Dítě se sluchovou vadou patří mezi zdravé vrstevníky

Jaké vady sluchu se u dětí mohou vyskytnout?

Vady sluchu se podle závažnosti dělí na lehkou, střední a těžkou nedoslýchavost a na praktickou hluchotu. Mít sluchovou vadu neznamená, že člověk neslyší nic, stejně jako u zrakových vad i zde existuje různá míra závažnosti postižení sluchu.

Jak se pozná sluchová vada u malého miminka?

Často díky screeningovým vyšetřením, která se provádějí už v porodnici. Dalším vodítkem je, že dítě nereaguje na zvuky, neotáčí se za nimi. Zareaguje na rodiče až ve chvíli, kdy je uvidí, ale když pláče v postýlce a maminka k němu přichází a mluví na něj, její řeč ho neuklidní. Ve chvíli, kdy rodiče své podezření vysloví nahlas, mohou se objednat na vyšetření k foniatrovi a začít tak několikaměsíční diagnostický proces, který určí, zda a do jaké míry je sluch dítěte poškozen.

Co když se sluchová vada nepozná? Jaké to má důsledky pro další rozvoj dítěte?

Sluchová vada souvisí se sociálním, rozumovým a řečovým vývojem. U závažných vad sluchu se dítě řečově nevyvíjí vůbec, nebo jen minimálně. U středně těžkých sluchových vad bude mít dítě nejspíš problém s výslovností a menší slovní zásobu, hodně přitom záleží na jeho inteligenci a na tom, v jak podnětném prostředí vyrůstá. Bystré děti někdy svoji vadu sluchu dlouho kompenzují tím, že si věci domýšlejí, mají výborné zrakové vnímání a skvělou paměť. Nápadné jsou spíše tím, že „zlobí“, že nevydrží u pohádky (protože ji neslyší), nereagují na pokyny dospělého. Jejich okolí je pak v šoku, když se zjistí, že dítě vlastně především špatně slyší. Setkali jsme se například s chlapečkem, u něhož byla poměrně velká vada sluchu -středně těžká nedoslýchavost - odhalena, až když mu bylo pět let. Měl bohatou slovní zásobu a mluvil gramaticky správně, protože maminku zblízka slyšel, horší výslovnost se připisovala tomu, že „je to kluk“. Nekompenzovaná sluchová vada hodně ovlivňuje sociální vývoj. Tenhle chlapeček měl ve školce problém s tím, že byl údajně agresivní. Neslyšel, když k němu zezadu přicházelo nějaké dítě, které se ho ptalo třeba na to, zda si může půjčit auto. Naučil se reagovat tak, že praštil nebo kopl toho, kdo k němu přišel zezadu, protože cítil ohrožení svého osobního prostoru. Když dostal sluchadla, situace se během půl roku uklidnila.

Co je důležité pro to, aby se dítě se sluchovou vadou naučilo dobře mluvit, mělo bohatou slovní zásobu, chápalo složitější sdělení?

V první řadě kompenzace. Dítě musí mít kvalitní sluchadla nebo kochleární implantát. Kladla bych důraz hlavně na ta sluchadla -nabízí se řada modelů, které se od sebe liší kvalitou a pochopitelně i cenou. Dítě musí sluchadla nosit celodenně, od rána do večera. Pokud se ani s kvalitními sluchadly řeč nevyvíjí, dítě pravděpodobně potřebuje kochleární implantát.

A naučí se dítě nosit sluchadla, nevadí mu?

Dítě si zvykne, a pokud mu sluchadla přinášejí efekt v porozumění zvukům a řeči, začne je používat a vyžadovat velice rychle.

Kolik dětí trpí sluchovou vadou?

Těžší ztrátu sluchu má zhruba jedno dítě z tisíce.

Jsou sluchové vady podmíněny geneticky?

Dost často ano. Vady sluchu způsobené chronickou rýmou nebo záněty středouší s dědičností nesouvisejí. Závažnější vady sluchu jsou zhruba v 80 % podmíněny geneticky. Většinou je to tak, že v rodině není nikdo neslyšící. Jedná se o autozomálně recesivní dědičnost, kdy se sejdou dva nosiči vady. U této formy dědičnosti je čtvrtinová pravděpodobnost, že se narodí dítě s poruchou sluchu, poloviční pravděpodobnost, že dítě bude přenašečem vady, a čtvrtinová naděje, že dítě bude zdravé a neponese dále ani možnost genetické vady.

