Zahraniční průzkumy vlivu střídavé péče na děti

Protože u nás je v současné době střídavá péče mnohými dětskými psychology vyzvedávána jako nejlepší ze všech špatných porozvodových možností, považuji za dobrou věc prezentovat v Česku zkušenosti ze zemí, kde střídavou péči "objevili" dávno před námi - a právě díky mnohaletým zkušenostem nyní mohou prezentovat výsledky průzkumů. Je sice u nás zvykem všechno si vyzkoušet na vlastní kůži (přece si nenecháme radit, že ano), ale přesto - nebo spíš právě proto - vám ten článek posílám s prosbou o uveřejnění na hlavní straně...

„Dobré rozvody“, o nichž tu a tam slýcháme, tj. ty, po kterých rozvedení rodiče skutečně dokáží spolu vycházet a spolupracovat (často se hovoří o „spolurodičovství“), mají obvykle několik společných věcí. Jednou z těchto společných věcí je to, že rodiče spolu nesoupeří o to, kdo se stane hlavou jejich „binukleární rodiny“.

Nezaměřují se sebestředně na sebe, neusilují o to, aby se stali ústředním bodem, kolem kterého se točí život jejich dětí. Nepřetahují dítě mezi dvěma oddělenými sférami nekomunikujících fantazijních světů a nebazírují na programech zapsaných do kalendářů. Zůstávají fungujícími rodiči, ale zároveň chápou, že jejich dítě sdílí domov s jedním z nich a že ten druhý zůstává jakýmsi satelitem, který dítě podporuje, i když bydlí někde jinde. Nikdo z takových rodičů nepřemýšlí o tom, co jemu osobně připadá „spravedlivé“ ani o vlastních „rodičovských právech“, tito rodiče již ukončili přetahovací válku o děti. Jsou stále stejný tým, kde v zájmu dítěte všichni táhnou za jeden provaz. Obvykle jeden z rodičů bydlí s dětmi, zatímco druhý žije jinde, aniž by přestal onen druhý domov podporovat.

V nejlepších případech to probíhá tak, že samostatně bydlící rodič je v domově svého dítěte vítán, zůstává vlastně členem „rodiny“, a že dítě může s tímto rodičem bez problémů trávit čas stejně, jako kdyby navštívilo příbuzného bydlícího přes ulici. Významným faktem je, že děti už nežijí najednou na dvou místech, ve dvou různých domácnostech (či rodinách). Takovéto uspořádání totiž nese řadu skrytých zádrhelů – což v důsledku vedlo k enormnímu zvýšení počtu soudních sporů v segmentu péče o děti, stejně tak jako notně přibylo práce těm, kdo poskytují „terapeutickou právní pomoc“. V historii lidstva, dávno před tím, než bylo možné manželství rozvést, trávila celá řada sezdaných rodičů čas odděleně. Většinou byl mimo domov otec: ve válce, na moři či obchodně. V těch dobách žily děti s jedním či druhým rodičem. Nikoli s oběma.

Pokud by rodiče skutečně chtěli dosáhnout toho, že střídavá péče bude fungovat, znamená to, že musí upřednostnit děti před svým vlastním milostným životem či před dalším partnerem, upřednostnit dítě před jakoukoli osobní šancí, která se mu může naskytnout. Na tomto místě je třeba poznamenat, že pokud by skutečně někdo byl schopen přijmout takovýto závazek a z vlastní vůle rezignovat na život se všemi obvyklými aspekty jen proto, aby bylo možno uskutečnit střídavou péči, mohl takovýto člověk docela dobře setrvat v manželském svazku. Jaký by měl důvod zůstat ženatý/vdaná? Střídavá péče zavazuje oba rodiče k tomu, aby po dlouhou řadu let zůstali bydlet na jednom místě, denně spolu komunikovali telefonicky či jinak – a to je přímý protiklad k tomu, že jsou rozvedeni. Lidé se přece rozvádějí proto, že spolu nechtějí být, že jeden či oba nejsou nadále schopni spolu vyjít. I ti, jejichž rozvod proběhl v přátelském duchu, jsou vedeni tím, že chtějí ve svém životě něco zásadního změnit: kariéru, mít nový vztah, přestěhovat se jinam. Většina rozvodů však v přátelském duchu neprobíhá, mnohdy je to však zapříčiněno jinými závažnými důvody, jako je například ztráta důvěry, zneužívání či jinými problémy s takovou mírou neúnosnosti, aby vedly k rozpadu manželství.

