Máte tlusté dítě? Jste špatný rodič!

Jsem psavec. Tedy patřím k těm, kteří si neradi své myšlenky a postřehy nechávají pro sebe a přitom spatřují kouzlo v jejich předání nejen formou vyřčeného, nýbrž i napsaného. Vlastně by bylo tak trochu ostudou, pokud by tomu bylo jinak, neboť v mém blízkém příbuzenstvu lze vystopovat slušnou řádku vytvořených prozaických i básnických děl. A většinou to bývá tak, že kdo rád píše, tak i rád čte. Přiznám se, že pokud jde o mě jako čtenáře, podstatně více času strávím nad články v různých magazínech a internetových portálech, než nad klasickou knihou. Asi by se slušelo dodat bohužel, ale na druhou stranu si myslím, že i v populárně naučných a často též horkou jehlou šitých příspěvcích, tak typických pro dnešní tradiční i novější média, lze nalézt určitou informační hodnotu a obohacení.

Se zájmem čtu všechno, až na jednu výjimku…

Z vlastní zkušenosti tedy také vím, že není zrovna jednoduché dosáhnout pocitu uspokojení nad tím, že se mi podařilo sdělit přesně to, co jsem zamýšlel, a to prostřednictvím nejvhodněji zvolených slov. Proto se snažím přistupovat k ostatním článkům s respektem a i když mě třeba názory a postřehy v něm obsažené příliš neosloví, zpravidla nemívám pocit, že jsem se okradl o několik minut života. Až na jednu výjimku! A tou je jistý druh článků, na které jsem si postupem času vypěstoval skoro až alergii a které do konce nedočtu prakticky nikdy. Ne, tady na ´rodině´ se mi to naštěstí nestává. Přesto na ně narážím takřka se železnou pravidelností, a to v nejrůznějších magazínech, webech a portálech. Inkriminované příspěvky se zdaleka netýkají pouze tematiky rodiny, vzdělání a dětí, ale právě v této kategorii je jejich výskyt snad úplně nejhojnější. Čím se takové články zejména vyznačují? Hlavně tím, že nepřinášejí žádný nový, neotřelý či svěží pohled na danou věc, nemají ambici podělit se s autentickou zkušeností a zoufale v nich chybí nenahraditelná ingredience pro psaní i život, tedy nadhled. Zato však vykazují spoustu znaků profesní slepoty a takzvaných univerzálních rad v lepším případě expertů, v tom horším spíše pseudo-odborníků. Komplexní problematika je v nich nezřídka reprezentována sbírkou klišé, obecných doporučení a zavádějících závěrů, u nichž se člověku vkrádají na mysl mírně jízlivé otázky či komentáře typu: "na tohle ta paní doktorka opravdu šest let studovala vysokou školu?", nebo například "tak to bych čekal něco lepšího po 30 letech praxe" a podobně.

Zjednodušené soudy

Jasně, chtělo by to pár příkladů: "Máte tlusté dítě? Jste špatný rodič!" Tak by se dalo mírně expresivně vystihnout hlavní sdělení řady článků zabývajících se tím, že za nadváhu potomka mohou výhradně stravovací návyky získané v rodině. Asi každému je jasné, že zvyklosti ve stravování jsou jedním z (mnoha) aspektů, jež mají vliv na hmotnost jedince a potažmo i na celkové zdraví. Ale zdaleka nikoliv vlivem jediným a zjednodušit téma na konstatování, že jsou za to zodpovědní jen a jen rodiče a vytvářet přitom dojem, že dítě s nějakým tím kilem navíc představuje přímo tragédii, je pro mě typickým příkladem článku bezcenného a zbytečného. Když to malinko přeženu, sám znám lidi, kteří snědí na posezení dvě pizzy, půlku kuřete k tomu a zapijí to třemi pivy, sami žádnou nadváhou, ani jinými problémy netrpí a jejich dětem při vichru hrozí, že budou odneseny do vedlejší obce. A pak jsou tady tací, kteří se celý život hlídají, počítají kalorie, inspektorsky pročítají obaly potravin, sledují pořady, kde jsou stokrát recyklované rady proloženy vyhazováním potravin z ledničky (co takhle trochu úcty k jídlu?) a pak si dají jedno jablíčko, nedej bože banán, navíc a ta proklatá váha zase ukazuje dvě kila navíc! Nehledě na to, že dítě i dospělý člověk s běžnou nadváhou může žít mnohem spokojenější a naplněnější život než ten s předpisovým BMI.

