Na kole všemi státy bývalé Jugoslávie I.

Už zase na Balkán?

Po loňské, skoro sedmitýdenní cestě na kole s vozíkem a dětmi po Balkáně, jsme se tam zatoužili ještě jednou vrátit. Jednak je to na dlouho asi poslední taková cesta (děti vozíku pomalu ale jistě odrůstají, letos naposledy v něm sedí oba dva) a jednak nám tam zůstalo ještě mnoho nepoznaného. Ale hlavně, kdo nás zná, tak chápe, že nikam jinam prostě ani jet nemůžeme. Od loňského návratu tak bylo v podstatě rozhodnuto, cesta v roce 2012 bude směřovat zase na Balkánský poloostrov.

Trasu jsme plánovali jednoduše - prostě jsme jen pospojovali místa na mapě, která ještě neznáme. Pak jsme to "hodili" do stroje a vyšlo nám to zhruba kolem 2.500 km. To je na šest týdnů akorát. Už víme, kolik asi denně ujedeme a co si můžeme v Balkánských kopcích dovolit. Zhruba týdenní rezerva je více než dostatečná, trasu buď zakončíme v maďarském Szegedu na nádraží, nebo dojedeme po svých někam dál.

Tentokrát jsme cestu chtěli uskutečnit výhradně vlastními silami, tj. žádní kamarádi a jejich auta, hezky pěkně vlakem a zbytek na kole. Směrem na jih bohužel ale vlaky, které přepravují kola, nejezdí… nejdále se přímým vlakem dostanete do rakouského Villachu. Ale odtud už je to do Slovinska co by kamenem dohodil a do Chorvatska, co by na kole dojel. To nám musí stačit. Místo úmorné cesty na jih po nebezpečné Jadranské magistrále se projedeme po ostrůvcích a až dojedeme do severní Albánie, otočíme se zpátky k severu.

Pěkně nám to vyšlo, pokud vše dopadne podle plánu, projedeme všechny státy bývalé Jugoslávie, krásné země a kdysi významné a respektované evropské velmoci, dnes ochromené občanskou válkou a rozpadlou na malé státečky, které toužily po své samostatnosti. Pěkně si projedeme místa, kde to ještě neznáme, jenom párkrát se s nějakou trasou z minulých let potkáme.

Vyrážíme 23. května 2012 ve složení: táta Luděk, máma Markéta a děti Víťa (5 let) a Šárka (necelé 4 roky). Termín ještě o pár dní posouváme kvůli zápisu do školky. Barák nám stejně jako vloni bude hlídat kamarádka Veronika s malou Žofií a psy Fíkem a Dorinkou. Pár dní před odjezdem jako vždy probíhá nervozita: balíme, připravujeme a zajišťujeme internetový obchod, aby fungoval i v době naší nepřítomnosti. Není to jednoduché, ale už to máme za ta léta nacvičené.

Rakousko, Itálie, Slovinsko

Na 33 kilometrů dlouhou trasu do Ústí nad Orlicí vyrážíme se čtyřhodinovou časovou rezervou. Cestu sice známe jako svoje boty, ale nejednou se nám stalo, že jsme cestou píchli, či nás zastihla bouřka a my více než půl hodiny museli čekat pod střechou, než průtrž mračen přestane. Nic takového se ale tentokrát nestalo, na nádraží jsme včas. Kupujeme jízdenky na vlak a místenky na kola až do Villachu. Jenže zjišťujeme, že jak jsme staří, tak jsme blbí. Klikáme furt někde na internetu a nenapadlo nás u toho, že kdybychom si jízdenku koupili předem online, mohli jsme na jízdném výrazně ušetřit, a to klidně i polovinu. No jo, teď už se nedá nic dělat, ale je to informace pro příště …

