Děti jsou rození vynálezci

Knížka o malém klukovi, kterého zajímají všechny možné stroje, je doplněna půvabnými ilustracemi Evy Chupíkové.

Vaše poslední kniha pojednává o malém vynálezci Štěpánovi. Co je pro děti na vynálezech a strojích tak zajímavé?

Děti se už odmalička seznamují se světem. Jak rostou a vyspívají, dělají to různými způsoby. Nejprve prostřednictvím úst, když jako miminka a batolata předměty ochutnávají. Když povyrostou, v předškolním věku velmi rády přicházejí věcem na kloub. Touží poznat, jak věci, stroje a přístroje fungují, odhalují tajemství jejich fungování třeba tím, že je rozbijí nebo se je snaží rozmontovat a zjistit, co je uvnitř. Nejde jen o kluky, kteří rozebírají autíčka a jiné hračky, tato touha je vlastní i holčičkám. Každý rodič jistě zažil, jak byly jeho malé děti fascinované mixérem, pračkou, vysavačem nebo bagrem či jeřábem. Později se v některých dětech probudí touha po vlastním vynalézání. Většinou probíhá jen formou kreativních plánků, kreseb a nákresů, ale když se v této fázi zapojí šikovní rodiče nebo prarodiče, mohou vykřesat jiskřičku, ze které v budoucnu vzplane třeba opravdový vynálezce.

V knize se mi líbí jednoduché pokusy, které děti mohou zkoušet u maminky v kuchyni. Bavily vás podobné hry, když jste byla malá? Nebo to je věc jen pro kluky?

Myslím, že všechny pokusy jsou přitažlivé jak pro kluky, tak i pro holčičky. A pokud se provádějí za dohledu dospělých, kteří dětem můžou spoustu chemických nebo fyzikálních principů jednoduše vysvětlit, může to být pěkně dobrodružná zábava, která je navíc poučná. Já jsem měla velké štěstí, protože moje maminka byla učitelkou biologie a chemie. Spoustu jednoduchých pokusů jsme společně se sourozenci mohli provádět i doma. Často právě v kuchyni. A nejen ty, které jsem popsala v knize. Na kousku vlny jsme třeba nechali krystalizovat cukr a sůl. V zimě jsme pak filtrovali sníh. Jednak ten čerstvě napadlý, ale i několikadenní – pro porovnání míry znečištění. Tento pokus mám maminka ukázala hlavně proto, aby nás nenapadlo sníh lízat, jako to dělaly ostatní děti. (Pocházím z Karviné, kde dominoval černouhelný průmysl, a proto byla příroda znečištěná více než jinde.) Také jsme díky mamince mohli nahlédnout do mikrosvěta a zkoumat ledacos pod mikroskopem. Podobné hry a pokusy mě opravdu bavily. Když jsem se po gymnáziu rozhodovala ohledně studia na vysoké škole, uvažovala jsem i o biologii nebo genetice, ale nakonec jsem se rozhodla pro psychologii. Psychologie také poskytuje mnoho prostoru k pokusům, i když zcela jiného charakteru.

Obecně si myslím si, že zkoumání a vynalézání není jen pro kluky, i když v této mé poslední knížce je hrdinou chlapec. Kniha Štěpánův podivuhodný stroj vznikla na podnět nakladatelství Portál. Požádali mě, zda bych nenapsala nějaký jednoduchý text pro chlapce, kteří rádi pracují s nářadím a něco vynalézají. Jsem přesvědčená, že knížka může oslovit nejen chlapce, ale i dívky.

Když se Štěpán dostane za dědečkem, zaujmou ho velké pendlovky a rozhodne se prozkoumat hodinový stroj. A když se stane něco, co si nepřál, dokáže svou chybu zase napravit. Proč se do toho pustí?

Štěpána dědečkovy pendlovky doslova fascinují. Nemůže je nechat jen tak bez povšimnutí, musí zjistit, jak fungují. Čím to je, že se kyvadlo v pendlovkách nezastaví a opisuje stále stejnou dráhu? Když Štěpán udělal pokus s kamínkem zavěšeným na provázku, ten se po chvíli kývání nakonec zastavil. Dědeček mu prozradil, že za pravidelný pohyb kyvadla může stroj, který se skrývá uvnitř pendlovek, ale nedovolil mu na něj podívat. Štěpán se rozhodl, že to udělá sám. Tajně a v noci. Dojde však k nehodě, při které se kolečka hodinového strojku rozsypou a hodiny se pokazí. Dědeček se na vnuka zlobí, ale Štěpán se rozhodne svou chybu napravit. Když dědeček opět usne, vyplíží se do obýváku a hodinový strojek opět sestaví. Když si hodiny předtím prohlížel, zapamatoval si, jak do sebe jednotlivá ozubená kolečka mají správně zapadat, a tak se rozhodl, že se pokusí hodiny znovu zprovoznit. A protože je Štěpán opravdu šikovný, nakonec se mu to povede. Štěpán dobře ví, že udělal chybu, a proto se ji snažil napravit.

