V indických školkách děti píšou testy

A výuka ve školce často obnáší memorování a dril.

Přesto se ale dětem, jež prošly mateřskou školou, daří v budoucnu lépe než jejich vrstevníkům, kteří do školky nechodili a místo toho rodičům pomáhali při práci například v dolech na železnou rudu. V Indii proto najdeme řadu misijních škol, jež mají někdy také internát a které poskytují vzdělávání dětem z nejchudších rodin. V severoindickém státě Ásám v malém městě Golaghát působí tento školní rok český dobrovolník Jiří Záleský. Pracuje ve Jibon Jyoti School, již vedou indičtí salesiáni. Vyučování v této škole není bezplatné: studenti platí školné 130 rupií (kolem 45 Kč) měsíčně a každý rok dalších 650 rupií při zápisu do další třídy. „Škola se skládá z pouhých šesti tříd: nursery, kindergarden a 1.–4. ročníku, ale v každé třídě je kolem 50 žáků, v kindergarden je 43 dětí, a v nursery dokonce 82,“ vypočítává. „Ještě že jich každý den mnoho chybí. Celkově jsou ale ukázněnější než naše děti, takže se i při takovém počtu žáků dá vyučovat. První tři vyučovací hodiny jsou v nursery dva vyučující a na rozvrhu jsou angličtina, psaní a matematika. Další hodiny, kdy nejsou tak důležité předměty – na rozvrhu je například kreslení –, to musí zvládnout jeden.“

Zajímalo mě, jaké vzdělání musí mít učitel, jenž pracuje v indické školce. „Učitelka Sushila (je jí kolem padesáti) z nursery mi řekla, že sama má nejvyšší vzdělání Higher Secondary, což odpovídá naší maturitě (po 12. třídě). Ale na státní škole už chtějí B. A., což odpovídá našemu Bc.,“ říká Jirka Záleský. Byla jsem zvědavá také na to, zda je v Indii předškolní vzdělávání povinné. „Údajně ano, ale ve skutečnosti stále řada dětí do školy (a školky) nechodí, i když už jsou v menšině.“

Mezi školkou a školou není velký rozdíl

Jirky Záleského jsem se ptala na to, jak vypadá běžný den v mateřské škole v Golaghátu. „Mezi předškolním a školním vzděláním tu v podstatě není výrazný rozdíl. Už v nursery se žáčci učí číst a psát a do jisté míry počítat. Na konci kindergarden už musí umět napsat několik desítek slov, která jim učitel diktuje, a vypočítat příklady typu 8 + 7 = nebo 20 – 4 =. Vyučovací metody odpovídají možná našim před sto lety: děti se učí nazpaměť říkanky, číst čísla stylem ‚pět šest – padesát šest‘, opisují z tabule a podobně. Na každý předmět mají – v ideálním případě – svou učebnici a sešit.“

Podobnou zkušenost s memorováním mají i Marie a Karel Dvořákovi, kteří v Indii působili před dvěma lety, a to ve škole ve městě Deodurga, kterou také vedou indičtí salesiáni. „Děti memorovaly neskutečným způsobem. Vypadalo to asi takto: otázka (v angličtině, které nerozumím) a odpověď (které taky nerozumím). Děti se takhle učily dokonce i matematiku – nabiflovaly se nazpaměť číslo od čísla příklad, o kterém věděly, že jim jej učitelka dá na písemku. Takže celá třída uměla 3 + 5, ale půlka třídy neuměla 3 + 6… a to nijak nepřeháníme. Prostor pro vlastní myšlení místní způsob výuky nedával skoro vůbec,“ vzpomínají manželé Dvořákovi. „Dost jsme s tím bojovali, přišlo nám líto lépe nevyužívat velký dětský potenciál. Na druhou stranu – přes všecku tuto nedokonalost ta naše škola byla jedna z nejlepších široko daleko, takže na místní poměry byl veliký úspěch, že se děti dokázaly učit alespoň takto. I přes tuto kostrbatost výuky byly děti z naší školy na neporovnatelné úrovni oproti vrstevníkům, kteří do škol nechodili.“

Všichni známe běžný den v české mateřské škole, kdy se cvičí, kreslí, děti chodí ven… Mají indické děti na programu něco podobného? „Občas, nepravidelně mají nějaká cvičení. Jinak v posledních dvou hodinách (v rozvrhu je recreation/drawing) buď kreslí podle tabule do sešitů, nebo blbnou před školou či‚ spí‘. Kreslí jen tužkou. Minulý rok jeden den v roce tvořily například ovoce nebo zvířata z hlíny, tento školní rok zatím ne.“ Ve škole v Golaghátu působila před několika lety také česká dobrovolnice Marie Polívková – pracovala ve třídě nursery. Zeptala jsem se jí, jaké podmínky tehdy ve třídě panovaly. „Když nepočítám učebnice a tabuli, neměla jsem žádné pomůcky. Hodně mi chyběly obyčejné písanky, na nichž by se nejprve děti naučily držet tužku a ‚čmarikat‘, psát čárky, šneky… a až potom písmenka a čísla. Ale tam se jede hned podle abecedy či od čísla jedna. Pro tyto účely jsem si vyrobila sama takovou ‚písanku‘, vždycky jsem si brala kolem pěti slabších žáků a těm jsem se snažila individuálně věnovat. Nebo jsem nakreslila tabulky s obrázky a podle nich jsme se učili slovíčka.“

Jak vypadal běžný školní den?

