Neznali se a přesto...

Denis

Denis chodil s Bárou a měl ji moc rád. Báře se ale začal líbit taky Šimon z vedlejší třídy.

Denis si myslel, že pozve v pátek Báru na čokoládovou zmrzku, kterou má Bára nejradši. Měl už i plán, který vymýšlel večer před usnutím. Pošle jí přes Lucku zalepený vzkaz v obálce, že má počkat po škole na zadním dvorku, a že zažije dobrodružství se sladkým překvapením. Bára se tak určitě nebude moct dočkat a Denis si bude užívat, jak se Bára krásně usmívá. Rád ji překvapoval…

Ani nestačil poslat přichystaný vzkaz ozdobený malůvkou sedmikrásek, které jednou Báře přinesl na jejich schůzku. Bylo jich na dvě hrsti. Všiml si totiž, že každou přestávku postává se Šimonem – hromotlukem. Nosil jen značkové oblečení a vědělo se o něm, že nejde pro ránu daleko, hlavně když šlo o někoho mladšího. Bára se něčemu pořád hihňala. Denis to vůbec nechápal.

Když za ní pak před poslední hodinou přišel, aby se zeptal, jestli spolu dneska něco podniknou, tvářila se dost odtažitě.

„Víš...já...dnes nemůžu. Už něco mám…“ řekla Bára, i když bylo vidět, že se velmi zdráhá odpovědět.

„Aha…“ řekl Denis zaskočeně. „Jdeš s Luckou do kavárny?“ snažil se nenápadně vyzvídat.

„Ne...víš, Šímův brácha má narozky a já jsem pozvaná…“ řekla Bára a sklopila pohled.

Denisovi bylo nejednou těžko, jako kdyby uvnitř tak nějak zmrznul… Zmrzka po škole mu přestala dávat smysl. V hlavě mu pořád znělo to, jakým způsobem řekla Bára Šimonovo jméno.

Šíma...prej Šíma…!!! Takový důvěrný oslovení!

Pral se v něm smutek, šok a vztek, ale ještě to zkusil: „A co o víkendu…? Půjdeme na brusle?“

„Promiň...já už se teď budu vídat spíš se Šímou...ale můžeme zůstat kamarádi, jestli chceš…“

To už bylo na Denise moc. Vstal zrovna když zvonilo na začátek matematiky. Vystřelil ze školy rychlostí kulového blesku, srdce mu bušilo jako o závod. Cítil, že se mu do očí derou slzy a nešlo to zastavit…

Doběhl do nedalekého parku. V hlavě se mu honilo: Co teď budu dělat…? Moje Bára se se mnou rozešla… To je konec! Všechno bylo nejasné a mísil se v něm vztek, lítost i bezmoc, která neměla konce a doháněla ho k šílenství. Všechny to bylo tak intenzivní, že nešlo ani myslet. Bolest všechno překryla.

Nevěděl, co má dělat. Mrsknul taškou silou o zem až z ní spolu s učebnicemi vypadl papír, na který napsal Báře vzkaz. Už ho chtěl roztrhat na malé kousíčky, ale když ho otočil, uviděl telefonní číslo a nápis Linka bezpečí.

Chvíli na něj upřeně zíral a vzpomněl si, jak jim paní učitelka jednou říkala, že mohou kdykoli zavolat, kdyby je něco trápilo. Že jim pomohou. Chvíli váhal. Zaplavovaly ho silné pocity, se kterými si nevěděl rady, také ale myšlenky, které ho od volání zrazovaly: Nebude to trapný? Co mam říct? Budou mě poslouchat? Nevysmějou se mi?

Zkusí to. Nemá už co ztratit. Vytočil 116 111, ruce se mu třásly… Telefon vyzvání...jednou, dvakrát…

Pak se ozve ženský hlas: „Linka bezpečí, prosím...“

„Já...potřebuju asi s někým mluvit…“ hlesl Denis nervózně.

„Ahoj, tak to jsi zavolal správně. Copak se děje?“

„No...mě...nechala holka. Dneska...normálně se se mnou rozešla…nevím, co dál. Nejradši bych skočil z mostu!“ zlomil se Denisovi hlas a rozplakal se. Nevěděl, jestli vzteky nebo lítostí.

