V naději 4 - Příliš mnoho slov

ráce na opravě domu postupují mnohem pomaleji, než jakou rychlostí se blíží porod, věřila jsem, že v sedmém, osmém měsíci už nebudu muset přeskakovat zedníky a teď už jen (možná marně) doufám, že je nebudu překračovat s miminem na rukách, krov už sice stojí, ale 26 tun tašek tam samo nevyskáče, asi budu mít z manžela opravdu lidoopa, pokud to tam bude muset vynosit sám, já už víc pomáhat nemůžu, jsem ráda, že to dvoutýdenní oškrabávání hnědočerného stropu a zdí v ložnici, zanesených od vyplavených sazí z komína po loňském deštivém podzimu bez střechy, a následné bílení a bělení Savem, jsme já i prťátko přežili bez úhony. A to ještě nejsem na konci, ale s tím lehce nažloutlým odstínem na některých místech se budu muset smířit, lepší už to nebude.

Prostředky na opravy jsou napnuté přesně na korunu a těch pár navýšení, které se jakoby mimochodem objeví u každé faktury, znáte to, jak to chodí s českými řemeslníky, nám součtem udělalo trochu díru do rozpočtu a tím i další bolehlav. Není proto divu, že občas padne do placu i jedovatější poznámka, výčitka či srovnávání, kdo se může přetrhnout víc a kdo myslí na sebe míň. Bohužel následuje dvoudenní mlčení, způsobené ani ne tak tichou domácností, jako strachem na sebe promluvit, aby těch slov opět nebylo příliš moc.

Já vím, řeknete si, hedvábné starosti, buďte rádi, že máte co přestavovat a za co. Taky mě už napadlo, že by jsme občas potřebovali dostat pár na holou, aby jsme si uvědomili, že ta naše zřícenina není pupek vesmíru. Ale dnes večer mi kupodivu stačilo jenom jedno malé pohlazení.

Jak jsem říkala, od včera jsme samy doma. Pro Aničku to znamená, že bude volat táta, táta, jakmile uslyší projet nějaké auto kolem našich oken a pro mě nějakou práci navíc, ale zase nebudu muset každou chvíli vařit kafíčko a přemýšlet, co to mám zase udělat k obědu, když už začínám mít poslední dobou pocit, že je stále na stole to samé.

Ráno jsme si teda mohly v klidu zajet koupit materiál na další patchworkovou přikrývku, i nějaké chytré čtení k tomu a Anička s rukama v kapsách u svých červených lacláčových kalhot okouzlovala všechny kolemjdoucí, zvlášť prodavačku, které pak podávala nákup z košíku kus po kuse - většinou jogurty, ty se nemusí vařit.. Venku svítilo sluníčko a po odpoledním spánku zahrada přímo volala po nějakém rýpání. Anička se konečně přestala bát velké kozy a dokonce se osmělila běhat za ní s naběračkou s troškou ječmene a nabízet jí ham, ham.

Kdoví čím to je, ale jsou chvilky, kdy se u ní projevují jen ty nejroztomilejší vlastnosti, nevzteká se při sebemenším odporu lopatičky, která nejde hladce vytáhnout z koše na hračky, netluče s ní kocoura do hlavy, neječí a nepiští, když musí počkat s houpáním dokud nedopleju záhonek a neumyju si ruce ... prostě dělá hodnou holku.

Zatím co jsem zkoumala jestli naše nové slepičky nesnesly další toužebně očekávané vajíčko, to první má zatím čestné místo v lednici, pro změnu jedna slepička bez varování prozkoumala Aničce zobákem zvědavý prstík prostrčený pletivem. Pofoukaly jsme bebíčko, rychle osušily slzičky, podojily velkou kozu, pohladily malou kozičku mezi růžkama, na udobření zamávaly holkám kvočnám, popřály dobrou pejskům a kocourovi Tygříkovi a už na nás čekal ve vaně parník, na stole namazaný chleba s mlíčkem a v televizi večerníček.

Po tak nabitém dni jsem se ani moc nedivila, když už v osm, místo obvyklých deseti, dítě zívalo a mydlilo si očka. Tma ještě nebyla a naše světlé závěsy moc světla nepoberou, tak jsem vypnula všechny rušící elektromašiny a ještě za šera jsme si zalezly do velké postele.

Mě se pořád honilo hlavou, jak se má asi Petr, s úsporných důvodů jsem do zahraničí nevolala, smsku jsem mu posílat nechtěla, i pouhé "jak se máš" se mi zdálo moc dlouhé, však on se ozve sám. Anička, která sice je mazlící, ale obvykle ne na déle než tři vteřiny, se skulila do klubíčka, já jsem se skulila kolem ní, cítila jsem, jak se mi zádíčkama opírá o moje rostoucí bříško, které jemným kopáním taky upozorňovalo na svojí přítomnost a tiše si vychutnává to teplo. Pohladila jsem jí po vlasech, zřejmě už usínala, ale ještě se pomalu zhluboka nadechla a s výdechem řekla máma. A za chvilku, asi už ze spaní, řekla táta.

Moc toho ještě nenamluví, vystačíme si zatím s posunkama, ale mně stačily jen tyto dvě slova, abych pochopila, co je pro naši dceru nejdůležitější. A že ona je nejdůležitější pro nás.