Aneb příběh o ambulatní operaci tříselné kýly naší tříleté dcerky.
Naší dcerce bylo něco přes tři roky, když se jí udělala taková zduřenina v oblasti třísel. Vypadalo to jako nateklá uzlina. Bohužel uzlina se začala střídavě "schovávat a vyvalovat". A verdikt naší paní doktorky byl jasný - tříselná kýla. Co s tím? Operace.
Paní doktorka nám sdělila, že v nemocnici stráví dcerka (pokud nenastanou komplikace) zhruba 3 dny, ale že bývá problémem přítomnost rodičů z důvodu nedostatečných kapacit (bydlíme v Praze). To nás šokovalo. Domníváme se, že psychická pohoda je základním kamenem uzdravení a představa vyděšené dcerky v neznámém nemocničním prostředím....
Naše paní doktorka byla i v tomto případě skvělá a navrhla nám možnost ambulantní operace na dětské chirugii na druhém konci Prahy. Zvažovali jsme pro a proti, ale vnitřně jsme vlastně byli rozhodnuti okamžitě. Měli jsme pochybnosti, zda jsme schopni dostatečně dobře zvládnout pooperační péči o dcerku, protože mnohem jednodušší je nechat tuto zodpovědnost na zdravotnících. Zjišťovali jsme informace na internetu, konzultovali jsme s kamarádkou lékařkou, promýšleli jsme dopravu na/z operaci/e, možnost ošetřovatelských služeb, ale především nás přesvědčil přístup naší paní doktorky i celého lékařského týmu dětské chirurgie, kteří o úspěchu ambulantní operace nepochybovali. (O vhodnosti ambulantního zákroku rozhoduje praktický lékař a dětský chirurg. Posuzuje se především zdravotní stav dítěte, ale nezanedbatelnou okolností je i schopnost rodičů se o dítě postarat. Podmínkou operace je přítomnost dvou dospělých osob a auto. )
Absolvovali jsme vyšetření na dětské chirugii (provádí se pouze pohmatem) a domluvili jsme si termín operace (dopředu znáte přesný čas operace a odpadá stresující čekání). Byli jsme informováni o průběhu operace, ochotně nám byly zodpovězeny všechny dotazy, byli jsme poučeni co dělat v případě uskřinutí, co nedělat, aby se břicho příliš nenamáhalo (především odrážedla, prolézačky,...).
Čekaly nás odběry krve (na jednotce specializující se na odběry dětských pacientů, kde to s dětmi umí), předoperační vyšetření u praktické lékařky (výrazně se nelišilo od běžné preventivní prohlídky) a ještě jednou na dětské chirurgii (opět pohmatem). A také domácí přípravy. Navařili jsme si do mrazáku, vymýšleli jsme vhodné pooperační oblečení (volné), sháněli jsme knížky seznamující děti s lékařskými zákroky (bohužel téměř bez úspěchu), vymýšleli jsme odměny za statečnost, zábavu pro dcerku, manžel si naplánoval na první dny po operaci částečně dovolenou, částečně práci z domova ...
Zhruba týden před operací jsme dodržovali karanténu, aby se zákrok nemusel zbytečně odkládat. Po operaci musí být dítě v karanténě 14 dní - nemělo by přijít do styku s dětmi, ven smí pouze např. na vlastní zahradu, rozhodně ne na dětské hřiště. Celkově je nutno dodržovat klidový režim 6 týdnů po operaci - tzn. vyhnout se namáhání břicha a s rozumem zařazovat aktivity.
A jak probíhal samotný zákrok? Den předem měla dcerka pouze lehčí nenadýmavá jídla. Od půlnoci nesměla jíst ani pít. Po příchodu na místo zákroku se nás ujala milá sestřička, která dcerce dala vybrat balónek, povídala si s ní, nás průběžně instruovala o tom, co máme dělat. Dcerku jsme zcela vysvlékli (v předoperačním pokojíku) a jeden z nás (v tomto případě já) se převlékl do lékařského pláště, roušky a bot. Na pokyn sestřičky jsem ji vzala a odnesla přímo na operační sál, kde jsem zůstala až do doby, kdy začala účinkovat do žíly podaná narkóza (u menších dětí nebo u dětí, kteří si nenechají píchnout narkózu do žíly, se používá maska), celou dobu jsem ji držela a uklidňovala, protože prostředí operačního sálu a spousta neznámých lidí v rouškách ji vyděsilo.