„A ještě jsem navíc utek ze školy!“ Dodal. Ani nevěděl, proč to říká. Když řekl „to s tím mostem“, samotného ho to zaskočilo a chtěl ještě něco dodat, aby to zamluvil.

„Aha, je moc dobře, že voláš a nezůstáváš na to sám. Určitě to tady můžeme víc probrat. Teď jsi se dovolal na ústřednu a já hovory přepojuji. Přepojím tě tedy na kolegyni, se kterou o tom můžeš mluvit, jak dlouho potřebuješ. Je to pro tebe takhle v pořádku?“

„Jo...díky.“

Po chvilce odmlky...

„Ahoj, kolegyně mi říkala, něco o tom, proč voláš. Chceš mi o tom říct víc?“

„Jo, já nevím, jsem na ní strašně naštvanej a přitom jí chci zpátky. Jak mi to mohla udělat?“ Zase cítil, jak se mu stahuje krk bolestí zadržovaného vzteku a pláče.

Z telefonu se ozval klidný a pevný hlas: „Aha, to vůbec není snadná situace. Je dobře, že voláš. Kde jsi teď?“

„Jsem v parku za školou.“

„A sedíš někde?“

„Co? Ne, teď chodím.“ Uvědomil si, že spíš než chůze je to přešlapování tam a zpět.

„Chodíš, rozumím. Kolegyně říkala, že jsi mluvil o skoku z mostu. Než se dostaneme v hovoru dál, potřebuji vědět, že jsi teď v bezpečí a nic ti nehrozí.“ Denis byl rád, že se na to zeptala hned z kraje hovoru a může to vysvětlit a dál na to nemusí myslet. Chtěl, aby to skončilo. To, co cítil. Život ale ne.

„To jsem říkal, nevím, co mám dělat, je mi hrozně, ale jsem v parku. Ne na mostě a nemyslel jsem to tak, že teď hned skočím...“

……………..

Hovor trval asi 45 minut. Když skončil, cítil se Denis o moc lépe. Ulevilo se mu. Pustil zadržovaný pláč a uvědomil si, že má důvod být smutný i mít vztek zároveň. Nevěděl, proč přesně zavolal a co v tu chvíli potřeboval a chce, ale dohodli se, že budou prostě jen mluvit o tom, co teď prožívá. Když domluvili, seděl na lavičce, cítil se mnohem klidnější a tak nějak víc u sebe. Byl zase schopen myslet. Smutek a lítost v něm seděly dál, ale věděl, že má nárok se tak cítit. Vztek a chaos se umenšili, svůj prostor už dostaly.

Domluvili se, že se do školy dnes nevrátí a doma o tom řekne mámě, se kterou se dá o věcech mluvit. Měl pocit, že mu klidný hlas v telefonu rozumí, ale také, že ho vede. Je to vlastně docela v pohodě, volat na Linku, pomyslel si. Slíbil si, že se ještě koukne na web Linky, zaujaly ho některé tipy na sebepéči, o kterých paní mluvila a které chtěl vyzkoušet.

Po cestě domů s tím začal. Stavil se na čokoládou zmrzku. A dal si rovnou dva kopečky.

Dáša

Je pátek a Dáša je vzhůru dříve než většina jejích kamarádů a známých. Ani nesnídala, jenom se osprchovala a hodila na sebe teplý kabát. Venku se zdálo být již sychravé počasí, a přeci jen to má do práce v bohnickém areálu přes kus Prahy. Čeká jí směna na Lince bezpečí, nonstop krizové lince pro děti a dospívající.

Přišla se svítáním. Začala na ústředně, kde se hovory přijímají. Pro Dášu je to způsob, jak se naladit na práci, na témata, a nakonec naladit na sebe i směnu. Výcvik jí sice vybavil teorií, jak hovory vést, ale každý příběh je tak jiný, jinak složitý, jinak pro ni samotnou silný. Dnes je směna hodně intenzivní, jedna kolegyně chybí a ostatní jsou plně vytížení. Nemá komu hovory přepojovat, a tak podporuje volající, ať to zkusí znovu později. Když začne v 8hod škola, tlak trochu opadne. To už Dáša sedí na svém stanovišti, kde bere hovory z ústředny.

