tisk-hlavicka

Jak jsme zvládli rakovinu – očima manželky

30.8.2006 Lenka 66 názorů

Byl konec května. Můj muž se mi svěřil, že ho už nějakou dobu pobolívá varle. Poslala jsem ho fofrem k doktorce. Po několika dnech tam opravdu zašel. Diagnóza: Rakovina varlete.

Teď je tu začátek září. Léčbu máme téměř za sebou a vše vypadá dobře. Bude zase fit. Ano, jsme šťastní. Moc. Cesta rakovinou však opravdu není pro nikoho, ani pro rodinu s malým dítětem nic lehkého........

Vraťme se ale znovu zpátky na začátek. Do doby před několika měsíci, kdy právě můj manžel byl propuštěn z nemocnice, bez levého varlete a s hlavou plnou otazníků. Bude to doopravdy zhoubné? A v jakém je nemoc stadiu? Budu žít? Uvidím Terinku jít do první třídy? Ano, tyhlety otázky jsme si pokládali oba celých 11 dní. Až do výsledku histologického vyšetření a CT. Soukromě jsme tomu říkali den čtení rozsudku. Terezku jsme vzali na týden ze školky, stejně jsem s ní měla být ten týden čekání u moře, což samozřejmě padlo. Místo toho jsme byli všichni tři jen doma. Každé ráno jsme se na sebe usmívali, užívali si každou chvilku, kdy jsme spolu, jako kdyby to byla ta poslední a ve chvílích samoty tiše brečeli do polštáře strachy. Strachy ze smrti, ze ztráty, z toho, co bude dál. Mnohokrát jsem si kladla otázky proč právě my a zda má naše malá (3 roky) psáno ve hvězdách, že bude vyrůstat bez tatínka. Terinka si ty dny užívala. Málokdy jsme totiž takhle všichni pohromadě. Chodí už do školky a já pracuju, tatínek svou prací vždycky hodně žil, takže společné chvilky byly pro ni báječné. Kontext samozřejmě neznala.

A pak to přišlo. Čtení rozsudku. Tři druhy nádorových buněk. Výsledky CT – nikde žádné další ložisko ani metastázy. Bude následovat chemoterapie. Šest třítýdenních cyklů, je to zajišťovací léčba, kdyby někde zůstala nějaká zbloudilá buňka, tak abychom ji zlikvidovali. Tyto nádory jsou velice dobře léčitelné a šance, že budete po léčbě úplně v pořádku je 90%. Já jsem se rozbrečela už v ordinaci. Můj manžel až na chodbě. Padli jsme si do náručí a brečeli a brečeli samým štěstím, že rozsudek zní ŽIVOT. Pak jsme šli do restaurace, dali si oblíbenou dobrotu a jeli tu novinu oznámit jeho rodičům. Terka byla u mých rodičů. Nechtěli jsme ji vystavovat stresu, tíze rozhodnutí a našim následným dalším pocitům.

Ano. Ten den jsme měli pocit, že je po válce. Že všechno už bude jenom krásné a my bohatší o zkušenost s rakovinou. Která Vám fakt dost změní život. Ukáže, co je v životě důležité a v jakých kravinách se člověk kolikrát patlá, jakoby na nich záleželo. Byli jsme šťastní a rozhodnutí milovat se až do smrti. Doopravdy už navždy si vážit toho, že můžeme být spolu a máme zdravé dítě. Jako kdybychom netušili, že válka sotva začala a perné chvilky mají teprve přijít.

Jsme o týden dál. V Praze už se nám mrazí sperma, to kdybychom se rozhodli mít ještě nějaké děti. V koupelně je připraven holící strojek – to abychom včas oholili hlavu i vousy. Dřív, než to vypadá samo. Rozkreslili jsme chod manželovy firmy a rozhodli, že zavřít ji nebude nutné. Jenom se nepřijme plánovaná posila. Část úkolů zvládne společník, část manžel mezi jednotlivými pobyty v nemocnici a část já. Spolu to zmáknem. Jsme tady jeden pro druhého a oba pak pro naše krásné dítě. Jsme připraveni, chemoterapie může začít.