Podívejme se ale na drtivou většinu, tedy na rozvedené rodiče, kteří zůstali přáteli. Téměř vždy zjistíte, že jeden z nich má děti ve výlučné péči a ten druhý je s tím bez výhrad srozuměn – mimo jiné i proto, že je stále respektován druhým rodičem a jeho názory nezůstávají oslyšeny, že je stále zván na rodinné události, oslavy a dětské aktivity. Především je si však takovýto rodič jistý, že bývalý partner disponuje dostatečnými rodičovskými schopnostmi. Paradoxně jsou to právě nejistí rodiče, kteří se nemají rádi a nedůvěřují si, kdo trvá na svých „přesně stanovených právech“, na dodržování časových harmonogramů, chtějí se ke všemu vyjadřovat a trvají na soudně potvrzeném „časovém rozvrhu péče“.

Lidé, kteří se nenávidí a nedůvěřují si, nevytvářejí atmosféru, v níž je možná spolupráce. Střídavá péče není cestou k tomu, aby dočasně válčící jednotlivci obnovili vztah či přátelství, případně aby se naučili spolupracovat. Střídavá péče nezná střední cestu, ta končí buď dobře, nebo špatně. Pokud se mají porozvodové záležitosti začít ubírat dobrým směrem, je nezbytné, aby rodiče ukončili „žabomyší“ spory a realisticky nahlédli na danou situaci. Rozvedení rodiče potřebují dvě místa k bydlení. Děti rozvedených rodičů nikoli.

Ideálního stavu „zůstali jsme rodinou a přáteli“ lze dosáhnout tím, že budou odstraněny všechny potenciální třecí plochy, že všechny emocionální rány se budou moci v klidu zhojit a že primární poskytoval péče je s to poskytnout dítěti stabilní domov a podporu.

Nejpádnějším argumentem pro to, že střídavá péče dětem neprospívá, není hrozba potenciálního konfliktu. Konflikt jako takový bývá často jen vítanou výmluvou, je-li třeba nalézt příčinu nezdaru. Jde především o to, že střídavá péče je schizofrenní uspořádání. Postrádá stabilitu a konzistenci; není pravděpodobné, že přetrvá po dobu celého dětství, a v dětech vyvolává zvýšenou potřebu manipulovat a nejistotu.

Střídavá péče s sebou přináší i taková negativa, jimž se nemohou vyhnout ani ti nejlepší rodiče. Je logisticky nepraktická a psychicky náročná. Široká péče, kdy jeden rodič zůstává primárním pečovatelem, nemusí ani v nejmenším ovlivnit množství času, které s dětmi tráví druhý rodič – a zároveň umožňuje zabránit neustávajícím sporům.

Joan Zorza ve svém průzkumu v roce 1995 uvedl:
„Střídavá péče dětem obecně neprospívá. Lze říci, že většina dětí žijících v režimu soudně nařízené střídavé péče, jeví větší dispozice k psychickým i výchovným potížím než děti žijící s primárním pečovatelem.“

Profesorka Mary Ann Masonová ve své knize Ošidnost rovnoprávnosti (Simon and Schuster, 1988) uvádí:
„Na současném trendu upřednostňovat střídavou péči vidím mnoho znepokojivých faktorů. Mou nejzásadnější připomínkou je to, že soustředíme-li se na to, kdo bude poskytovatelem péče, přestáváme klást důraz na to, co je nejdůležitější: totiž zájem dítěte. Tlak na uplatnění střídavé péče totiž zájmy dítěte odsouvá v zájmu prosazení zájmu rodičů, nebo, přesněji řečeno, zájmů otce.
Střídavá péče nesnižuje, nýbrž zvyšuje míru nevraživosti a počet konfliktů, poněvadž se zde ztrácí tolik potřebné právo veta v drobných každodenních rozhodnutích, které přísluší vykonavateli primární péče. Tato rozpolcenost vede v důsledku k nikdy nekončícímu hašteření, zasahování do rozhodnutí druhého a k neřešitelnému patu mezi rodiči. A i když tyto spory neprobíhají vědomě, jejich důsledky nevyhnutelně vyvstanou na povrch.“

