tisk-hlavicka

Pěkná knížka dokáže zlepšit náladu i kojenci

Říká to spisovatelka Alžběta Dvořáková, se kterou jsem si povídala o jejích knihách i o tom, co nám přináší čtení.

Budeme si povídat o knížkách. Proč si lidé čtou? Co je na tom tak zajímavé?

Myslím, že je v tom velká svoboda – odpojíme se od reality, zůstáváme sami s něčími myšlenkami. S myšlenkami toho, koho si vybíráme. Ale asi to má háček. Ukazuje se, že tuhle spokojenou polosamotu bychom si pro sebe měli ideálně objevit už v dětství. Polská autorka Olga Tokarczuková v jedné eseji ve své sbírce Okamžik medvěda říká, že pro čtení existuje určité iniciační období. A pokud člověk nepozná „vzrušení ze čtení řekněme tak mezi devátým a šestnáctým rokem života, nikdy se nestane skutečným Čtenářem“. O souvětí dál Olga Tokarczuková ještě škodolibě dodává, že literárním kritikem se takový člověk samozřejmě stát může. Nejsem si jistá, jestli s ní úplně souhlasím, ale věřím, že tohle citlivé období dětství a dospívání bývá pro celoživotní čtenářství často rozhodující. Řekla bych, že se čtením je to v tomhle věku vlastně podobné jako s jízdou na kole. Jakmile se naučíte šlapat a perfektně přitom držet rovnováhu nebo číst a opravdu prožívat text, už o to jen tak nepřijdete.

V knize Temple Grandinové jsem se zase dočetla, že biologové v našich mozcích objevili cosi jako „hledací okruh“. Tahle hledací část se nachází v hypotalamu, při jehož stimulaci se uvolňuje dopamin.

A díky němu nám každé napjaté očekávání, při kterém zrovna nejsme v bezprostředním ohrožení – nečíhá na nás tygr ani nemíří lučištník – přináší radost. Může to s tím souviset? S tím, že stránku po stránce odkrýváme další vrstvy příběhu, autoři probouzí naši zvědavost, burcují nás, my se chytáme různých náznaků a necháváme se bohatě dopovat dopaminem? Na většinu autorů je navíc spolehnutí, na posledních stránkách naši zvědavost ukojí.

A teď bych byla opravdu nerada, aby to vyznělo jako přehnaně vzletné prohlášení, ale za sebe to beru tak, že v obdobích, kdy si nemám možnost pravidelně číst, jednoduše ztrácím pocit, že žiju naplno. A dokud jsem zodpovídala za náplň času svých malých dětí, vnímala jsem to stejně. Kdyby součástí našeho společného fungování nebylo i každodenní předčítání, něco podstatného by nám určitě chybělo. Pěkná knížka dokáže zlepšit náladu už rozespalému kojenci. Každodenní čtení samozřejmě není nic zvláštního, podobně to probíhá ve spoustě rodin, ale myslím, že asi ve čtvrtině rodin se podle současných průzkumů dětem naopak nečte vůbec?

A proč někteří lidé nečtou? Co je podle vás od knih odvádí?

Nevím, tipovala bych, že nejvíc to záleží právě na zvyku z domova a na tom, jestli ti lidé vyrůstali obklopení knihami. A nejspíš taky na typu osobnosti. Třeba máme různě silnou potřebu toho „hledání“, nebo si ho část lidí vynahrazuje jinde.

A možná, že to trochu závisí i na atmosféře ve společnosti. Na tom, jaký životní styl je zrovna v módě. Viděla jste seriál Most? Tam se objevila zajímavá karikatura rodičů s odporem ke vzdělání a jejich sečtělého syna. Jen mě i při té nadsázce zaráželo, když dospívající Mostečan nabízel studentce z gymplu Manon Lescaut.

Most jsme neviděla, díky za tip. Jak to „zařídit“, aby děti rády četly, aby se jim čtení líbilo? Měla byste nějaké tipy pro učitelky a vychovatelky malých dětí?

Kvůli manželově práci jsme krátce pobývali v Irsku. Mladšímu synovi bylo tehdy pět a navštěvoval tam malou vesnickou školu. V Irsku děti chodí do první třídy už v pěti. Každých čtrnáct dní v pátek jsme si domů všichni povinně nosili hromádku knížek z pěkně zařízené a stále otevřené knihovny. Mámy a tátové dětem ten den pravidelně chodili naproti (nebo také jezdili na traktoru, byla to opravdu vesnická škola), aby tu nálož odnesli. Tihle malí žáci si nevedli žádné čtenářské deníky a ve škole pak knížky ani nijak nerozebírali, když chtěli, mohli při vracení namalovat do kartotéčního lístku rozesmátého, neutrálního, nebo zamračeného smajlíka. Nevím, jestli to byl jenom nápad někoho z té školy, nebo program shora, ale připadalo mi to užitečné. Je-li pro učitele v rámci čtení největší výzvou objevovat ho i pro děti z rodin, kde rodiče nečtou, mohlo by to trochu pomoct. (Nebo kde rodiče čtou, ale jen odborné knihy, takže o beletrii, kterou vybírají pro své potomky, často nemívají velký zájem. Předkládají jim hlavně knížky, které si sami přečetli v dětství.)