Je úterý. Ráno vezu manžela do nemocnice, Terezka je ve školce. Odeberou mu krev na všechny testy, ukáží jeho postel. Je to ta u dveří. Ta u okna je už obsazená nějakým starším pánem. Vybalím mu tašku a loučím se. Jedu do Prahy na nějaká jednání. Několikrát mu píšu zda už „kape“. Zatím ne, odpovídá, jdu na příjem, čeká se na výsledky testů atd. Pán na vedlejší posteli má rakovinu plic. Pokročilé stadium. Žádné dobré prognózy a tak můj manžel volí doporučovanou strategii, která se nezasvěceným může jevit sobecky. Dává si do uší sluchátka a poslouchá pozitivní hudbu, mluvené slovo cokoli, co je na míle vzdálené pojmu rakovina. Má teď svých problémů dost. Tak není možné nabalovat si ještě ty cizí. Skvělá zpráva dne: Šest cyklů nebude nutných! Bohatě by měly stačit čtyři. Hurá. Veliká úleva pro nás všechny. Budeme to mít z krku o celých šest týdnů dřív.

A tak jsme se do toho pustili. Pobyty v nemocnici: úterý – neděle. Pak 16 dnů doma. Vždycky 5 dnů bez tatínka. Terinka to chápala, pochopila i, že za tatínkem nemůže na návštěvu, protože chemoterapie může být pro malé děti nebezpečná a tak se pak uvidí doma. Naplánovali jsme i režim: Ráno Terezka do školky, pak já do práce (jsem na volné noze, chvála bohu), vyřídit nejnutnější pracovní věci svoje i manželovy, odpoledne fofrem nakoupit co je potřeba pro maroda, na návštěvu do nemocnice, pak do školky, vyzvednout malou, užít si odpoledne a další den nanovo. Sobota – volný den s Terezkou doma, odpo zařídit hlídání, abych mohla na návštěvu. Neděle – ráno vezu Terku 50 km k našim (Terezka nesmí být s manželem ještě asi 48 po chemoterapii, protože z něj vyzařují jedovaté látky) dám si s nimi oběd a vracím se domů, rovnou cestou do nemocnice. Vyzvednu manžela a jedeme domů. 3 dny pracuji víceméně z domova, vařím mu oblíbená ostrá jídla (léčba ničí chutě), nosím co potřebuje, pečování mě docela baví. Čtvrtý den přivážím Terinku a kromě toho, že chodí do školky trávíme společná odpoledne a celkem to jde. První cyklus jsme zvládli moc dobře.

Je zase nástupní úterý a my vyrážíme na druhé kolo. S tím rozdílem, že školka na 5 týdnů zavřela své brány a Terezce začaly prázdniny. Manžel se drží. Hlavu i bradu už má úplně holé, krvinky se ale zatím drží v normě a to i on. Psychicky i fyzicky. Obdivuhodné. Krásně to zvládáme. Už další den tu ale máme první krizi. Paní doktorka rozhodla, že manžela pustí na noc domů. Nejedu tedy na návštěvu (každé odpoledne mi hlídá některá kamarádka, abych tu návštěvu mohla absolvovat, babičky jsou daleko), ale pouze vyzvednout manžela. Jsem z toho rozpačitá. Ráno ho tam na sedmou zase povezu, ale jak to udělám, malá bude nejspíš sotva vzbuzená, nesmějí k sobě, takže vzít ji sebou do auta nemůžu, no nevím. Teď odpo doma to snad zvládnem, aby k sobě nepřišli. Jenomže chyba lávky. Terka k tatínkovi samozřejmě chtěla a tatínek k ní též, že. Takže když jsem odešla pověsit prádlo, vrátím se, a malinká sedí tatínkovi na klíně. Počkej, to nemůžete, nemůžete k sobě chodit. Je to pro ni nebezpečné. Pan doktor přeci říkal, že to může mít vliv třeba i na její plodnost...Má navíc kašel a teplotu, můžeš něco chytit i ty.... Je mi děsně. Nevím co mám dělat. Manžel to ještě vylepší – pojď se mnou na procházku. A co Terka povídám? Nemůže s tou teplotou ven a nemá být u tebe. Tak snad bude chvíli sama doma, povídá můj manžel. Chápej, že já tolik možností jít na procházku nemám, tak bych byl rád, kdybys teď šla se mnou. A přesně v ten moment to začalo. Nemocný manžel to nemá lehké, chápu, že chemoterapie může rozhodit i psychiku, u nás to však nabralo obrovské dimenze. Žárlivost na malou, vyžadování neustálé péče a pozornosti. Když jsem šla do ložnice dvakrát za hodinu, rušila jsem. Když jednou, nezajímala jsem se. Nemohl nic.Vařila jsem co si řekl, s Terkou chodila jen na krátké procházky, abychom byly v té pohotovosti. On ale najednou třeba sešel dolů v obleku a řekl – jedu do Prahy, mám tam dvě důležitá jednání. Nebo – je mi dobře jdu se projet na kole. A já? Koukala s otevřenou pusou a pohotovost držela dál - pracovat jsem přestala, abych malou i maroda zvládla. Manžel doma nikdy moc nepomáhal a teď přestal i s tím málem typu: dát si po sobě talíř ze stolu do myčky či vyhodit kelímek od jogurtu do koše a nenechávat ho na konferenčním stolku. Zkrátím ty litanie. Znovu, tak jako po porodu vytanuly diskuze: já nás živím, tak po mě laskavě nic nechtěj. Navíc, jestli sis ve svém slepičím mozečku nestihla všimnout, bojuju o život. Mám rakovinu. Bylo to děsný. Byla jsem vynervovaná a na zhroucení, nemohla jsem spát. Bylo mi líto, že si není ochoten ani ohřát oběd v mikrovlnce, abychom mohli s Terkou třeba na výlet až do odpoledne. Snažila jsem se jak blázen, aby byli všichni spokojení. Ale oni nebyli. Malá se nudila a velký měl pocit, že na něj kašlu. Cituji: Rakovina mi otevřela oči. Až se z toho vyhrabu, musíme přehodnotit náš vztah. Protože teď najednou vidím, že svatební slib jsi nemyslela vážně. V dobrém i zlém. Stačí ti přeložit stéblo přes cestu a už se hroutíš. To mám jít do hotelu nebo co, než zase budu plně výkonnej? Klidně se na mě vyser úplně, když tě tak zatěžuje zamíchat mi špagety k obědu.“