Kdybych měla ve třídě dítě, které má vadu sluchu, jak bych to poznala?

Pokud by šlo o dítě, kterému už byly tři roky, určitě by to nebylo dítě s úplnou hluchotou. Na to by se přišlo dávno předtím. Takže by to bylo dítě, které pravděpodobně hůře mluví a má horší výslovnost. A také by možná bylo „neposlušné“, nereagovalo by na pokyny učitelky při vycházkách, „neposlouchalo“ by ji ani ve třídě. Dítě s nekompenzovanou lehčí nebo střední vadou sluchu slyší a rozumí pouze ve zcela klidném prostředí. Jakmile je v hlučnějším prostředí, třeba ve třídě nebo na hřišti, nedokáže ze zvuků okolo sebe „vytáhnout“ ty, které jsou určeny přímo pro ně. Dalším typickým projevem je, že pokud si dítě není jisté, na co se ho ptáte, opakuje vaše poslední slovo. Učitelka nemůže sama posoudit, že jde o vadu sluchu, ale může rodičům doporučit, aby se s dítětem obrátili na foniatra. Naprosté většině dětí s těžší sluchovou vadou je však diagnóza stanovena mezi prvním a druhým rokem života, a někdy už několik měsíců po narození. Při nástupu do školky už by mělo být jasné, že dítě má problém se sluchem a o jak závažný problém jde.

Je možné dítě se sluchovou vadou zapojit mezi zdravé vrstevníky, do běžné mateřské školy?

Určitě ano. Pokud přijdou rodiče s přáním integrovat své dítě do běžné mateřské školy, měli bychom se jich v první řadě ptát na to, jak komunikuje. Před vstupem do běžné mateřské školky by dítě mělo mít vybudovaný alespoň základ mluveného jazyka, rozumět jednoduchým otázkám, domluvit se na základních věcech, umět se zeptat. Nemusí mluvit příliš srozumitelně, ale je třeba, aby mělo alespoň pasivně (porozuměním) vybudovaný základ mluvené češtiny. Pokud však jde o dítě, které dosud nemá prakticky vytvořenou mluvenou řeč a je závislé na znakovém jazyce, nebo v případě dětí s větším opožděním ve vývoji, integraci spíš nedoporučujeme. Dítě, které dosud vůbec nekomunikuje mluvenou řečí, pravděpodobně bude ve školce sociálně ztracené, bude se orientovat pouze nápodobou, ne porozuměním, a školka ho bude spíš hlídat než rozvíjet. Často stačí počkat rok, dítě se řečově posune a integraci bez problémů zvládne.

Zcela zásadním požadavkem pro integraci dítěte s těžší sluchovou vadou je celodenní bezproblémové nošení kvalitní a funkční kompenzační pomůcky - digitálních sluchadel nebo kochleárního implantátu.

Úroveň mluvené řeči tak úplně nezávisí na velikosti vady sluchu. Dítě se středně těžkou nedoslýchavostí, na kterou se přišlo v jeho čtyřech letech a teprve pak začalo nosit sluchadla, na tom bude dost možná řečově hůře než dítě s praktickou hluchotou, které užívá sluchadla od svých čtyř měsíců a naučilo se maximálně svých zbytků sluchu využívat, odezírá, je zvyklé soustředěně pracovat.

Dříve děti s těžšími vadami sluchu chodily do internátních škol a školek. Co si myslíte o této praxi?

Dnes je snad všem jasné, že internátní školka je pro malé dítě zcela nevhodná, ale samozřejmě i v současnosti existují speciální mateřské školy pro děti se sluchovými vadami, které nabízejí denní docházku. Do nich chodí děti, jejichž řeč se vyvíjí pomalu, nebo zatím není vzhledem k věku dítěte a k době, po kterou nosí sluchadla či implantát na úrovni, která je potřebná pro integraci. Dnes má naprostá většina dětí se sluchovou vadou kvalitní sluchadla, s nimiž dobře slyší, nebo má kochleární implantát. Kompenzace sluchových vad udělala za posledních dvacet let neuvěřitelný pokrok a z toho vyplývá, že děti se sluchovou vadou mohou chodit do běžných škol a školek. A je to dobře. V ideálním stavu se zdravé děti s vadou sluchu zapojí mezi slyšící vrstevníky, mohou studovat a vykonávat téměř všechna zaměstnání. Nemohou být pochopitelně třeba operními pěvci nebo profesionálními hudebníky, ten sluchový limit tam zůstane, ale není důvod, proč by nemohly mít stejné studijní a pracovní šance jako kdokoli jiný.

