Dvě strany pohledu na jednu dětskou nemocnici

Ale mé dvě zkušenosti s pobytem na ORL, oddělení 20, dětské nemocnice v Brně poukázaly na některé skutečnosti, které zdravotnický personál, přes svůj nestranný přístup, vidět nemůže, ale viděn by měl být.

První pobyt jsem absolvovala na tomto oddělení v červenci 2006 se svým tehdy devítiměsíčním synem. Šlo o celkem banální zákrok, vyříznutí uzdičky pod jazykem (omlouvám se, pokud použiji špatnou medicínskou terminologii, v tomto jsem úplný laik). Objednáni jsme byli více jak měsíc dopředu. Při objednání jsem upozorňovala na skutečnost, že je malý kojen. Ovšem sestřičky i lékaři mě upozornili, že s největší pravděpodobností nebudou moci mi vyhovět, protože v počtu 4 lůžka pro matky na oddělení, mají stále plno. Měla jsem dost obavu, zda mě tedy přijmou, ani den před příjmem mě po telefonu nebyli schopni uspokojivě odpovědět. Což jsem považovala za více než divné, neboť zhruba ví, koho budou propouštět a koho přijímat. V neděli jsme se tedy dostavili na příjem. Měla jsem štěstí a trochu se osvědčily i lokty, neboť nás tedy přijali se synem na pokoj. Byla jsem ráda, že tam mohu být a celkově jsem nevnímala, co se děje kolem. Musím říci, že až na přístup zdravotníka, který se snažil odvézt devítiměsíční mimino na velkém vozíku, ač mu sestry nachystaly kočárek, jsem byla celkem spokojena. Je fakt, že lékaři vám nic neřeknou, pouze pokud se zeptáte, ale chápu, že toho mají moc. Ovšem pro mě jako matku jsou informace o zdravotním stavu velmi důležité.

Druhá zkušenost je poměrně čerstvá a bohužel hodně negativní. Ač jsem se snažila pochopit zdravotnický personál, pro mne jako matku nemocného dítěte to bylo maximálně stresující.

Moje tříletá dcera byla nucena podstoupit vytržení nosní mandle. Objednat jsme se byli v listopadu a termín byl na únor. Při objednání jsem opět upozorňovala, že bych byla ráda, kdybych mohla zůstat v nemocnici s dcerou, protože je velmi psychicky fixována na mne a navíc trpí hysterickými výlevy, které nemusí být příjemné pro ostatní pacienty. Samozřejmě, že mi nic neslíbili, ale navrhovali alespoň možnost zůstat přes den u lůžka, což bylo celkem přijatelné.

Ovšem v únoru už byla úplně jiná situace. Návštěvy zakázány a pobyt u lůžka nepřipadá v úvahu, jedině za podmínky, že budu docházet z ubytovny pro matky, která ovšem bývá také velmi plná. Příjem byl velmi stresující jak pro mne, tak pro dceru. Lůžko pro mne jako matku samozřejmě nebylo. Během příjmu proběhla velmi zajímavá scéna. Protože jsem trvala na pobytu u lůžka mé dcery i když se divili proč, když už má tři roky a může tam být sama. Vůbec je nezajímalo, že dcera se celou dobu křečovitě držela mne. Upozorněni byli i na možnost jejich hysterických výlevů. Následně tedy využili možnosti ubytovat mne na ubytovně. Sestra se mnou začala sepisovat papíry a mezitím tam přišla jiná sestra a začala tam velmi nevybíravým způsobem nahlas řešit, že za žádnou cenu nemůže přijmout maminku na oddělení, protože ona to místo potřebuje pro paní "XYZ", která je její známá. Došli jsem na oddělení a zazvonili jsme, že jdeme na příjem. Čekali jsme hodně dlouho, mezitím tam přišla na příjem dívka zhruba 13 let v doprovodu dospělé osoby - zdravotnický personál. Hezky nás předběhly a co ještě nebylo blbé, pokoj, který byl a je vyhrazen pro maminky s dětmi, dostala tato puberťačka a byla tam celý pobyt sama, bez doprovodu rodiče. Další pokoje pro maminky byly obsazeny maminkami pečujícími o kojící děti kolem jednoho roku věku a na posledním pokoji byla maminka se zhruba 6-ti letým chlapečkem (nevím, ale zde bych možná zvažovala možnost, zda by nemohla maminka docházet z ubytovny).

Pak nás též přijali. Složení na pokoji: chlapeček 2,5 roku s maminkou, která též docházela z ubytovny. Bohužel během pobytu přišla o kojení, neboť jí sestry neumožnily chlapečka v noci kojit. Holčička 18 měsíců s maminkou Arménkou, kterou nepřijali na lůžko ač dceru kojila (prý je už velká na to, aby ji kojila), též docházela tedy z ubytovny a přes noc jí tam nepustili. Ani pokud bychom přišli dříve než se ráno děti probudí, abychom je nevystavovali zbytečnému stresu, že tam máma není, nebylo nám umožněno dostat se na oddělení, jedině až děti byly probuzeny. S námi na pokoji byl mentálně retardovaný asi 8-letý kluk. Bohužel chlapec tam byl sám a sestry a nebo jiný nižší zdravotnický personál, který by se mu zřejmě měl věnovat, už ho měl plné zuby a tak jej raději nechával na pospas.

Opět musím říci, že lékaři jsou zde velcí profesionálové. Ale o informace o zdravotním stavu dítěte si maminka musí říci. Velmi málo informují, jak bude zákrok probíhat či jestli hojení po zákroku probíhá standartně. Dále je opravdu velmi zarážející, že střední a nižší zdravotnický personál tam bere matky, které se tam celý den o své děti starají, jako vetřelce. Velmi nevybíravými způsoby to dávají najevo, neustále probíhá buzerace ve stylu, kde si může maminka položit třeba knihu, časopis, pití a kde ne. Stále vyžadovali pečlivě uklizené stolky, přitom na zemi se válely chumáče prachu. Dost mě překvapilo, když děti napomínali, jak mají stolovat. Zda si položí hrnek nebo jogurt mimo vyhrazený tácek nebo ne mi nepřipadá v tuhle chvíli opravdu důležité. Také si myslím, že by na odděleních měly být přístupné i hračky. Hračky jsou přístupné pouze v době, kdy je školka a odpoledne pouze pokud na oddělení dochází vychovatelka. Mimo tyto vyhrazené doby není možné se k hračkám, knížkám, hrám dostat.

Jsem ráda, že jsem mohla strávit tento, pro mou dceru nepříjemný, čas alespoň u jejího lůžka, ale byla bych i velmi ráda, kdyby se protekce neřešily před ostatními rodiči tak okatě a kdyby zdravotnický personál bral rodiče jako spojence a ne jako vetřelce. Vždyť rodiče se tam celodenně o své děti starají, sestry či jiný zdravotnický personál nemusí s dětmi chodit na WC, umývat je, hrát si s nimi a proto se plně mohou věnovat své profesi. Myslím, že by mělo být samozřejmostí, pokud dítě musí do nemocnice, že tam bude s ním rodič. Vždyť už nežijeme v 80-tých letech, kde se o výchovu dětí staral převážně systém. Ale žijeme v 21. století, kdy výchovu a péči o dítě plně zajišťuje rodina.