Hovory jsou poslední dobou hodně intenzivní a náročné – zejména pro děti. Dáša ví, že i sebevražedné hovory mohou být někdy splavné a dobře se jí vedou, směřují k úlevě a ke stabilizaci volajícího. Z toho má pak Dáša dobrý pocit. Nebo spíš smíšený. Dobrý, že se podařilo zpracovat největší krizi, méně dobrý, že se to děje tak mladým lidem. Podobných hovorů je na Lince čím dál tím víc. Také sebepoškozování je na denním pořádku. Nedá se zvyknout. Ale dá se vypilovat um, co nabídnout, jak pracovat s emocemi a tím, co volající potřebuje.

Hovory jsou ten den jak vystřižené z tiskové zprávy Linky. Dívka, která se řezala žiletkou na stehně, aby něco cítila, chlapec s úzkostí zaplavený obavami, co bude, a dvojice kamarádů, kteří řešili šikanu jednoho z nich. Po každém hovoru sepsala krátký záznam, tím si seskupila myšlenky a trochu se jí samotné ulevilo. Poslední hovor před pauzou také probrala s vedoucí směny. Je to taková pomocná ruka, která je vždycky poblíž.

Dáša si nalila čerstvě mletou kávu, která provoněla celý půdní prostor Linky. Voněla až od kávovaru v kuchyňce a přišlo jí to sakra vhod. Kafe je pro všechny a kuchyňka je místem, kde se může s kolegy na chvilku sejít, popovídat si, sníst narychlo svačinu a třeba i protáhnout tělo. Mávla na kolegyňky u stolů s počítači, které měly zrovna směnu na chatu Linky bezpečí a s dětmi si píšou.

Po pauze se vrátila ke svému stolu, nasadila si sluchátka a už dostávala informace od kolegyně z ústředny o přepojení nového hovoru:

„Hele Dáši, mám tu klučinu, se kterým se právě rozešla holka. Je otřesený a říkal, že neví jak dál a že by nejradši skočil z mostu, je někde venku.“

„Jasně, přepoj mi ho“ neváhala Dáša.

…………………..

„Ahoj, kolegyně mi říkala, něco o tom, proč voláš. Chceš mi o tom říct víc?“

„Jo, já nevím, jsem na ní strašně naštvanej a přitom jí chci zpátky. Jak mi to mohla udělat?“ ozvalo se z telefonu.

Dáša ví, že pochopení je víc než rady, ale potřebuje vědět, kde chlapec je, aby měla jistotu, že není v ohrožení a může s ním v klidu volat: „Aha, to vůbec není snadná situace. Je dobře, že voláš. Kde jsi teď?“

„Jsem v parku za školou.“

„A sedíš někde?“ Mapuje Dáša situaci.

„Co? Ne, teď chodím.“

„Chodíš, rozumím. Kolegyně říkala, že jsi mluvil o skoku z mostu. Než se dostaneme v hovoru dál, potřebuji vědět, že jsi teď v bezpečí a nic ti nehrozí.“ Opřela se do židle, jak je zvyklá u dlouhých hovorů.

„

“

Hovor trval asi 45 minut. Bylo v něm hodně bolesti a zranění, vzteku, ale i pláče a lásky. Když skončil, říkala si, že je dobře, že zavolal, a došel alespoň k nějaké úlevě. První rozchody jsou hrozně těžké. Emoce dostávají hodně prostoru v hovorech na Lince stejně jako další kroky, které naplánují, aby bylo volajícímu lépe.

Po směně se všichni sešli na debriefu, kde každý, kdo pracuje na telefonu může (za)nechat své pocity a případné napětí, aby si je nenosil domů. Dáša mluvila o tom, že směna byla náročná. Ale že jeden z hovorů ji ulpěl víc, než ostatní a myslí na něj i teď. Možná i proto, že její první rozchod byl taky náročný. To jí předtím nenapadlo. Až teď, když o tom mluví. Mluví… ano, to zase přineslo úlevu jí samotné. Nakonec si poslechla i to, co se dělo na směně v dalších hovorech a probrali i některé organizační věci. Nakonec na hovory myslet přestala a s kolegyněmi se po cestě na autobus ještě i od srdce zasmála.

Domů šla s čistou hlavou. Ze sychravého rána a vyklubal docela slunečný, podzimní den. A po cestě se ještě za odměnu stavila na svou oblíbenou zmrzlinu. Vanilkovou.