Nespavost se prohloubila, což nahromaděné únavě rozhodně nepomohlo. Jednou ráno jsem nevydržela a šla za ním s prosbou, že když teda následující den nastupuje do nemocnice, jestli bychom s Terezkou nemohly někam odjet. Na dva dny někam, kde by nám uvařili a měly bychom nějaký ten prázdninový zážitek. Jsem na dně, nemám žádnou energii, potřebuju dobít baterky, povídám mu. A taky, že ty dva dny by za ním na návštěvu přišel někdo jiný, domluvila bych třeba jeho společníka nebo někoho jiného (můj manžel bohužel opravdu nemá žádné kamarády, no snad jednoho). A on byl velmi chápavý. Řekl: Máš pravdu. Já to ve špitále zvládnu, jeďte klidně k moři, potřebujete to, ty na ekzém, Terka na zážitky. Není to žádnej problém, fakt. Chápu to. A tak jsem naivně došla k počítači a hledala 5—7 denní pobyty u moře. A pak to vypuklo. Scéna. Házení věcma a naduté tváře. Moře jsem rychle odvolala a začala plánovat ty dva dny někde v penzionu.Manžel byl rád. Budem přeci jen blíž, kdyby něco. Byla jsem na pokraji sil a Terka už se ptala, co si má sbalit na ten výlet a jestli tam budou koně. Koně povídám. Jasně koně. A začala jsem hledat penziony s jízdárnou. Manžel mezitím pořád práskal věcmi a opakoval ty hrůzy o rozvodu po rakovině a čůze, co ho hází v krizi přes palubu. Já se rozbrečela. Terka taky. Dobalila jsem tašku a chtěla odjet, atmosféra by se dala krájet. Terinka mi už nahoru přinesla boty, mami, já už se těším, už pojď. A já se jak ten blbec zeptala: Ty seš naštvanej broučku? Ano byl, to vy už víte. Byl hodně naštvanej a zlej. Pohádali jsme se, poprali o dítě a bylo to děsný. Poslal mě k psychiatrovi atd. Prásknul dveřma od auta a odjel. Terinka plakala, byla myslím v úplném šoku. Já taky. Volala jsem jeho společníkovi, a mojí mamce. Společník řekl, že mě chápe. Mamka ať seberu všechny síly a odjedu. R nastoupí do nemocnice a ty dvě návštěvy klidně odbude někdo jiný. Naši kdyžtak přijedou. Jsou fajn. Jeho rodiče jsou na dovolené, takže bohužel nemůžou. Zkrátím to. Dva dny na koních nám oběma moc prospěly. Já se trochu vyspala, Terka se zamilovala do jízdy na huculech. Bylo to super. Jen s velikánským stínem a otazníkem. Co si z toho to dítě odnese? Jeden večer mi řekla: Maminko, to je pohoda, když jsme tu jenom samy dvě, bez tatínka, viď? A mně se chtělo brečet. A jeho se pak do telefonu zeptala: A tatínku, proč ses s náma pral?