Pokud bych měla ve třídě dítě se sluchadly nebo s kochleárním implantátem, musím se o tu techniku nějak starat?

Předpoklad je, že rodina kompenzační pomůcky udržuje v pořádku. Učitelka by měla umět vyměnit baterii u sluchadla nebo u kochleárního implantátu, měla by je umět dítěti, které to ještě samo neumí, nasadit (to se naučí během pětiminutového zácviku). Implantát má světelnou signalizaci vybití baterie a u sluchadel vybití poznáme podle toho, že dítě začne reagovat jinak, než je obvyklé.

Jsou nějaké činnosti, kterých se sluchově postižené děti nemohou účastnit?

Nejsou. Děti mohou se sluchadly nebo implantátem běhat, cvičit, jezdit na kole. Riziko poškození pomůcky je velmi malé, riziko zranění dítěte je úplně stejné jako u jeho slyšících vrstevníků.

Co mám dělat, když nerozumím, co mi dítě chce sdělit?

Říci mu, aby to zkusilo povědět jinak nebo aby mi šlo ukázat, co chce. Hodně pomáhá častější komunikace s rodiči. Když nevíme, jak dítě kóduje určité hlásky, čím kterou nahrazuje, mohou nám to právě rodiče ukázat. Když ráno přijde dítě do školky a učitelce řekne „a e i e-a o-o-i-e a-a-e“ a maminka zopakuje „ano, Šimone, ty jsi byl včera v zoologické zahradě“, učitelce „sepne“, jakým způsobem dítě používá jednotlivé hlásky. A možná mu příště porozumí o něco lépe, naučí se jeho řeč dešifrovat.

Jak bude dítě rozumět v hlučném prostředí?

Lidé se sluchovou vadou mají v hlučnějším prostředí větší obtíže s porozuměním mluvené řeči. Ztrácejí se, nedokážou rozeznat, kdo na ně mluví. To se někdy chybně používá i jako argument, proč dítě neintegrovat. Je v pořádku, že je ve třídě plný počet dětí, které si povídají, ale nemusíme jim k tomu ještě pouštět hudbu, pokud třeba zrovna na hudbu necvičíme. Pokud je ve třídě větší hluk, sluchově postižené dítě předem upozorníme na to, že se bude něco důležitého povídat. Ono samo si většinou stoupne blíž k paní učitelce a soustředí se na ni. Pokud ředitel vybírá třídu pro integraci dítěte se sluchovou vadou, měl by vybrat takovou, kde učitelka svým temperamentem a stylem práce dokáže udržet přiměřenou hladinu hluku. V každé školce se taková paní učitelka najde.

V době, kdy jsem studovala speciální pedagogiku, nám říkali, že pokud neslyšící dítě znakuje, blokuje se mu tak vývoj orální řeči. Co je na tom pravdy? Osobně se mi to moc nezdá.

Tenhle model je doufám už překonaný. Než dítě dostane kompenzační pomůcku, nikdo neví, jak se s ní bude řečově vyvíjet. Navíc je důležité se dorozumět, komunikovat a pracovat hned teď a tady, třeba s tím půlročním miminkem, které neslyší. U dětí s těžší sluchovou vadou rodičům vždy doporučujeme používat prvky znakové řeči, tedy mluvenou řeč podporovanou znaky. Před několika lety jsme porovnávali řečový vývoj dětí, jež měly kochleární implantát a před implantací hodně znakovaly, s vývojem dětí, které před implantací neznakovaly. Ze srovnání jednoznačně vyšly lépe děti, jež před implantací znaky používaly. Tyhle děti už totiž měly vybudovaný komunikační systém, věděly, co je to jazyk a komunikace, a pak jen vyměnily jeden řečový nástroj za druhý. Vezměte si, jak je dneska moderní znakovat se slyšícími miminky. A také nikdo neříká, že to brzdí jejich řečový vývoj, naopak je to komunikačně obohatí. U dětí se sluchovou vadou je třeba vždycky mít na mysli, že nevíme, zda jim sluchadla či implantát budou jejich vadu kompenzovat dostatečně. Také existují děti, kterým sluchadla nestačí a implantát mít nemohou. Přece neztratíme několik let jejich života a jejich rozumového potenciálu. Nicméně dítě, které má být integrováno do běžné mateřské školky, by už na komunikaci ve znacích nemělo být závislé.