My samozřejmě máme skvělou síť veřejných knihoven, naši učitelé literatury bývají nezřídka zajímaví lidé, a i u nás je spousta pěkných školních knihoven. Ale řekla bych, že by bylo fajn, kdyby se alespoň nějaký relativně tichý a neustále přístupný pohodlný čtecí kout našel na každé škole, děti mimo domov tráví dost času.

Vaše poslední kniha, Modrá hodina, vyšla nedávno. Co je to ta modrá hodina?

To jsou ty hezké chvíle těsně po soumraku a před rozbřeskem, na které čekají fotografové. Slunce už zapadlo nebo ještě nevyšlo, ale paprsky za obzorem pracují a nebe nebývá úplně černé. Spíš tmavě modré nebo fialové. Myslím, že ta ranní modrá hodina vlastně následuje hned po tom, čemu se v severské mytologii říkalo hodina vlků. Francouzi si to později změnili na hodinu mezi psem a vlkem. Věřilo se, že tou dobou, ve vlčí hodině, se rodí i umírá nejvíce lidí a na spáče přicházejí nejdivočejší sny. Vlčí hodinu zahání modrá, která svým měkkým světlem noční tmu nekompromisně rozpouští. A po ní přichází zlatá hodina, kdy se slunce drží těsně nad horizontem. Hodina dlouhých stínů.

Kromě dětí v knize vystupují kocour, netopýři a dokonce drak. Kocoura se děti bát nebudou, ale co ty ostatní postavy?

Řekla bych, že by ani neškodilo, kdyby děti při čtení získaly respekt z draka. Přesto se obávám, že s tím ani trochu nemůžeme počítat. Tenhle drak sice chrlí oheň a na ocase má divný trn jako štír, ale je moc malý. A přátelský.

Netopýři by snad mohli být v tomhle směru maličko úspěšnější. Přece jen nemají nejlepší pověst, svoje úkryty opouštějí až po západu slunce, v modré hodině, a navíc se pohybují rychle a neslyšně, jako divoké myši s dračími křídly… Ale děti toho o netopýrech hodně vědí. Máme tu Společnost na ochranu netopýrů a pořádají se netopýří noci. Takže nic, u téhle knihy se asi nikdo bát nebude.

Nám netopýři bydlí už léta za oknem od kuchyně. Časem se vystřídali, dřív tam žil netopýr velký a loni se nejspíš na stejném místě zabydleli příslušníci některého z menších druhů. Často si necháváme v létě dlouho zhasnuto, abychom je měli šanci zahlédnout, alespoň koutkem oka. Znečišťují parapet, což jim odpouštíme, a jinak o nich skoro nevíme. V dětství jsme jich kolem domu mívali ještě o hodně víc a sem tam nám nějaký zabloudil i do pokoje. Brali jsme to s bratrem jako vzácnost – jako když v lese zahlédnete srnče nebo sovu.

V knize se objeví i zajímavá postava zvaná Medrysous. Kdo to je?

Medrysous vypadá jako obrovský kříženec dvou divokých šelem, medvěda a rysa, co nádavkem dostal plovací blány. Ale ve skutečnosti je to mírný, kultivovaný tvor s mimořádnými schopnostmi. Proto je pověřený speciálním úkolem.

Co může děti na knihu „nalákat“, a co je naopak stoprocentně odradí? Hraje roli třeba grafická úprava a celkové provedení knihy?

Hádala bych, že je nalákají vložené básničky nebo komiksové bubliny, pokračování příběhu s oblíbeným hrdinou, spousta propracovaných obrázků, protože děti mívají cit pro detaily, zajímavě vysázený text a přiměřená délka kapitol.

Odradí je nejspíš opak, dlouhý text bez obrázků. Ale nechci nikoho podceňovat, protože vím, že některé děti přitahují staré knížky, které tak vysázené bývají.

Taky odhaduju, že žádné knize s příběhem moc neposlouží, když se děti střídají v hlasitém předčítání ve třídě. Nebo mají, ačkoliv se jim moc nechce, předčítat rodičům či mladšímu sourozenci. To bych asi prováděla jen úryvkům v čítance, ukázkám v časopisech nebo krátkým básničkám.

