Jak pomoci dítěti, které koktá

V tomto období rozvoje řeči je tento způsob řečového chování u dětí normální. Když se však opakování slov, prodlužování první hlásky, nedostačivost dechu a především pocit zápasení s řečí a vyhýbání se určitým hláskám a situacím stane návykem, doprovázeným druhotnými projevy (obličejovými grimasami apod.), když se řeč stane pro dítě zápasem, je na místě uvažovat o tom, co bude třeba podniknout.

Co způsobuje koktavost

Na prvním místě je vzkaz pro rodiče dětí, které koktají – neobviňujte se, za koktavost svého dítěte nemůžete, není to vaše vina. Existují důvody se domnívat, že některé děti jsou prostě ke koktavosti náchylnější. Je velmi pravděpodobné, že zde jistou roli hraje genetický faktor (v současné době probíhá na špičkovém pracovišti v USA genetický výzkum dědičného výskytu koktavosti, na němž se podílejí i balbutici z České republiky). Lze předpokládat, že mnozí ze zainteresovaných nacházejí ve svých rodinách někoho – strýce, bratra, sestru nebo dokonce sama sebe – kdo koktá nebo v minulosti koktal. Dědičnost koktavosti již byla prokázána.

Genetický faktor může vystoupit při vyzrávání mozkových hemisfér a stabilizaci jejich funkcí. Chlapci jsou čtyřikrát až pětkrát náchylnější k poruše plynulosti řeči než děvčata. Působení neurologických faktorů může také vysvětlit, proč nejméně polovina dětí s projevy koktavosti v předškolním věku nad nimi „vítězí“ ještě před pubertou.

Podstatné je si uvědomit, že neexistuje jeden jediný faktor vyvolávající koktavost u dětí. Mezi faktory, které rozvoj a závažnost koktavosti významně ovlivňují, bývá reakce rodičů tváří v tvář koktavosti a prostředí, v němž dítě začínající koktat vyrůstá.

Jak reaguje okolí dítěte

Rodiče by se měli pokusit si představit, jak může dítě svou koktavost vnímat. Představit si sebe na jeho místě. Jak by se asi cítili a co by si mysleli? Jak by reagovali na chování okolí? Jeden z členů National Stuttering Project (organizace balbutiků založené v San Francisku) se podělil o své zážitky z dětství: „To, co je pro druhé děti snadný úkol (vyprávět, co se jim v průběhu dne přihodilo), představovalo pro mě traumatizující zkušenost. Nebyl jsem schopen se vyjádřit, zápasil jsem se slovy. Ve škole jsem se bál na cokoli zeptat. Jednoduše odpovědět, že jsem přítomen, pro mě nebylo lehké. Některé děti se mi posmívaly. Doma jsme nebyl schopen říci, co chci. Často jsem skončil s pomerančem v ruce, když jsem chtěl banán, protože rodiče nevyčkali, až dokončím větu. A mimo domov jsem chtěl, aby druzí mluvili místo mě. Takové chování ještě stupňovalo můj neklid a úzkost z koktavosti. Trápil jsem se otázkami, zda budu někdy schopen mluvit sám za sebe, jestli někdy dokážu vyjádřit svou osobnost.“

A jak reagují rodiče? Být rodičem dítěte se speciálními potřebami je velmi obtížné. Měli by umět zacházet s dítětem, které může být protivné, které vyvolává posměch ostatních a které není schopno jednoduše vyjádřit, co si přeje. Rodiče těchto dětí by měli umět zvládat své emoce v obtížných situacích – svoji úzkost, pocit viny, podráždění, svá přání, aby k něčemu takovému nedocházelo, či frustraci z neschopnosti vlastního dítěte zvládat to, co je pro jiné jednoduché.

Tyto pocity většina rodičů dítěte, které koktá, zná. Co vlastně tedy mohou rodiče dělat? Měli by se zeptat: „Bojuje moje dítě zoufale s něčím, co samo nemůže zvládnout ani kontrolovat? Kladná odpověď je začátkem vyhledávání kvalifikovaného a zkušeného odborníka se zkušenostmi s dětmi, které koktají. Spoléhat se na to, že dítě samo vše „překoná“, je riskantní a ošidné. Někteří dětští lékaři přesto uklidňují rodiče tvrzením: „Toho si nevšímejte, to zmizí samo, on z toho vyroste.“ Odborník by měl samozřejmě pracovat nejen s dítětem, ale i s rodiči, měl by být zdrojem důvěry, že se plynulost mluvy dítěte zlepší.