Kdybych se jako učitelka mateřské školy chtěla pustit do integrace dítěte se sluchovou vadou, o čem bych měla mluvit s jeho rodiči?

Ptala bych se, jak velkou vadu sluchu dítě má. Jakou kompenzační pomůcku využívá a jak dlouho. Chtěla bych seznam aktivní i pasivní slovní zásoby dítěte, abych věděla, zda rozumí 20 slov, což je slovní zásoba, s níž bych osobně dítě k integraci nedoporučila, nebo zda už rozumí 300 slov a každý měsíc nabírá 20 dalších. Poprosila bych rodiče, aby mi řekli, co dítě jazykově umí, jakým otázkám rozumí, zda je schopno pochopit krátké vyprávění, nakolik se dokáže samo vyjádřit. Ptala bych se, zda je třeba, abych se pro začátek naučila alespoň několik základních znaků, které nám mohou pomoci při vzájemném dorozumění. Zajímalo by mě, kdo školce s integrací pomůže (speciální pedagogické centrum, středisko rané péče) a jak často za námi mohou přijet (pro první rok považujeme za ideální 3-4 návštěvy školky). Ptala bych se, jak často a kam chodí rodiče s dítětem na logopedii a co momentálně procvičují. Zajímalo by mě, zda dítě nemá další zdravotní problémy. Chtěla bych je vidět a pohrát si s ním. Až na posledním místě bych se ptala na kvalitu výslovnosti. Naopak bych se nebála péče o kompenzační pomůcku ani toho, že dítěti bude vadit hluk ve třídě. Také není důvod se bát toho, jak dítě přijmou ostatní děti. Pokud dospělí okolo přijímají dítě pozitivně a bez obav s ním komunikují, stejný model chování od nich přijmou i děti.

Máte pozitivní zkušenost s integrací dětí se sluchovými vadami?

Jednoznačně. Problém bývá v počátečním prolomení bariér, kdy ze strany vedení některých škol slýcháme věty jako „no dneska je integrace moderní, ale já si myslím, že je jim líp ve speciální školce, kde mají speciální péči“. A nad hlavou dítěte, které si pěkně hraje, se mluví o tom, že by mělo vlastně být někde úplně jinde a že „my víme, jak to pak ve skutečnosti bude“, nebo že o „takové děti“ by se přece měly starat jejich matky. Někdy vedení argumentuje tím, že ve školce je plný počet dětí a oni nebudou schopni dítěti poskytnout speciální péči a logopedii, kterou potřebuje. Tento postoj je ale mylný, pokud rodiče mají zájem o běžnou školku, znamená to, že nepožadují pro své dítě nic speciálního, ale právě a jenom zařazení mezi slyšící vrstevníky. Když dítě do školky nastoupí, paní učitelky často získají nové sebevědomí. Vidí, že zařazení dítěte dobře zvládly, dítěti se ve školce daří, má nové kamarády, rodiče jsou spokojení. Ve speciálních školách dětem chybí především to, co jim může dát pouze integrace -pozitivní vrstevnické řečové vzory a běžné sociální prostředí. Do speciálních školek by měly chodit pouze ty děti, které se ještě nedokážou domluvit mluvenou řečí, nebo děti s dalšími problémy. Některé děti na přechodnou dobu kombinují docházku do běžné a do speciální školky.

Úspěšná integrace může školku i někam posunout.