V Brně přestupujeme na rychlík Vindobona, kde je nutná rezervace místa pro jízdní kola. Tu máme, ale naše naložená kola + vozík zaberou celou jednu plošinu pro pět kol. Ještě že je teprve před sezónou a navíc všední den, a tak jsme ve vlaku jediní cyklisté. Vlak je německý, tedy moderní a čistý. Část z šestihodinové jízdy trávíme v jídelním voze, část natažení na pohodlných sedačkách v kupé. Za Vídní vjíždíme do Alp, začíná pršet a nebe čas od času prozáří modrý záblesk právě probíhající bouřky. Ve vlaku je sice bezpečno, ale poměrně chladno. Klimatizace jede na plný koule, až si říkám, jestli se lidi nezbláznili. Je konec května, podvečer v horách, venku za oknem odhadem nějakých 16-17°C a kupé se chladí jako bychom jeli někde v tropech. Průvodčí na náš dotaz na ztlumení odpovídá zavrtěním hlavy - teplota je nastavená pro celý vlak. Choulíme se do teplých mikin, a protože vlak má do cílového Villachu dorazit až po půl jedenácté v noci, necháváme děti spát.

Konečná Villach, vystupovat. Je 22:40, budíme děti a opouštíme vlak. Než jsme se přesunuli před nádraží, je po jedenácté. Děti to vzbuzení a vůbec celé vylodění zvládly výborně. Chceme rychle přejet jenom někam za město, postavit stan a spát. Není to tak jednoduché, noční orientace v neznámém městě je slabší, ale nakonec stanujeme na výpadovce naším směrem v nějakém lesoparku. Ráno kolem nás běhají ranní běžci, pejskaři venčí svoje chlupaté miláčky a my vstáváme.

Úplnou náhodou jsme natrefili na cyklostezku podél řeky Gail. Není to sice asfalt, ale potěší i pěkná šotolinka. Po třiceti kilometrech Rakousko opouštíme a přejíždíme do Itálie. Ale ani tady se dlouho nezdržujeme, po dvaceti kilometrech přejíždíme do Slovinska. Tedy vůbec to pro začátek nebylo snadné, během těch dvaceti kilometrů jsme museli vystoupat na 1.156 metrů vysoké sedlo Predel (kde se zmíněná italsko-slovinská hranice nachází) a to nám dalo první den dovolené pěkně zabrat. Nohy ještě ztuhlé a nepříliš zvyklé šlapání na naloženém kole v prudkých serpentinách úpěly, ale zvládli jsme to. Na průsmyku jsme si chvilku odpočali, prohlédli si zdejší vojenskou pevnost a na zchátralé nepoužívané celnici jsme si zahráli na celníky a cestující. Pak se chystáme ke sjezdu. Už od Tarvisia nám okolní kopce dávají tušit, že jsme v Alpách; od Predelu směrem dolů to pocítíte na vlastní kůži.

Sjezd přes vesnice Strmec (výstižný název) a Log pod Mangartom prověří brzdy Vašeho kola! Cestou, podaří-li se vám zastavit, máte možnost prohlédnout si ještě jednu napoleonskou pevnost s unikátní skalní studnou. A pak jste za chvilku dole. Nepokazí-li Vám výhledy (jako nám) právě přihnavší se přeháňka, odvezete si i jedinečné fotky. No nevadí, nebudeme čekat, až se nebe umoudří a mraky ustoupí, pokračujeme dál. V Bovci se napojujeme na cestu podél krásné a modré řeky Soči, tady to už známe, v roce 2003 jsme tudy projížděli při zdolávání průsmyku Vršič. Teď se ale Julským Alpám vzdalujeme. Po dalším noclehu v údolí Soči ráno zjišťujeme, že mnohahodinová cesta klimatizovaným vlakem nezůstane bez následků. Víťa kašle, Šárce teče nudle a Luděk se necítí ve své kůži. Snad to rozjezdíme, na cestě přeci nikdy nejsme nemocní, propagovala jsem onehdy, po letitých zkušenostech, starý a známý fakt.