Klíčovým faktorem úspěšného rodičovství je schopnost konat jednotně, „hovořit jedním hlasem“ a táhnout za jeden provaz. S tím mají ovšem potíže i sezdaní, společně žijící rodiče. Přinejmenším si však mohou v manželství vytyčit společné cíle, mají spolu vztah, který si hodlají zachovat a v jeho zájmu jsou ochotni uzavírat kompromisy s respektem k přáním druhého. Tento stimul v porozvodové situaci pochopitelně zcela chybí. A co víc: i kdyby odděleně žijící rodiče sdíleli naprosto shodné výchovné představy, hodnoty a zájmy, není v jejich silách dodržet konzistenci v detailech. Kumulativní efekt těchto zdánlivých drobností tento problém zvětšuje a v konečném důsledku děti vychovávané ve střídavé péči čelí situaci, kdy nežijí ve dvou domovech, ale nemají domov žádný.

Psychologové, kteří se problematikou střídavé péče zaobírali ve svých průzkumech, upozorňují na fakt, že dítě žije „v zemi nikoho“. Tím, že se děti stěhují mezi dvěma domácnostmi, v nichž někdo jiný bydlí „napořád“, má destruktivní vliv, narušuje identitu a sebedůvěru. Je ironií, že otcové, kterým vadilo vědomí, že by mohli být v životě svých děti „pouhými návštěvníky“ a tudíž požadovali střídavou péči, v níž je vše uspořádáno poměrem půl-napůl, přehlížejí fakt, že je to právě jejich dítě, které se stává „návštěvníkem“ ve dvou různých domácnostech a vlastně nedokáže definovat, kde je jeho domov.

Malé děti vycházejí při vytváření vlastní identity z rodinného prostředí. Střídavá péče ovšem není úplnou rodinou, přestože by si ji tak mnozí přáli vidět. Nemůže dětem poskytnout ekvivalent či odpovídající náhražku za fungující rodinu. Místo toho odstraní z jejich života „domov“. Dítě nikde nežije trvale, což je jen dalším problémem, s nímž se musí vypořádat po rozvodu rodičů. Není sporu o tom, že pro dítě je lepší mít jeden domov, kam může druhý rodič docházet, než aby se pohybovalo mezi dvěma „soupeřícími domácnostmi“.

Profesor David Chambers napsal řadu článků, které na tuto problematiku nahlížejí z právní stránky, v nichž poskytovatele primární péče nabádá, aby nijak nebránili kontaktu druhého rodiče s dětmi.

V jiném článku, který podrobně rozepisuje důvody, proč je pro děti výhodnější primární pečovatel než střídavá péče, uvádí P T Bookspanová: „Děti potřebují vědět, kde mají domov, co domov znamená. Pokud se jim tohoto nedostane, ponesou následky po zbytek svého života.“

V nedávné době napsala J. Wallersteinová ve své knize Unexpected Legacy:
„Děti, jimž je věnována tato studie, vyrůstaly v režimu střídavé péče, ať už na základě soudního rozhodnutí, nebo na základě rodičovské dohody. Všechny mi sdělily, že se cítí jako méněcenní, protože přišli o výhody, které jejich vrstevníci považují za samozřejmé. Shodně prohlašovaly, že jak vyrůstaly a měly větší potřebu samostatnosti, jejich deprivace z malého vlivu na vlastní život paradoxně ještě vzrostla, poněvadž měly malý vliv na svůj časový rozvrh a menší možnost rozhodovat, kdy a kde budou trávit čas, především pak ve vzácném čase prázdnin.“

Co se ještě musí stát, než si lidé začnou uvědomovat, že děti tady nejsou pro dospělé? Dětství nepočká! Trvá nedlouho a neposkytuje čas na experimenty, jejichž průvodním znakem je nestabilita a proměnlivost, neustálé zkoušení variant, odborných terapií, mediací. To vše jen prohlubuje konflikt a stav nesouladu. Pro dítě to není žádný život. Dítě se má soustředit na vlastní vývoj a na to, aby se od rodičů stále více a více osamostatňovalo – nemělo by přeskakovat mezi dvěma různými světy a přespávat na dvou různých místech. Většina dvojic, které v průzkumech vyjádřily spokojenost s modelem primární péče o dítě, se vyslovila takto: „Ano, střídavou péči jsme zkoušeli x let a byla to noční můra. Teď už spolu vycházíme dobře.“