutné nechat na samotném dítěti, jakým směrem se v životě chce dát, a k tomu mu poskytnout přiměřený prostor, informace a zejména naši ochranu.

Podle absolventské práce Kateřiny Piskačové Postavení romského dítěte v „gadžovské“ rodině, která vznikla na Vyšší sociálně pedagogické a teologické škole Jabok v roce 2000.