Na to bychom nepřišli

Ironicky řečeno, neobyčejně poutavé a objevné jsou také například články o tom, jak atopický ekzém dokáže potrápit, že jde o dlouhodobou záležitost a že suchá místa na kůži je třeba promazávat a při zhoršení jeho průběhu dermatologové předepisují kortikosteroidové masti. Přitom zrovna u podobných témat se lze podělit o mnohé zajímavé a užitečné zkušenosti. Někomu pomůže konkrétní homeopatikum, konopná mast, jinému vyškrtnout ze svého jídelníčku potraviny s lepkem, v jiném případě je příčina převážně charakteru psychosomatického. Technicistní informace obecné povahy bez jakékoliv přidané hodnoty si jistě každý dokáže sám najít na internetu, či v literatuře.

Profesní slepota

Dále jsem si zakázal číst donekonečna se opakující články o tom, že odkládání rodičovství představuje pro budoucí maminky zvýšené riziko a že po třicítce klesá plodnost ženy. Troufám si tvrdit, že každý žák základní školy z biologie či rodinné výchovy ví o existenci ženských pohlavních buněk a procesu jejich tvorby či dozrávání a i průměrně vnímavý školák by jistě správně odpověděl, že z biologického hlediska je optimální dobou pro otěhotnění věk mezi dvacátým až třicátým rokem života. No ale celé téma má několik dalších rovin, které často tyto články opomíjejí. Odkládání rodičovství totiž není pouze otázkou medicínskou, ale také fenoménem sociologickým, či spíše socio-kulturním. Spíše tedy než nosit dříví do lesa a skončit u konstatování, že z medicínského hlediska je to špatně, má tedy význam například zamyšlení třeba v tom smyslu, jestli v kontextu současného společenského tlaku na hodnoty jako dosažení co nejvyššího formálního vzdělání, užívání si, nabírání zahraničních zkušeností, budování kariéry a fascinace individualismem je vůbec reálné, aby měly ženy stejně brzy děti jako před třiceti čtyřiceti lety.

Jakou hodnotu mají univerzální rady?

Určitě neočekávám při čtení článků v běžných, ani specializovaných médiích nějaké převratné a revoluční myšlenky, nebo zaručené recepty na mnohdy velmi složitá a vrstevnatá témata. Vzhledem k rozsahu a úrovni lidského poznání ve většině oborů dnes dochází i k tomu, že často ani v knize o několika stovkách stran se nepodaří danou problematiku uchopit a zpracovat zcela komplexně. A co teprve u internetových článků, u nichž je dle výzkumů tisíc slov takovým maximem, co jsme jako čtenáři ještě ochotni číst… Pouze říkám, že úplně jinou hodnotu pro mě má, když se autor, ať už sám, anebo třeba i ve spolupráci s dopisovateli z řad odborné veřejnosti, pokusí do psaní vložit kus sebe, popsat svůj příběh, podělit se s ostatními o autentickou zkušenost a klidně i provést určité zobecnění oproti všeobecným dogmatickým radám, doporučením a soudům typu "pokud odkládáte rodičovství, riskujete problémy!", "obézní (hyperaktivní, úzkostné, …) dítě, chyba rodičů!" nebo "co má dítě bezpodmínečně umět v … měsících/letech?" Také vám podobné články plné univerzálních rad a jednostranných soudů vadí, anebo jsem ve své averzi vůči nim osamocen?