O zbystřovači myšlenek

Začalo to jednoho zářijového dne, kdy má nejstarší dcerka přišla ze školky s mírnou teplotou. Bohužel, tento veskrze nenáročný nemocenský úkaz se nehodlá vzdát Majdiny přítomnosti. Příchod do školičky a radost ze setkání stejně rozpustilých soukmenovců potlačila chřipka či rýma na poměrně vzácný akt. Jednodušeji?

Ve školce jsme málo, doma hodně a hrajeme nám důvěrně známé - pějme píseň dokola. Už měsíc a půl. No, řekněte, je to porce. Nezasvěceným okem to nevypadá až tak, ale...

Noc začíná kolem jedenácté. To je asi ten důležitý mezník, kdy já bych byla pro ukončit tento den a mé dcerky dají průchod svým potřebám a bolístkám. A tak chtění-nechtění, šlapu v té "půvabné" poporodní košilce s teplými ponožkami na nohou (myslím, že v nouzi by zahřály i mamuta, vždyť krom té nejkvalitnější vlny mne hřeje láska mé babičky, která je pletla) a jak tajný vykradač hrobů se plížím podle zvuku, který vychází z nějaké dívčí postýlky. Hmatajíc potmě hledám tělíčko své oběti a snažím se chovat dle návodu - Majdu striktním hlasem přesvědčit, že takhle se nic nevyřeší. Naopak Terku přemluvit hlasem mírným, vyzývajícím ke spolupráci a Laďku tím nejjemnějším zpíváníčkem ukonejšit. Prostě Majku, když budete tónem hlasu litovat, tak se v sebelítosti utopí a přitom od Vás nevezme žádnou pomoc. Terku, když na straně druhé nenabádáte a nepřesvědčujete v tuto noční hodinu o tom, jak je úžasná, klidně se na svou nemoc vykašle. Ráno si na jejím čelíčku budete klidně moci ohřát čaj a Terinka jen tak mírně zavrní, že je jí špatně. Na Laděnce zatím vykonávám vše potřebné a ta dobrá dušinka jen vrkne, že to by zrovna nemusela. Medicínka každé tři hodiny, kašel, že by se i statný návštěvník hostinců a věrný kuřák několika krabiček cigaret denně stydět nemusel, tu kapesník, který se schoval, tu vodopády nudlí, slziček z očí a na to vše jedna maminka a jeden tatínek (když jsem to teď napsala, nepřipadá mi to zrovna málo). Tuny medicínek na pyžámkách, v postýlkách, na koberci, inu vždy se nechce, vždy se nepovede. Postavičky, které během několika dnů nechutenství jsou jak strunné nástroje, na které by se dalo hrát - každé žebírko je vidět, na kruzích pod očima by se dalo houpat a člověk by vše držel trojnásobně zesílené sám.

Dva dny ve školce a znova.

Už jsem propadla depresi, není přece nic horšího než být maminkou, která celé noci poslouchá kašel svých ratolestí a nemůže jim pořádně pomoci. A tak k medicínkám hodnověrným -tedy lékařským přibyly ty dnes zméněhodnověrněné, ale pro mne minimem následků oplývající -ty babičkovské (cibulový vývar, vepřové sádlo na zábal, louky bylinek, propolis, prostě co bylinkářství a rady babiček daly).

Kuba pořád věřil, že bude líp. že jeho a mé úsilí se jednou přeci objeví.Když však víkend plně věnoval zlepšení se stavu, propadl depresi i on. Raději jsem jej poslala do práce (ostatně posílená o Kubovo depresivní cítění, protože když dva jsou na tom ze stejného důvodu špatně,jejich deprese je přeci jen poloviční, prostě se dělí)a dál se jako bez života starala o tři tělíčka, nosánky, pusinky. Nemohla jsem.

Když tu mne napadla myšlenka v tuto podvečerní dobu nezvyklá. Vykoupané tělíčko Laděnky jsem zabalila pod peřiny a otevřena večerní okno. Do pokoje se rozlil chlad. Při nádechu jste cítili spadané listí, sníh v mracích, prostě podzimní čas každým coulem. Deprese najednou začla tát jako by byla ze sněhu...

VZDUCH- Bože, jak jen jsem mohla na ten zbystřovač myšlenek zapomenout??? Myšlenky na ostří důležité pro přežití se na čestvém vzduchu vždy utřídí. A tak jsem si sedla, vzala Laďku v peřince k sobě a přemýšlela. Vzduch kolem mne proudil, začala mi být zima a já nasávala to důležité.

Mé děti jsou už delší dobu nemocné, moc mne potřebují, ale mají jen chřipku. Není to nemoc, která by nám je brala...

Jsem unavená, hodně unavená, ale mám tři krásné děti, jinak zdravé děti.....

Mám muže, který se se mnou dělí i o to méně příjemné, nejsem na vše sama....Děkuji Ti, Kubo.

A tak čím déle jsem seděla, čím více jsem cítila sílu vzduchu, přírody, tím víc jsem docházela k faktu, že nemám proč si stěžovat.

Během chvíle se z pokoje plného studeného večerního nezkaženého vzduchu vrátila maminka, která se usmála. Ta dvě větší tělíčka se ke mně přivinula a já se opět utvrdila v tom, že spolu to zvládnem.

Až někdy budete potřebovat pomoc Vy, stačí jen otevřít okno...

Můj zbystřovač pomůže i Vám, nevěříte???