Co „požaduje“ dítě od rodičů

V prvé řadě je třeba prozkoumat, co se děje v domácím prostředí dítěte. Rodiče by měli bedlivě delší čas pozorovat vzájemné vztahy s dítětem. Pro ilustraci jeden příklad – dítě mluví a začíná koktat. Rodič reaguje napomenutím: „Zpomal, mluv pomalu!“ Každé dítě bude na takový popud reagovat jinak. Jedno to pochopí jako radu, která mu má pomoci. Jiné se bude cítit zavrženo, jakoby způsob jeho řeči byl to jediné, čeho si na něm rodiče všímají. Rodiče mohli říci „mluv pomalu“, protože je jejich přáním dítěti pomoci. Mohli svým výrokem být opravdu zainteresováni, ale už je pro ně obtížné sledovat, co dál. Mohla to být však i reakce na nepříjemný dojem ze zakoktání. Rodiče by měli prozkoumat své vlastní pocity, odhalit podstatu svých reakcí. Může být, že svému dítěti nikdy nic podobného neřekli, ale jejich jiná vyjádření nebo tělesné projevy (podráždění v obličeji apod.) nebo jiné mimoslovní způsoby mohou v dítěti vyvolat pocit, že dělá něco špatného, když koktá.

Povzbuzovat dítě, aby mluvilo pomaleji, je chvályhodný cíl, ale tohoto cíle mohou rodiče dosáhnout mnohem účinněji, budou-li sami modelovat způsob vlastní řeči, budou mluvit uvolněněji, a s menším napětím. Řeknou-li dítěti, aby zpomalilo v řeči a sami budou mluvit rychle, bude dítě inklinovat spíše k následování příkladu rodičů než jejich rad.

Účinným způsobem vysvětlení vztahů mezi rodiči a dítětem je zavést týdenní záznamy, kam budou rodiče zapisovat, kdy a za jakých okolností dítě koktá. Zaznamenají si také, co zvláštního se v daném okamžiku doma dělo. Dále také, jak reagují lidé na koktavost dítěte a jak ono na tyto reakce odpovídá. Lze si všímat i proměnlivosti koktání podle situace.

Povedou-li rodiče takové záznamy – jednak o povaze svých reakcí, jednak o hláskách a slovech obtížných pro dítě – budou lépe schopni zhodnotit, co se děje. Tyto informace budou užitečné pro rodiče, ale také pro ty, kdo s dítětem odborně pracují, zvláště pro logopeda.

Je však třeba varovat před očekáváním okamžitých výsledků. V úvahu přichází vyzrávání dítěte po stránce neurologické a skutečnost, že koktavost lze jen obtížně korigovat. Důležité je si uvědomit, že dítě bude mluvit plynuleji pod vedením logopeda a po dobu aktivní terapie, avšak bude se ještě setkávat s řečovými neúspěchy mimo terapii.

Prvořadé je, aby domácí prostředí bylo příznivé pro komunikaci, pozorné a příznivé ve vztahu k dítěti. Rodiče si mají udělat čas na diskuse s dítětem, a to způsobem odpovídajícím vzájemným vztahům. Důrazně je třeba odrazovat před tabuizováním koktavosti. Nikdy nemluvte o řečových potížích, dítě by to mohlo chápat jako signál, že koktavost je něco špatného a zahanbujícího. Je velmi pravděpodobné, že dítě bude s to rodičům porozumět. Děti často zbytečně podceňujeme. Vyznají se v mnohém. Když dítě nemůže dát najevo, co přesně potřebuje, zájem a péče rodičů by měly pomoci. Je to onen obzvláště důležitý druh komunikace, aby se dítě mohlo cítit při řeči svobodně.

Situace v České republice

Na první pohled jsou kanadští odborníci zdravě pragmatičtější. Vzhledem k dosud neodhaleným příčinám koktavosti – traumata z návštěvy Mikuláše s čertem nepřicházejí na Západě v úvahu – neslibují naprosté odstranění nebo vyléčení poruchy řeči. Za úspěch považují určité zbrždění, zakonzervování aktuálního stavu řeči, zabránění dalšímu rozvoji neplynulé řeči. Nespornou předností kanadských odborníků je, že zbavují rodiče pocitu viny za řečovou nedostačivost vlastních dětí. Co to pro rodiče a jejich děti znamená, o tom by mohli povídat rodiče, kteří v našich poměrech opouštějí pracovnu odborníků zdrceni odsudkem a jim na vrub připsanými následky údajně nesprávných výchovných postupů v rodině. Rodiče českých dětí, které se potýkají s koktavostí, si jen povzdechnou nad doporučením vyhledat odborníka kvalifikovaného a zkušeného v práci s balbutiky. Taková specializace v České republice dosud neexistuje. Naprostá většina logopedů je orientována na nápravu vadné výslovnosti, což je opravdu o něčem jiném než problémy balbutiků. Jistým „světýlkem v tunelu“ je snad vznik občanského sdružení Balbus, které by chtělo do budoucna pomáhat řešit potíže těch „s tou zamotanou řečí“.