Ano, je to tak. Náš syn má sluchovou vadu a před patnácti lety se nám ho podařilo přihlásit do nejbližší školky; museli jsme samozřejmě nejprve vyslechnout, proč to nejde, ale povedlo se. Za dva roky do stejné školky přišel nedoslýchavý chlapeček, kterého jsem zmiňovala na začátku; byl to ten „agresivní“ kluk. A to už jsem s touhle školkou začala v rámci Střediska rané péče Tamtam spolupracovat a jezdila jsem tam pravidelně na náslechy a konzultace s učitelkami. Obě tyto první děti byly ve školce integrovány zcela neofi ciálně. Pak se objevila další nedoslýchavá holčička, a to už se paní ředitelka začala zajímat o možnost ofi ciální integrace a získání peněz na asistenta pedagoga. Jako další nastoupilo do školky dítě s kochleárním implantátem. A dnes je to tak, že ve školce již počítají s jedním místem pro dítě se sluchovou vadou, učitelky v jedné třídě se na tuto problematiku vysloveně zaměřují, asistentka má také už velké zkušenosti. Školka sama nabízí místo dětem s postižením, když se jim nějaké místo uvolní. Vědí, že zvládnou integraci, dělají to rozumně, nenaberou si více dětí se sluchovým handicapem, než by zvládli, a všichni jsou spokojení.

Někdy se ale integrace nevyvíjí úplně uspokojivě.

Může se to stát. Uvedu příklad: Do školky nastoupil bystrý tříletý chlapeček, bylo to těsně po kochleární implantaci. Ještě nemluvil ani nerozuměl, rodina v podstatě nepoužívala ani znakový jazyk, ale maminka byla přesvědčena, že časný nástup do školky a pobyt mezi zdravými dětmi ho ve vývoji posunou. Dítě mělo asistentku, která s ním velice pěkně pracovala. V prvním roce se chlapec řídil v programu školky převážně nápodobou, rozvoj sluchového vnímání a řeči byl velmi pomalý, potvrdilo se, že nástup do školky byl trochu předčasný. V dalším roce se začal rozdíl mezi ním a ostatními dětmi zvětšovat, protože porozumění mluvené řeči bylo velice pozvolné a dítě nemělo pro komunikaci k dispozici ani znaky. Paní asistentka i učitelky situaci velmi přesně ohodnotily, společně navrhovaly rodičům větší zapojení znakového jazyka, byly ochotné navštěvovat kurz znakového jazyka. Rodina nabídku odmítla s tím, že si znaky nepřejí, protože syn by pak nemluvil. Další školní rok už bylo zřejmé, že pro dítě není prostředí běžné školky vhodné, protože ačkoli neverbální činnosti zvládal stejně jako ostatní, ve školce byl spokojený, s dětmi si hrál, prakticky ničemu nerozuměl verbálně. Ačkoli byl nadprůměrně inteligentní, neznal v šesti letech jména svých spolužáků, nemohl si s nimi popovídat, neuměl se zeptat, jak se jim líbil včerejší večerníček. To, co u malých dětí ještě stačí, tedy intuitivně používaná neverbální komunikace, u předškolního inteligentního dítěte již brzdilo jeho sociální i rozumový vývoj. Chlapec do první třídy nastoupil do speciální školy, která při výuce využívá znakový jazyk.

A máte nějaký pozitivní příklad?

Měli jsme v péči chlapečka s kochleárním implantátem, který, když mu bylo tři a půl roku, chtěl nastoupit do běžné mateřské školy v menším okresním městě. Když jsem přijela na první setkání s učitelkami, nebyla tam moc dobrá atmosféra. Učitelky byly „otrávené“, seděly ve školce po práci, bylo vidět, že ho tam moc nechtějí. Mým primárním úkolem v takovém případě je přesvědčit učitelky, že se integrace nemusejí bát a že to stojí za zkoušku. Chlapeček k nim nastoupil, byl to kluk, který v té době už velmi dobře rozuměl mluvené řeči, měl výbornou slovní zásobu, ale velmi špatnou výslovnost. Mluvil ve větách, ale používal jenom samohlásky. První rok šlo o to, aby učitelky nebyly nejisté z toho, že mu nerozumějí. Pak se mu postupně zlepšila výslovnost, s učitelkami si vzájemně lépe a lépe rozuměli, občas jako „překladatelé“ posloužili jeho spolužáci. V dalším školním roce již integrace probíhala zcela bezproblémově, chlapeček byl jedním z nejšikovnějších dětí ve třídě, s nadprůměrnou slovní zásobou. Paní učitelky několikrát přednášely na seminářích o integraci dětí se sluchovým postižením. Byla z nich cítit hrdost na to, co společně s dítětem a rodiči dokázaly.