Hrůza. Šla jsem tedy k tomu psychiatrovi. Popsala naše manželství před rakovinou a při ní. Pan doktor, ač cizí, taky chlap a nezaujatý, mi řekl totéž co všechny moje kamarádky. I chlap při chemoterapii si může odnést ze stolu a ohřát jídlo v mikrovlnce. Není trestný čin, když chci vzít dítě na celodenní výlet. On je nemocný, nikoli postižený. Řekl mi, ať si teď srovnám věci sama v sobě. Ať mu pořád říkám, že ho mám ráda a pomalu zkouším měnit zaběhnuté. Zapojovat ho do činností, snažit se aby pochopil, že prádlo ve skříni prostě nedorůstá samo a že jestli vydělává o 10 tisíc víc než já neznamená, že jsem jeho služkou. Jinak se z toho totiž doopravdy zblázním. Můj manžel je s velikou pravděpodobností nevyzrálá egocentrická osobnost s hysterickými rysy. A bohužel už ve svém věku zřejmě nedozraje. Já si mám zvážit, jestli chci takhle žít ještě za 10, 15, 20 let. Mám si dát půl roku. A pak se rozhodnout. Já se mám rozhodnout, ne on. Já totiž můžu klidně žít život pro sebe. A pro dítě...................

Zhroutila jsem se ještě jeho rodičům a požádala je o pomoc. Protože já už takhle dál prostě nemůžu a jestli se teď můj manžel nezamyslí sám v sobě, tahleta rodina se doopravdy rozpadne. Tchán slíbil, že s ním promluví. A slovo dodržel, je to jasně vidět. Tchán je výbornej chlap a moc mě překvapil. Musím mu poděkovat. Šel totiž za tím naším marodem a rakovina nerakovina mu řekl spoustu věcí. Začal nějak takhle: Podívej, zamyslel ses někdy nad tím, koho sis bral? Holku, co ráda lyžovala, jezdila na kole a měla spoustu zájmů. A kolikrát byla na lyžích od tý doby, co máte malou? A kolikrát s kámoškou v kině? Prsty jedný ruky by ti stačily na spočítání obojího. Ty ale na golf chodíš furt. Rodina je o dvou dospělejch a kompromisy musej dělat oba. Máte krásný dítě a byla by škoda............................. atd atd.

Dnes jsou to dva týdny, co proběhl tenhle rozhovor. A já nemusím dělat dvě teplá jídla za den, můžu na celodenní výlet s Terezkou a manžel klidně vyndá myčku i pověsí prádlo. A já jsem šťastná. Vím - hledáme nové způsoby komunikace. Myslela jsem, že je to jen a jenom on, kdo se musí nad sebou zamyslet a změnit se. Došlo mi, i díky panu psychiatrovi, že na tahu jsem i já. I já musím hodně změnit. Pro začátek jsem se přestala ptát. Vadilo by kdyby? A místo toho říkám: Jak je ti broučku? Ve velké většině případů mu je dobře. Nebo jakž takž, třeba s únavou či bolestí hlavy. Od toho já ale pomoci nemůžu. Takže mu nachystám vše potřebné, oběd, léky, pití atd. A řeknu. Tady je oběd na ohřátí, tady máš mattonky a konvici čaje, v lednici a špajzce je všechno možné. My jedeme tam a tam a vrátíme se tehdy a tehdy. A když je Terezka u našich, tak v tom klidně pokračuju. Chodím na kávy s kamarádkami klidně dvakrát týdně. A taky si dojdu třeba na brule. Ano. Hledáme znovu respekt jeden ke druhému, možná že hledáme i nové způsoby vzájemného soužití. Klesli jsme na dno, ale snad jsme oba otevřeli oči a máme se od čeho odrazit. Alespoň se to tak zdá. Máme před sebou poslední kolo chemoterapie. Otvírá školka. Máme se rádi a v pondělí jdu znovu k panu psychiatrovi. Doufám, že se nám podaří to celé zvládnout a vrátit se do normálního života a nebo spíš na začátek, ke stanovení diagnózy - k poznání, že život není nekonečnej a že je třeba vážit si každý chvíle, kterou spolu můžeme ve zdraví prožít. Já prostě věřím, že tahle rodina to zvládne!