Dědeček je moc rád, že mu Štěpán hodiny opravil, ukáže mu pak svoje poklady a vnuk se pustí do vynalézání. Líbí se mi na tom ten vztah dědy s vnukem. Potřebují děti své prarodiče? A co prarodiče, potřebují oni svá vnoučata?

Dědečka opravdu velmi udivilo, že jsou hodiny opět funkční. Ani ve snu by ho nenapadlo, že je dokáže opravit malý kluk. Tím si Štěpán získal dědečkovu důvěru. Vztah dědečka se Štěpánem je založený na společných zájmech a zážitcích i vzájemné úctě. Takovéto vztahy by se podle mého mínění měly pěstovat i v běžném životě. A jestli děti potřebují prarodiče? Rozhodně! Vnoučata můžou život prarodičů zpestřit a zpříjemnit, ale prarodiče můžou vnoučatům dát mnohem více. Kromě lásky a porozumění i životní zkušenosti nasbírané cestou životem.

Co vás na psaní pro děti těší?

Líbí se mi neustále pohlížet na věci a situace kolem sebe očima dítěte a rozvíjet svou fantazii. Těší mě, když vím, že nepíši jen pro psaní samotné, ale mé snažení má širší dopad. Mám ráda, když je kniha napínavá či zábavná, ale současně se do textu snažím nenásilně umístit i něco lehce poučného nebo výchovného. V případě knihy Štěpánův podivuhodný stroj je to poznávání času, které je v obrázcích hezky výtvarně znázorněno. Častokrát se mi stalo, že mi maminky děkovaly za to, že díky mým knihám začaly děti číst a že je čtení baví. V knihovnách si pochvalují, že se mé knihy hodně půjčují, v nakladatelstvích některé úspěšně rozprodané tituly dotiskují, a to mě opravdu těší. Málokomu se poštěstí, aby jeho povolání bylo současně i koníčkem, a mně se to podařilo.

Jak se vám psala kniha, o které si povídáte?

Kniha Štěpánův podivuhodný stroj se mi psala lehce. Mám sice dvě dcery, ale také dva synovce, a tak jsem měla díky nim možnost nahlédnout i do světa chlapců, kteří mají zájem o techniku a práci se všelijakým nářadím. Štěpána jsem si v průběhu psaní oblíbila, jako by byl můj vlastní. Tohle se mi stává poměrně často. Někdy se se svými hrdiny ztotožňuji, jindy si je adoptuji, ale vždy mám pocit, jako kdybych při psaní příběh prožívala společně s nimi.

Příběh provázejí velmi zdařilé ilustrace Evy Chupíkové. Co jim říkáte?

S paní Chupíkovou už jsme spolupracovaly na knihách Baobaba a jiné příběhy (Albatros) a Do třetice (Albatros). Její obrázky se mně i dětem velmi líbí, jsou osobité a detailně výtvarně zpracované. Dokáží na první pohled upoutat pozornost. V knize Štěpánův podivuhodný stroj (Portál) se ale povedly opravdu mimořádně a mám z nich velikou radost. Děti jistě potěší spousta technických detailů i výtvarně propracované obrázky nářadí a nástrojů. Ilustrace jsou v dětské knize stěžejní. Většinu informací z okolí zpracováváme zrakem, vybíráme si to, co se nám na první pohled líbí, co nás okamžitě zaujme. Věřím proto, že kniha Štěpánův podivuhodný stroj díky ilustracím paní Evy Chupíkové nezůstane bez povšimnutí.

Ilustrace Eva Chupíková

Zuzana Pospíšilová je dětská psycholožka a oblíbená autorka dětských knih. V Portále vyšly například její knihy Hádanky pro školáky (2017), Hádám, hádáš, hádáme (2007), Školní strašidlo (2009), Školní detektiv (2010) nebo Štěpánův podivuhodný stroj (2019).