Na psychologickém vyšetření

Taky jsme cítili, že nějaké vážné zdravotní omezení by mohlo být obtížné – nemáme například bezbariérový dům. Vlastně musím říct, že ty dotazníky svádí k tomu si dítě opravdu “naprogramovat”, protože z množství dotazů, které by vás ani nenapadly, to vypadá, jako že dětí vhodné do NRP je, jen si vybrat! Ale tak to pochopitelně není.

Rozhodli jsme se pro pěstounskou péči. Zdálo se nám to logické, protože dětí do adopce je méně než žadatelů. Chtěli jsme nabídnout domov dítěti, které by jinak zůstalo v DD.

Kompletní žádost jsme odevzdali 1. března 1997.

Na psychologické vyšetření jsme byli pozváni někdy v půlce dubna. Bylo to dopoledne, což nám vyhovovalo, protože kluci byli ve škole a ve školce.

Krátce předtím nám ale nějací nenechavci ukradli auto, a jak se ukázalo, tohle byl velký problém. Všechny cesty sice vedou do Říma, ale do Pardubic jako by nevedla žádná – nebo alespoň autobusy o ní nevědí. A vlakem to nevycházelo časově.

Jeli jsme tedy ve vypůjčeném autě, které jsme se báli nechat na parkovišti, ve stressu časovém i faktickém. Ideální podmínky pro psychologické vyšetření, že ano.

Psycholog byl velmi sympatický muž. Docela pěkně jsme si popovídali, a pak jsme dostali hromádku testů. Jsme hračičkové, takže nás to docela bavilo. Trochu nás zaskočily otázky o sourozencích – to jsme konkrétně neprobírali. Kolik dětí by maximálně mohlo být v sourozenecké skupině? A v jakém věku?

Potom se nás psycholog zeptal:

“ Vy máte dva kluky, že. A chcete holčičku. Napadlo vás, že by mezi dětmi mohly vznikat sexuální vazby?”

No – nenapadlo. Neuměla jsem si vůbec představit, že by moje děti mohly mít sexuální vazby s kýmkoliv! Ale nakonec jsme se domluvili, že tam, kde jsou zdravé vazby sourozenecké, není třeba se bát vazeb sexuálních.

Taky jsme mluvili o manželství (našem), dětství (našem) a výchově dětí obecně. Nakonec nám psycholog řekl:

“ Jste velmi otevření, to nebývá zvykem. Většinou se žadatelé snaží zapůsobit co nejlépe, aby obstáli.”

Podivila jsem se. “ Ale vždyť proto jsme tady. Nemáme vůbec představu, co obnáší výchova sociálně osiřelého dítěte. Kdybychom se přetvařovali, ničemu bychom nepomohli. Chceme vědět, jestli na to máme, protože nejsme žádní nadlidé, máme svoje chyby, a sami to nedokážeme rozpoznat.”

Odcházeli jsme s pozvánkou na další sezení za 14 dní a s doporučením, abychom zůstali při zemi – dítě by napoprvé mělo by jen jedno, raději mladší, a rozhodně mladší než obě naše děti.

Vypůjčené auto jsme našli tam, kde jsme ho opustili, což nás v tuhle chvíli potěšilo nejvíc. Vydali jsme se do DD, kde jsme si předtím domluvili nezávaznou návštěvu – chtěli jsme poznat alespoň trochu podmínky, ve kterých děti žijí.