Musíme s dětmi číst zrovna knihy? Jsou i jiné možnosti, jak děti přivést ke čtení?

Děti hodně čtou na chytrých telefonech, řekla bych, že víc než na čtečkách. Připadá mi to trochu nepohodlné, ale šetří se při tom papírem, očím to prý ve dne ani tolik neškodí a telefon má většina z nich vždycky s sebou. Tak proč ne? Introvertům může navíc docela vyhovovat, že z dálky ani nikdo nepozná, co si právě otevřeli. Jestli jsou to pohádky, báseň, nebo návod na Minecraft. Jenom to asi opravdu kvůli typu světla nebývá dobré před spaním.

Jste bohemistka. Jak moc je podle vás důležitý jazyk, kterým je kniha napsána nebo přeložena?

Je to jediný materiál, ze kterého se v knize staví, takže moc. Myslím, že jazyk je základ řemesla. Překladatel může snadno poslat knížku „do kopru“, ale věřím, že jindy ji třeba v nějakém ohledu dokáže i nepatrně vylepšit. Některé postavy a události je třeba od základu změnit a podobně. Ne, to byl jenom pokus o vtip! Po každé knížce, kterou přeložím, se ještě dlouho se dívám na web, jak na ni reagují čtenáři. Pokud si překladu ani nevšimli, jsem spokojená – volba jazykových prostředků byla nejspíš v pořádku.

Sama jste napsala několik knížek pro děti. Co vás na psaní pro děti těší?

Mně se na psaní dětských knížek asi líbí, že se v nich často snažíme dotýkat takových těch základních lidských věcí. Ne nutně jen lásky a přátelství a určitě by nemělo jít o žádné omílání lety prověřených mouder, to by k ničemu nevedlo. V ideálním případě se autorovi, myslím, povede třeba tohle: V kapitole o peřině v Panu Sovovi Arnolda Lobela to dlouho vypadá, že se nejedná skoro o nic. Jen o vtípek kolem přikrývky, na které se „nepochopitelně“ dělají boule. Jenže Arnold Lobel vždycky dobře věděl, o čem píše, a ta knížka mluví o potřebě zázemí, o domově, jako málokterá jiná.

U dětských knížek mám navíc moc ráda spolupráci s ilustrátory, grafiky a sazeči. Při psaní máte svou představu o prostředí a postavách, ale pak přijde ilustrátor a pořádně ji rozvine. Někdy dá postavám novou podobu, což vůbec nevadí, naopak! A na závěr si ještě někdo pohraje s grafickou úpravou, protože pro děti je to důležité.

A co ilustrace k Modré hodině?

Jsou úžasné!

Povídáme si o knížkách. Jakou knihu jste ráda četla, když jste byla malá?

Těch bylo hodně, ale když už jsme dneska u těch draků a jiných oblud, vždycky mě těšilo, když v pohádkách a legendách draci nebyli jen zuřivé bestie, hydry, kterým při zápase narůstaly nové hlavy, něco od základu zlého, co je nejlepší okamžitě propíchnout mečem, ale spíš mytická zvířata se zvláštní povahou. Sympatizovala jsem s východními pohádkami, kde pestrobarevní draci mluvili, zastupovali divoké živly, intrikovali a někdy i hájili spravedlnost.

A co vás baví číst teď?

Všechno, na co mám chuť. Nenapadá mě, jak to vymezit. Asi bych mohla říct, že mám ráda mytologii a že se teď snažím vyhledávat si beletrii z neanglicky mluvící části světa. I filmy, proto už doma ani nesmím podávat žádné návrhy, co si společně pustíme. „Z toho zase kouká dánský sociální drama!“ varují synové. Ne že bychom zrovna dánských dramat tolik viděli…

Nebo bych mohla říci, že se mi líbí krátké, sevřené příběhy. Ale zrovna teď čtu už podruhé Tisíc podzimů Jacoba Zoeta, což je tlustý historický román Angličana Davida Mitchella.

Můžeme si Modrou hodinu vzít třeba na prázdniny a číst ji ve stanu nebo u vody?

Určitě, vezměte si ji kamkoliv. (smích) A k vodě se hodí nejvíc!

Alžběta Dvořáková je překladatelka, redaktorka a lektorka češtiny pro cizince. V nakladatelství Portál nyní vyšla její dětská kniha Modrá hodina.

Názory k článku (0 názorů)
Žádné názory zatím nejsou. Vložte první!




Článek se vztahuje k období asi

Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.