Barvy a má prvorozená

Začala s tím již ve třech letech, kdy poprvé dokázala vytahat všechna trika, aby našla to pravé ořechové. Našla vždy a odkráčela středem. Vítězoslavně. Jak jinak, uklízet jsem to musela já. Samozřejmě, že přizvat ke spolupráci jsem ji musela, ale tím výchovný efekt skončil. Její představa složené věci se mé jaksi nepodobala. A to nejsem puntíčkářka a komínky mi většinou říkají pane jen prvních pět minut po jarním či zimním úklidu.

Dnes jsem ji ovšem hodně pokořila.

Rozhodla se, že na fotografování do školky se oblékne sama a já jsem její volbu nerespektovala. Dokonce jsem namítla, že takto oblečena jít nemůže, protože bude na fotce vypadat, jak Červená Karkulka. Ještě, že mě v poslední chvíli, kdy už to vypadalo na boj, napadla spásná myšlenka. Rychle jsem zaútočila na její slabé místo a tím jsou barvy - miluje totiž oranžovou, zelenou a žlutou. Zelenkavé tričko jí učarovalo a bylo po problému.

Ať mi někdo povídá, že se mnou se někdo bavil, v čem jít chci a proč. V jejím věku mi bylo fuk, co si mám obléknout. Snad až v deseti letech, to si živě vzpomínám, že jsem nesnášela bílý pletený svetr s copany na zip. Když jsem z něj úspěšně vyrostla, maminka mi řekla:"To je škoda, viď? Měla jsi ho tak ráda." A napletla mi na rukávy náplety nápadně červené barvy, takže se mi zdál hnusný ještě více. Stejně jsem ho donosila a myslím, že moje hodná máma, dodnes neví, jak bytostně jsem ho nesnášela. Prostě to tak je.

Jsem jenom zvědavá, zda se i mně podaří úspěšně dceru ničit tím, že budu chtít, aby něco nosila a nebo se její osobnost bude prosazovat pouze více a více, až mne převálcuje. Co je lepší? Nevím. Vím jen, že na tu svou příhodu se svetrem vzpomínám ráda a můj vkus se pod vlivem toho maminčina rozhodně nezkazil. Ba právě naopak……

P.S. Tak tohle je Majda na písku a ze všech sil se snaží si neumazat šaty. Vysvětlila jsem jí sice, že lepší je umazat si šaty od písku než ukazovat všem klukům své kalhotky, ale má jiný názor (ostatně jako vždy).