„Nejdříve jsme se s dětmi pozdravili a učili či zopakovali základní fráze v angličtině: ‚Dobrý den.‘ ‚Jak se jmenuješ?‘ ‚Kolik ti je?‘ ‚Odkud jsi?‘ Pak jsme si projeli pomocí písničky abecedu nebo jsme počítali od jedné do dvaceti, a samozřejmě že na začátku do pěti a pak do deseti. Na konci nursery uměly nejlepší děti do dvaceti. Poté začala psací část, my jsme vždy nadepsali písmeno na začátku řádku a dítě vyplňovalo celý řádek a pak chodilo na kontrolu… Pomalé děti neudělaly za celou hodinu ani jeden řádek, rychlé udělaly třeba stránku. Což ještě prohlubovalo rozdíly mezi dětmi. S některými se doma rodiče učili – byli totiž vzdělaní –, tudíž děti byly ve škole hodně rychlé. Děti negramotných rodičů na tom byly hůře a to se s nimi většinou táhlo po celý vzdělávací proces – rodiče je obvykle doma zaměstnávají, protože nevědí, jak je důležité se učit, či si dokonce myslí, že ve škole seděly, takže jsou odpočaté. Já jsem se většinou věnovala těm slabším. Od čtyřletých dětí se vyžaduje pozornost a soustředěnost čtyři hodiny, to je, myslím, i u nás nadlidský výkon,“ vzpomíná Marie Polívková.

V našich školkách také děti dostávají svačiny a obědy. „Minulý rok se jistou dobu rozdávalo dětem jídlo, asi se na to sehnal nějaký sponzor. Teď, co tu jsem, se tak nikdy nestalo,“ říká Jiří Záleský. „Pár dětí z kindergarden bydlí ve škole na internátě a ti dostávají oběd po skončení výuky, tedy ve 14.25. Většina ostatních něco sní o polední pauze: nosí si v kastrůlku rýži s dálem nebo mají z domova placky či si ve škole koupí sušenky.“ Dodám, že dál je zeleninová směs, jejíž základ tvoří většinou čočka. S poledním odpočinkem je to v indické školce také jiné než u nás. „V posledních dvou hodinách děti někdy sedí v lavici, hlavu položenou na lavici a spí. Ale usnou jen výjimečně, na to jsou moc živé. Takže většinou nespí.“ Jirka ještě dodal, že všem dětem začíná vyučování v 9 hodin ráno, s tím, že v 8.45 je ranní nástup neboli assembly. V 11.50–12.20 je polední přestávka a škola končí ve 14.25.

Testy každé čtvrtletí

Ve škole, kde působí Jirka, píšou děti testy čtyřikrát do roka. „V kreslení prostě nakreslí zadané předměty, v rhymes odrecitují básničku, v dictation napíšou zadaná slova, v conversation odpovědí na otázky typu: ‚Jak se jmenuješ?‘ ‚V kolik chodíš do školy?‘ Na každý test mají dvě hodiny.“ Zajímalo mě také, co se stane, když děti v testech neuspějí. „Pokud propadnou jen ze tří a méně předmětů, tak se nic neděje. Když propadnou z více, opakují ročník. To se stane tak jednomu ze třídy.“ Jedna země, spousta jazyků Indická vláda se bohužel k výuce angličtiny nestaví moc vstřícně, a v některých státech je dokonce na prvním stupni zakázaná. V tak rozlehlé zemi, jako je Indie, ale najdeme řadu různých jazyků, a znalost angličtiny se tak logicky stává nutností. Kdyby se dítě přestěhovalo ze severní Indie na jih a umělo jen místní jazyk, bylo by „ztracené“. „Ve státě Ásám je úředním jazykem asámština, kterou tu mluví jako mateřským jazykem asi polovina obyvatel,“ uvádí Jiří Záleský. „Skoro všichni křesťané a skoro všichni žáci naší školy jsou ale z kmene Adibasi a mluví různými jinými jazyky – snad proto to není ‚národ‘, ale ‚kmen‘. Nejčastěji mluví jazykem sadri, v němž se ale na žádné škole nevyučuje. V naší škole se vyučuje v angličtině, a to už od nursery. První písmo, které se žáčci učí, je tedy latinka. V kindergarden k angličtině přibude hindština, nejrozšířenější jazyk v severní polovině Indie, takže se děti učí psát abecedu devanagari. A v 1. třídě se mimo těchto dvou jazyků začnou učit ještě asámštinu, takže třetí písmo.“

Indické děti to zkrátka nemají lehké. „Děti z opravdu chudých rodin mají tak náročné podmínky pro život, že chtít po nich plnění povinností je dosti velký nárok. Rodiče je v tom nepodporují, nevedou je k tomu, doma pracují na rýžovém poli či čajové plantáži, spí na tvrdých postelích v bambusovém domě, kde je v noci v zimním období zima, do školy chodí třeba i pěšky a ve škole jsou pak unavené, jedinou stravou je mnohdy třikrát denně rýže, a kde pak mají brát potřebné živiny pro rozvoj mozku…,“ uzavírá naše společné povídání Marie Polívková.