Kam půjdou děti ze zrušených kojeneckých ústavů?

Na podrobnosti jsme se zeptali Miloslava Macely, ředitele odboru rodiny a dávkových systémů MPSV ČR.

Jak hodláte řešit situaci těch dětí, které dnes zůstávají v ústavech jako těžko umístitelné?

Nejprve musíme vytvořit alternativy, které povedou k tomu, že se děti do tří let nebudou umisťovat do ústavní péče, až pak je možné kojenecké ústavy zrušit. Už dnes se 54 % dětí vrací do své původní rodiny, v ústavu bývají přechodně zejména ze sociálních důvodů – jde o děti příliš mladých matek, matek závislých, děti z rodin, které přijdou o bydlení kvůli dluhové pasti apod. Je tedy třeba vytvořit síť služeb a pracovat s rodinami, což se dnes prakticky neděje, pomáhat jim, aby své problémy zvládly. Pokud to ani s pomocí nedokážou nebo nezvládají případné postižení dítěte, přichází na řadu náhradní rodinná péče.

Počet pěstounských rodin by se tedy měl podle vašich propočtů zvýšit o 300–500. Kde je budete hledat a podle čeho je budete vybírat?

Připravuje se novela o sociálně právní ochraně dětí, která by měla změnit podmínky – zvýší se podpora výkonu pěstounské péče z hlediska finančního ohodnocení, pěstouni by měli získat nárok na podpůrné a doprovodné služby a nárok na příležitost se dále vzdělávat. Na druhé straně budou pěstouni pod daleko větším drobnohledem než dnes. Pěstounská péče bude pravidelně kontrolována vyhodnocována, což se dnes neděje. Tyto modely jsou už ve světě odzkoušené. Předpokládáme, že se vyprofiluje skupina vysoce specializovaných pěstounů, kteří budou mít takovou přípravu, aby zvládli péči o handicapované děti. Naše odhady 300 rodin se týkají skupiny pěstounů na přechodnou dobu – to je institut pro děti, které dnes jsou v kojeneckém ústavu na určitou dobu, než se upraví poměry v rodině, nebo pro děti, které čekají na přechod do náhradní rodinné péče. Každý uchazeč o pěstounství projde minimálně třemi vstupními posuzováními, než bude vpuštěn do systému. Jedním z testovaných ukazatelů bude i motivace.

Co považujete za důležité u pěstounů na přechodnou dobu?

Je samozřejmě potřeba dodržet určitou věkovou hranici mezi kojencem a pěstounem, nicméně musí jít o lidi, kteří mají saturované rodičovské potřeby, například mají odrostlejší děti. Je třeba mít záruku, že zvládnou péči po omezenou dobu, že budou schopni být v kontaktu s biologickými rodiči nebo budoucími osvojiteli a budou se umět dítěte vzdát. Máme výhodu, že se můžeme opřít o zahraniční zkušenosti, jsou vytipované rizikové faktory, počítá se s možností psychologické pomoci, kdykoli bude třeba. To se může týkat například i kontaktů s poněkud problémovými biologickými rodiči. U nás dnes mnohdy funguje pěstounství jako skryté osvojení: Přijdete na úřad, řeknete, chtěl bych adopci – úředníci odpovědí, že na adopci se dlouho čeká, ale pěstounská péče je rychlejší. Už ale moc neupozorní, že rodiče dítěte nejsou zbaveni rodičovských povinností, že budou s dítětem v kontaktu. Když člověk projeví obavy, zda se dítěti povede v původní rodině dobře, že by mu u něj bylo líp, nemůže být pěstounem na přechodnou dobu.

Jak tedy bude vypadat pomoc pěstounům?

Jde o různé typy poradenské, psychologické pomoci, odlehčovací služby, které budou v rámci každého kraje k dispozici. V rámci zákona navrhujeme, aby byl zřízen státní příspěvek pro výkon těchto služeb, jsou připravené finanční mechanismy. Předpokládáme, že tato síť bude vznikat ze stávajících organizací, které začnou poskytovat jiný typ služeb, i část kapacit v ústavní sféře může působit tímto směrem, některá z těchto 34 zařízení jsou už připravená a chtějí dělat ambulantní a terénní služby.

Nepřijde nějaký úsporný balíček a v jeho rámci i škrty v této oblasti?

My ty peníze v systému dlouhodobě máme, jen za ně nakupujeme tu nejdražší službu, což je ústavní péče. 40 tisíc na jedno dítě měsíčně není málo, jde jen o to peníze přesunout.

A co nemocné či jinak handicapované děti? Nevzniknou „eldéenky“ pro kojence?

Rozhodně se nesmí stát to, co v Rumunsku, že kojenecké ústavy nahradily nemocnice. Podle statistických údajů je z dvou tisíc dětí v kojeneckých ústavech pět procent s vážným handicapem. Mnohé z nich přecházejí do ústavů sociální péče. Pro tuto skupinu dětí musíme vytvořit speciální služby a hledat pro ně speciální pěstouny. Pro dítě je klíčový vztah jedné pečující osoby, to ústav nemůže zajistit, tam kolem dítěte lidi pořád cirkulují. Když se osoba po určitém čase vymění, není dopad tak zásadní, jako když není vůbec.