Názory k článku (66 názorů)
Leni, Luciga 30.8.2006 9:0
*I já jsem absolvovala lečbu mého manže... Nesulka+Niky+Vil 30.8.2006 15:38
*Re: Leni, Vendula, 2 kluci 3.9.2006 23:5
Uf, Lenka K. 30.8.2006 9:44
*jsem na tom podobně heli 30.8.2006 10:22
**Re: jsem na tom podobně Pavla, 9-měsíční Vojtík 3.9.2006 13:10
**Re: jsem na tom podobně kauli  19.11.2007 20:22
*Re: Uf, elindra 30.8.2006 10:23
**Re: Uf, elindra 30.8.2006 10:42
Moje zkušenost Elsa 40, Tom 10 30.8.2006 10:20
Co říct... Simča, dcery *1988 a 1997 30.8.2006 10:45
udělala jsi moc dobře Nira 30.8.2006 11:16
Je to zkouška Marie 30.8.2006 11:27
s obdivem.... smotinka 30.8.2006 12:31
*Re: s obdivem.... Pawlí 30.8.2006 13:10
**Re: s obdivem.... Itica 30.8.2006 14:10
Onkologická léčba Linka 30.8.2006 13:27
*Re: Onkologická léčba Katka 30.8.2006 13:44
**Re: Onkologická léčba eva 28 30.8.2006 14:32
*Re: Onkologická léčba Dneska radsi bez nicku 3.9.2006 14:47
v dobrém i zlém petr 30.8.2006 15:47
*Re: Právě Věra S. 30.8.2006 16:42
**Re: Právě Věra S. 30.8.2006 16:49
**Re: Právě Svatka 18.9.2006 13:24
*Re: v dobrém i zlém Nel 6.9.2006 16:53
Chemo DENISA 30.8.2006 17:51
*Moc děkuji za podporu Lenka 30.8.2006 19:9
**Re: Moc děkuji za podporu Věra S. 30.8.2006 22:14
skvělé Jaja 30.8.2006 20:45
*Re: skvělé Ala 30.8.2006 20:50
**Re: skvělé Jaja 30.8.2006 21:23
***Jajo, Eva 30.8.2006 21:52
****Re: Jajo, to se dá dnes velmi do... Věra S. 30.8.2006 22:0
***Re: skvělé Jaja 30.8.2006 23:16
****Jájo, anonymka 31.8.2006 8:6
****Re: skvělé Magnolya 31.8.2006 8:35
*****Revers monja + 2 dospělé děti 4.9.2006 10:20
****Re: skvělé DENISA 31.8.2006 15:20
***Re: skvělé Carmen 3.9.2006 15:12
Držím palce eva, 2 děti 31.8.2006 7:16
Držím palce eva, 2 děti 31.8.2006 7:17
Rozumím Vám Eva, syn 7let 31.8.2006 10:3
Nezávidím Adéla,2 děti 31.8.2006 13:18
*Re: Nezávidím Renata 2 dospělé děti  31.8.2006 13:35
**Re: Nezávidím Večernice 31.8.2006 14:2
***Re: Nezávidím jarda9 12.2.2012 3:23
*Divná rada jana 31.8.2006 13:44
*Re: Nezávidím Katka 31.8.2006 14:43
**Péče Katka 31.8.2006 15:23
***Re: Péče Lenka 31.8.2006 19:28
****Re: Péče Adéla 1.9.2006 10:40
****Re: Péče Meryl 1.9.2006 10:54
****Prosba o radu miriam 5.9.2006 15:27
*****Re: Prosba o radu- pokračovani... miriam 5.9.2006 15:37
******Re: Prosba o radu- pokračova... Lída,3 kluci a holka 5.9.2006 15:53
******Re: Prosba o radu- pokračova... Lenka 7.9.2006 13:8
*******Re: Prosba o radu- pokračo... miriam 10.9.2006 15:17
**Re: Nezávidím Staňa,jedna pubertální dcera 20.4.2007 14:37
***Re: Nezávidím Milada. 20.4.2007 14:45
*Re:Pryč od něj? Kadrnošková 1.9.2006 22:28
HODNĚ ŠTĚSTÍ Radka - 2kluci, 2holky 1.9.2006 15:48
*Re: HODNĚ ŠTĚSTÍ Petra+Kuba02+Maťa06+Kačí10 1.9.2006 23:44
SMEKÁM A GRATULUJU ! KLara 2.9.2006 1:28
I zázraky se někdy dějí Vani 3.9.2006 20:19
Leni vše bude zas jako dřív Vani 3.9.2006 20:25
Rakovina člověka poznamená Evka 18.10.2006 20:0




(C) 1999-2016 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.

Zajimavé odkazy:
   Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.