Soči se držíme až do Mostu na Soči, pak ji opouštíme. Přejíždíme jakési kopečky, pěšky se šplháme do výšky přes 1100 metrů po makadamové silnici se 16 % sklonem, aspoň že nahoře jsou nádherné výhledy směrem zpátky: skalnaté štíty Julských Alp, místy ještě pokryté sněhem, se strmí k nebi. Počasí se, zdá se, vylepšuje. Co jsme si vyjeli, to jsme si na druhé straně podobně prudkými serpentinami sjeli. Nocujeme před Ajdovščinou, ráno už kašlou všichni tři. Víťa má navíc skelné oči; odhaduji, že má teplotu. Teploměr však zůstal zapomenutý doma. Ale co, děda v "Básnících" taky dokud nevěděl, jaký má tlak, byl zdravý. Jedeme dál.

Podél dálnice mírně stoupáme, moje nohy si zatím ještě nezvykly, i 6-7% kopec mi dělá docela problémy. Jo vlastně, já to ještě nenapsala - letos jedu zase se třetím kolem, vozíčkem Extrawheel zapojeným za moje kolo a pro odlehčení Luďka (protože dětičky jsou zase o pár kilo těžší než vloni), vezu i náš skoro pětikilový stan. Větší zatížení než jindy je tedy zatraceně znát. Konečně vidíme odbočku na Škocjanské Jame, ohromné jeskyně zapsané na seznamu UNESCO. V roce 2003 jsme je nějak záhadně minuli, tentokrát tudy jedeme vyloženě kvůli nim a tak si dáváme sakra pozor, abychom odbočili správně! Na prohlídku spolu s námi jde dalších více než sto návštěvníků, je to docela masovka, ani vstupné nebylo, jak se říká, za hubičku, ale počítali jsme s tím a nerozházelo nás to. Jenom ten dav lidí nás šokoval. Jeskyně jsou však nepopsatelné - viděli jsme už řadu různých jeskyní u nás i v zahraničí, ale oproti Škocjanu to vše byly jen malé jeskyňky. Řeka Reka zde vytvořila opravdu unikátní dílo, ohromné sály, dómy a propasti a celá exkurze vyústila na dně 200 metrů hluboké Škocjanské Jamy, ze které nás po krátké procházce vyváží moderní lanovka.

Chorvatsko

Na kole směřujeme dál na jih k moři. Krajina se mírně narovnala a také se oteplilo. Děti pořád kašlou, ale jedeme dál. Dostávají Stoptusin a ve vozíku mají teploučko. Za Jelšane opouštíme po 191 kilometrech Slovinsko a vjíždíme do Chorvatska. Po skoro prázdné silnici přijíždíme do Rijeky - to je pohoda, když kousek vedle vede dálnice a po staré cestě skoro nic nejezdí! Průjezd Rijekou je ovšem peklo. Obecně nebývá v pobřežních městech těžká orientace, ale Rijeka je tak obrovská, že člověk vždycky jenom moře na moment zahlédne a pak se zase ztratí ve spleti ulic a domů. V jednu chvíli jsme dokonce skončili v útrobách šíleného tunelu, asi jako kdybychom projížděli pražským tunelem Mrázovka. Prchali jsme z něho (jako) o život. V dálce jsme už také zahlédli ostrov Krk a most na něj, jenomže příjezd k němu není vůbec jednoduchý. Na mapě jsou vedle sebe zakresleny malá silnice a nová dálnice, v reálu však dálnice končí u městečka Bakar a dál je teprve ve výstavbě. Ať žijou nadčasové mapy! Dálnice se tedy napojuje na známou Jadranskou magistrálu. Pro nás to znamená asi 16 kilometrů v brutálním provozu, auto za autem narvané turisty jedoucími k moři (ačkoliv je teprve konec května), každé třetí auto české. Jediná výhoda této kolony je, že auta jedou poměrně pomalu.

Konečně odbočka na ostrov Krk, většina aut pokračuje dál k jihu. Uf, oddechli jsme si. Krčský most spojující ostrov Krk s chorvatským pobřežím je velmi svérázná stavba. Byl otevřen v roce 1980 a jsou to v podstatě dva oblouky spojené na malém ostrůvku Sveti Marko. