Výtvarný projev a psychický vývoj dítěte

Výtvarný projev není jen záležitostí estetickou, ale i prostředkem rozvíjení duševních funkcí: vnímání, myšlení, představivosti, cítění. Je součástí přirozeného vývoje dítěte, jež jednoho dne objeví, že svou nahodilou pohybovou aktivitou zanechává viditelnou stopu, kterou může sledovat, ovládat pohybem ruky a měnit ve hru. Představte si pohyb prstíku na oroseném skle, v loužičce kávy na stole nebo otisk špinavé dlaně na ubrusu. Podobně vznikají i první čáranice dvouletého (i mladšího) dítěte, které má po ruce vhodnou grafickou pomůcku a pohybem paže zkouší, co to udělá. Radost z právě vznikající stopy je u dítěte větší než zájem na výsledku. První čárání je příjemnou zkušeností a rodiče by měli dát dítěti příležitost ke hře, která bude postupně přispívat k vývoji jeho psychiky. To znamená vybrat tichý koutek a vhodný materiál: voskový, olejový nebo suchý pastel či křídu – vždy silnější roubík, který lze dobře uchopit a jenž bez námahy zanechává výraznou stopu (nikdy ne pastelky ve dřevě – stopa je slabá, dítě se učí na tužku tlačit). Malé dítě, které má ještě neumělý a rozmáchlý pohyb paže, potřebuje větší plochu papíru nebo tabule. (Později lze nabídnout kresbu tuší a dřívkem a malování temperami či škrobovou barvou.)

Výtvarné začátky souvisejí s celkovým vývojem dítěte právě tak, jako vývoj řeči. Náhodná čáranice získá jednoho dne svůj obsah. Možná, že se to stane po vaší otázce: “Co jsi to nakreslil?” Dítě připojí slovní výklad, který často změní podle nálady. Hra s čárou dostává novou hodnotu a tady někde je počátek tvorby podle vlastního záměru. Čáranice je pak “cestou” nebo “tmou”, spirálový útvar může být míčem, šnekem, jablíčkem – dítě hledá podobu s něčím známým. Často vysvětluje i úplně jednoduchou kresbu velmi konkrétně a dynamicky.

Kreslením se urychluje a obohacuje vyvolávání představ, aktivizuje se uložená zkušenost. Snaha nakreslit určitý objekt vede k lepšímu vnímání světa kolem: dítě si všímá věcí – jak fungují, známých lidí – jak vypadají, vztahů lidí mezi sebou, vztahů mezi lidmi a věcmi. Lepší vnímání plodí dokonalejší a bohatší výtvarný projev.

Vzniká tak okruh, nebo lépe řečeno, vzestupná spirála psychického vývoje. V tomto okamžiku si můžete představit své dítě jako složitý počítač zásobovaný celou výchovnou atmosférou, který dokáže sám sebe zdokonalovat a dokonce dokumentuje tento postup graficky.

Protože dítě myslí jinak než dospělý, má i jiné prostředky zobrazování. Nekreslí to co vidí a jak by skutečnost zachytila fotografie, ale to, co o předmětu ví, co je z jeho hlediska podstatné a co je zajímá. Ostatní prostě vynechá.

Na prvním místě dětského zájmu stojí člověk a teprve ve druhé řadě vše, co s ním souvisí: dům, strom, květina, dopravní prostředek, slunce…

První obraz člověka se rodí z čáranic, které mají kruhovou formu, mezi třetím a čtvrtým rokem i dříve. Brzy se uplatní ústa, oči a nohy, obvykle připojené ke kruhovému útvaru. Nohy jsou důležité, protože umožňují pohyb z místa na místo. Ruce zprvu často chybějí. Pro dítě je tzv. “hlavonožec” ucelená postava. Neznamená jen hlavu, ale současně i trup a je tedy možné na ovál připojit i ruce. Dospělý mu nemůže vytýkat chybějící znaky. Trup naznačí dítě postupně až tehdy, kdy bude chtít umístit další detaily, například knoflíky – ty se pak ocitnou odshora dolů mezi nohama hlavonožce. Později může být tento prostor začárán nebo náznakem ohraničen. Obojí znamená, že je prostor ohraničený nohama chápán podle potřeby jako plný a snadno se z něj může vyvinout tělo.

Dítě využívá při objevování světa všech svých smyslů a protože chce uplatnit to co o předmětu ví, je někdy rozčarováno, že nejde zobrazit třeba vůně nebo zvuk. Čím více ví, tím je kresba složitější a dokonalejší.

Neměli bychom urychlovat přechod do dalšího stadia. Není důležitá rychlost posunu, ale naplnění všech možností daného období. Vývoj pak nastupuje tím rychleji, čím víc dítě kreslí a čím víc je vystaveno pozitivním výchovným podnětům.

Šestileté dítě zpravidla kreslí již dobře členěnou postavu s mnoha podrobnostmi, rozlišuje lidská pohlaví, dovede zobrazit pohyb, snaží se i o profil.

Důležitý není výsledek dětské tvorby, ale kvalita procesu probíhajícího při zobrazení. Měli bychom se ptát, jakou mírou výtvor přispěl duševní pohyblivosti a tvořivosti. Důležité je to, jak dítě zápolí s problémem uskutečnění svého záměru.

Moc se přimlouvám za vaše děti: od první chvíle jejich tvůrčích pokusů neraďte, jak mají postupovat, neučte je kreslit, nepředkreslujte jim, nedávejte jim hotové výtvarné formy. Nepřipusťte ani přejímání kresebných schémat od starších sourozenců ani rafinovaný způsob zprostředkovaný moderní technikou. Jeden tatínek se hrdě chlubil prací čtyřletého dítěte s počítačem, kde dítě montovalo hotové prvky na jednoduchý kresebný základ. Přidávalo části obličeje – oči, ústa, uši nebo doplňky jako náušnice, čepice atd. Zřejmě je to běžně dostupná počítačová hra pro nejmenší!

Dítě snadno napodobí hotová schémata dospělých, zejména může-li sledovat, jak vznikají. (Například známá kresba paňáka, domku, smrku, letícího ptáka.)

Dítě, které začne napodobovat, se přestává výtvarně vyvíjet. Kreslířská klišé dospělých vytlačí jeho představy cizím útvarem za nímž nestojí vlastní dětská zkušenost ani snaha o její převod do výtvarného sdělení. Výsledek kopírování může nezasvěceného člověka na první pohled zaujmout, ale pro dítě je bezcenný. V horším případě může narušit duševní postupy dítěte tak drasticky, že pak odmítá další výtvarnou činnost a soustavně tvrdí, že to neumí. Ztrácí radost a chuť k tvoření.

Vzpomínáte si na přirovnání dítěte k složitému počítači? Tady předkreslená forma, dítěti cizí, působí jako virus. A vložila ho tam autorita, ti nejbližší a nejmilovanější! Ten virus poruší pracně zbudovaný myšlenkový postup a možná způsobí i šířící se rozleptávání sebevědomí dítěte.

Chcete přece vychovávat človíčka myslícího, vynalézavého, schopného tvořivě reagovat na nejrůznější situace a originálně řešit problémy. Záleží vám na celkovém rozvoji dětské osobnosti? Nepřipravte se o jednu výbornou cestu jak to dokázat a o možnost jak tento vývoj na neopakovatelné dokumentaci sledovat.

Ve výtvarném projevu se objevují určité pravidelnosti, kterými se liší dětské práce od viděné skutečnosti. Nejsou to tedy chyby, ale spíše zákonitosti dětského postupu, protože jsou stejné u dětí všech dob a národů.

To, že dítě vychází při kresbě z představy a ne z optické zkušenosti, dokládá zobrazení prostoru: některé objekty klopí do půdorysu. Například stromy lemující silnici leží sklopené v pravém úhlu k jejímu průběhu. Obraz kočárku je jaksi rozvinutý do plochy – podél obdélníku korby s miminkem leží z obou stran dvě kola. Je to nadhled i boční pohled zároveň. Nesmírnou práci vynaloží kreslíř ve snaze zachytit děti v kruhu, držící se za ruce: postavy na kresbě jsou sklopené okolo středu kruhu do půdorysu.

Objevuje se také transparence – schopnost vidět skrze hmotu tam, kde je třeba odhalit ukryté znaky představy. Dítě znázorní průhledné stěny domu, kde uvnitř vidíte zařízení i obyvatele. Jindy nakreslí spolknutou Karkulku v břiše vlka nebo slepici plnou vajíček.

Častá je nadsázka a nepoměr v proporcích: co je důležité je prostě větší. Velká bývá postava vedle malého domu nebo je zřetelně větší ruka, která je v akci, když maminka trhá jablko nebo tatínek trestá kluka.

U nejmenších dětí je obvyklé přenášení znaků z jedné představy na druhou: na kresbě jsou pak dvounohá zvířata, zvířata i květiny s lidskými obličeji. Tak si dítě vypomůže, když zvládá typ lidské figury, ale grafický typ zvířete ještě není hotový. Tvoření nového typu znamená velkou duševní námahu a postupuje pomalu.

Nejmenší tvůrci holdují výrazné barevnosti bez ohledu na realitu. Uvidíte pak modré psy, červenou maminku, černé strašidlo. Co dítě miluje, to bývá znázorněno oblíbenou barvou.

Poznali jste, jak složitý je vznik výtvarné práce a jak je nemoudré do jeho realizace zasahovat. Jak tedy dítěti pomáhat? Obohacujte jeho vnitřní svět! Záleží na tom, co se do jeho vědomí a podvědomí ukládá. Sám způsob vnímání je důležitý – s jakou mírou citového prožitku probíhá! Rodiče by měli objevovat svět spolu s dítětem, laskavě a zajímavě, hlavně s citovým zaujetím. Vtáhnout dítě do výzkumné hry, zapojit co nejvíce smyslů, nejen zrak. Právě citový postoj, prožitek působí, že uložený vjem má větší a trvalejší hodnotu než to, co dítě vnímá letmo.

Žádná televize nebo film nenahradí přímý styk s přírodou, bytostmi a věcmi. Setkání s kůzletem, možnost podrbat je za uchem, je mnohem konkrétnější zážitek. (Mnoho zoologických zahrad dnes s úspěchem nabízí dětem v koutku domácích zvířat takovou možnost.) Přála bych vám vidět rozzářená očka děvčátka během vyprávění o tom, jak překonalo strach a při předvádění dravců na hradním nádvoří mohlo vlastnoručně na speciální rukavici držet sokola. Nadšení rozhodně svědčilo o hlubokém zážitku, který asi nikdy nezapomene.

Dobrý rodič bere vždy své dítě a jeho tvorbu naprosto vážně. Zajímá se o jeho výtvory, vyslechne slovní doprovod, pokud má dítě chuť vysvětlovat. Nekritizuje ani nepřeceňuje výsledek. Zajímavé práce uschová s označením věku (rok a měsíc; např. 3;6 je ustálená forma záznamu) a zároveň s dětským komentářem. Zbylé výkresy likviduje až o ně ztratí autor zájem a nikdy je neničí před dítětem.

Děti předškolního věku dosahují výtvarně nejpůsobivějších výsledků právě proto, že jde o bezprostřední výtvarný projev, o citové přetvoření představ o skutečnosti. Dětská práce má mít znaky pravosti, má mít individuální výtvarnou formu, kterou se liší jedno dítě od druhého.

Samostatný výtvarný projev přispívá rozvoji tvořivosti a to nejen výtvarné, ale tvořivosti vůbec (v rovině obecné). Ta se projevuje v myšlení a jednání člověka a nakonec i v každém povolání a je hybnou silou lidského pokroku.

Kresby použité v tomto příspěvku jsou reprodukovány z knihy Jaromíra Uždila: Čáry, klikyháky, paňáci a auta. SPN, Praha 1978.

 

e-mail: houska@bigfoot.com

 

Doporučená literatura:

Jaromír Uždil: Čáry, klikyháky, paňáci a auta. SPN, Praha 1978.

Jaromír Uždil, Emilie Šašinková, Jarmila Houšková: Výtvarná výchova v předškolním věku. SPN, Praha 1980.