A nastalo dlouhé 20ti-minutové čekání. Poté dcerku přenesli zpět na předoperační pokojík, uložili ji na lůžko a zavolali nás, aby po probuzení viděla známé tváře. Průběžně ji chodili kontrolovat operující lékař, anesteziolog a sestřička (všichni velmi milí, vstřícní, ochotní). V průběhu probouzení z narkózy jsme dcerku postupně oblékali a po cca 45 minutách bylo rozhodnuto, že můžeme jet domů. Dostali jsme telefonní číslo na mobil lékaře pro případ komplikací. Za dobu (více jak 10 let) provádění ambulantních operací se tým dětské chirugie nesetkal s jediným případem, který by vyžadoval převoz do nemocnice.
Po příjezdu domů smí dítě téměř okamžitě pít (nejdříve po lžičkách) a podávat jídlo lze 4 hodiny po zákroku (jste informováni, jaká strava je vhodná). Probírání z narkózy není příjemné pro dospělého člověka, natož pro dítě. Dcerka to nesnášela nejlépe, byla velmi citlivá na postupně se projevující bolest, navíc se přidala horečka jako reakce na zákrok (byli jsme o tom informováni). Horečka přetrvávala jeden den. Proti bolesti jsme týden podávali lék, který nám byl doporučen. Dva dny po operaci jsme absolvovali převaz - spočívající ve výměně velké pooperační náplasti za malou. Týden po operaci následovalo vyndavání stehů - šití se na dvou krajích přestřihlo a bezproblémově vyndalo (další kontrola za 14 dní, poslední půl roku od zákroku).
První 4 dny po zákroku byly velmi náročné. Některé děti jsou již druhý den po zákroku ve svém živlu. Dcerka si stěžovala na bolesti, budila se ze spaní, bylo těžké odpoutat její pozornost od bolesti (nedovedeme si představit, jak bychom to zvládali v provizorních podmínkách v nemocnici), jakmile ji nějaký pohyb zabolel, odmítala ho zopakovat,... dá se říci, že se učila znovu chodit. Čtvrtý den ráno se nám odmítala postavit, což nás dosti vyděsilo, raději jsme to konzultovali s naší lékařkou, která nás uklidnila, že bolest může přetrvávat zhruba týden. A pátý den jsme začali mít obavy zcela jiného druhu - a to jak udržet klidový režim 6 týdnů, protože z ničeho nic se to zlomilo, dcerka chtěla běhat, poskakovat,...
Dnes už máme úspěšně za sebou i poslední kontrolu po půl roce a jsme moc rádi, že máme tak báječnou paní doktorku, dětské chirurgy a že jsme měli možnost postarat se co nejlépe o naši dcerku.
Byla jedna malá holčička a ta se jmenovala Anička. Bydlela s maminkou a tatínkem v jednom domečku, který však nebyl jejich, ale byl pronajatý. Anička byla moc hodná holčička a maminka s tatínkem ji měli moc rádi. Ráda si hrála na písku, dělala bubliny z bublifuku, vybarvovala omalovánky a dělala spoustu jiných věcí, které malé holčičky rády dělají.
Nikdo neví, jak se to stalo, ale jednoho dne se Aničce vyboulilo bříško. Tatínek s maminkou nejdřív nevěděli, co se děje, ale pak to vyboulené bříško Aničce povídá: "Já jsem kýla, heč, a budu tu pořád s Tebou." A od té doby, komukoliv, kdo se Aničky zeptal, jak se jí daří, Anička odpověděla: "Já mám kýlu."
Maminka s tatínkem se radili, co s tím, protože kýla je věc nebezpečná, to se ví. Rozhodli se, že se s Aničkou vydají za mocným čarodějem panem doktorem, aby té kýle domluvil a řekl jí: "Tytyty, kýlo, utíkej od Aničky pryč." A opravdu se tak stalo. Pan doktor si vzal na hlavu kouzelnickou čepici a ještě čarodějnou masku. Aničce dal na hlavu taky masku, aby se ta kýla zalekla a utekla. A pak to začalo. Pan doktor spustil na kýlu: "Tytyty, kýlo, utíkej od Aničky pryč." Ale kýle se od Aničky vůbec nechtělo. Koukala na pana doktora a čekala, co na ni vymyslí. A pan doktor, to byl chlapík, on se rozhodl, že tu kýlu jednoduše zašije. A hned se do toho dal. Šil, šil, ... a za chvilku bylo hotovo. Ještě ji pro jistotu přelepil náplastí a udělal dobře. Kýle se to vůbec nelíbilo. Vzpouzela se, vzpouzela, až z toho Aničku bříško bolelo. Ale pan doktor kýlu dobře zašil, uběhlo pár dní a kýla se postupně rozpouštěla, Aničku bolelo bříško míň a míň, až se nakonec rozpustila úplně. A tak pan doktor zvítězil nad zpropadenou kýlou. Anička byla moc ráda, že jí pan doktor pomohl, a pak zazvonil zvonec a pohádky je konec.
Skok