V naději 3 - Jsem nezodpovědná matka?

Je pravda, děti se rodily v každé době. V současnosti ale míň, a myslím že je to i v důsledku takových pocitů, které se mě někdy zmocňují při čtení novin a sledování televizních zpráv. Ale třeba je to jenom čirý alibizmus.

Možná, že pocity úzkosti jsou především spojené s těhotenstvím, ale nezdá se mi, že bych jinak smýšlela i mimo toto požehnané období.

Shodli jsme se s manželem, na jedné cestě do Prahy, že uvědomování si nebezpečí, je většinou otázkou citu či vnímání a ne jeho vzdálenosti. Moje dvaadvacetiletá neteř, která už po tři roky žije v Izraeli, a kterou já nikdy zoufale nechci najít na nosítkách, když hlásí zprávy o dalším sebevražedném útoku tvrdí, že když nastane problém, určitě se pojedou všichni schovat tam, kde žije ona (Eilat, nejjižnější cípeček Izraele). Když jsme chtěli, aby se vrátila, že bude možná válka a bude uzavřený vzdušný prostor, vyřešila to smskou - tak pojedu přes Jordánsko. Chtěla bych mít její přístup k životu, ale možná dokud jsem neměla rodinu, jsem si taky myslela, že se mi nic stát nemůže :-).

Nechci tady polemizovat o bezpečné vzdálenosti války v Iráku od nás, i když při pomyšlení na rodiny v protibombových úkrytech jsou mi víc než bližší. Nemusíme totiž chodit až tak daleko. Právě ona cesta do Prahy ve mně vyvolala tyto sebepochybovačné tendence. Den předtím totiž vzduchem na Václaváku prolítlo deset kulek. Náhoda by musela být opravdu velký blbec, kdyby se tam střílelo druhý den znova, ale jeden nikdy není. Proto představa, že se za zvuku výstřelů vrhám na dítě a přitom se snažím neublížit sobě (kdo by se mi tam o Aničku postaral) a tomu malému nenarozenému, ten hodně relativní pocit dalekého nebezpečí náležitě zhmotnila do otázky, jestli chci opravdu přivézt dalšího člověka do tohoto světa. Na tom faktu samozřejmě nic nezměním, ale bojím se, aby to pro něj nebylo spíš za trest.

Nakonec se možná hrozba transformovala jen do slečinky, která už podezřele dlouho kopírovala moji chůzi a dýchala mi na krk, až jsem ucítila nějaký tlak na baťůžku na zádech. Když jsem se otočila, prchla v davu (baťůžek byl do poloviny otevřený). Z těch třech plenek, jedné přesnídávky, lžičky a čajíčku by nijak nezbohatla. Všechno cenné nosím po kapsách a to moje nejcennější jsem si nesla na rukách. Každopádně, Václavák nezklamal. Ani jsem se nerozlítila nad tím, co to je za člověka, který chce okrást matku nesoucí dítě.

Jinak, abych si jenom nestěžovala, máme se všichni skvěle :-). Toto těhotenství probíhá nejen časově paralelně jako to s Aničkou, ale i větší problémy se nám vyhýbají, snad kromě tvrdnutí bříška asi od patnáctého týdne, což už jsem si taky zkusila před dvouma rokama. Opět nijak extrémně nepřibírám, jen bříško přiměřeně roste, tlak mám tradičně nízký, cukrovka snad nehrozí, genetika vyšla dobře, na ultrazvuku se jeví taky všechno tam kde má být a dokonce jednou se prťátko otočilo tak, že dovolilo zahlédnout, cože se nám to asi narodí. Nic nebylo vidět, takže možná to bude opět holčička, ale i z holky se může za čas vyklubat chlapeček. Ono je to samozřejmě jedno, hlavně ať jsme všichni zdraví, jediný problém vidíme ve výběru jména. Naše Anna Marie má obě ty nejkrásnější (ještě, že měsíc před jejím narozením vstoupil do platnosti zákon o dvou křestních jménech, jinak bysme se neshodli), takže zdá se, že výběr jména pro holčičku musíme začít brát vážně. O manželově Jozefínce a Františce jsem hned v začátku odmítla diskutovat. Pepička a Fanynka jsou roztomilá jména leda pro naše slepičky, při vší úctě ke všem Pepičkám a Fanynkám :-). Po Danielkách, Eliškách, Markétkách a Alžbětkách jsme se snad ustálili na Miladce, ale není všem dnům konec. Naštěstí máme ještě asi čtyři měsíce čas.

Horší je to s časem pro přestavbu baráku. Historie se kupodivu opakuje i v tomto. Předloni jsme na poslední chvíli zprovoznili ložnici a pokojíček, loni nám je vzala voda, letos jsme tam, kde jsme byli předloni, kruh se uzavírá, doufám jen, že to doděláme opět včas. Ale zase si můžu bez výčitek svědomí uspokojovat svůj hnízdící reflex, který teda řádí (čistili jste někdy knoflíky na mikrovlnné troubě?). Ale na návštěvách se chovám slušně a Anička má pořád dovoleno rozhazovat hračky. I u nás se můžete přerazit hned ve dveřích :-).

Dokonce jsme si troufli i na cestu do Paříže v rámci jakýchsi post líbánků nebo dárku k našim téměř společným narozeninám (alespoň takto jsme si omluvili tuto útratu nad plán). V této souvislosti vás nemůžu ochudit o zážitek z oblékání malých dětí v Paříži. Když jsem tam byla asi před deseti lety, tak jsem to ještě vůbec nevnímala, jen jsem se divila, že jim v tom čase adventním není zima v těch tenkých sakách a šálách od krku až k patám (já jsem si tam tehdy zachumlaná v kabátě uhnala angínu na maturitní ples).

Tak k těm dětem. Jeli jsme ještě za krásného počasí, ochlazení nás zastihlo až tam, ale byli jsme připraveni i na studenější variantu. Ne tak pařížské děti. Snad optimizmus rodičů (nechci je obviňovat z lhostejnosti) jim nedopřál ani čepičku na hlavičku, jen v případě hustého deště spojeného s krupobitím, punčocháče asi vůbec neznají, jak taky, když ani ponožky se tam nenosí. Když jsme viděli oblečené dítě, tak jak si to představujeme my, určitě bylo turistické. Nárůst teploty ze šesti na osm stupňů jsme zaregistrovali, kromě jiného i na tom, že pařížské maminky vytáhly dětičkám kalhoty nad kolínka (holá kolínka), sundaly jim čepky a svlíkly bundičky, vítr-nevítr. No nevím, otužování je skvělá věc, Anička je taky hned začala napodobovat, ale ještě že už jsme doma, zvykat jí na holou hlavu v dešti nehodlám :-).

Pořád to těhotenství před nejbližším okolím tajíme, dokonce ani kluci si ještě ničeho nevšimli, ostatně ve volné košili ani nemohli. Nejsem nijak pověrčivá, ale zákonu schválnosti věřím a bála jsem se, že jakmile to všem řeknu, v tu ránu potratím. Teď už jsem samozřejmě klidnější, už jsme dovršili podle měsíčků 22-tý týden, tím se ale nedá řídit, spíš to bude tak 20-tý podle ultrazvuku. Ono si ale dítko stejně samo řekne, takže nevíme dne ani hodiny během celého srpna. Asi nás čeká léto plné překvapení.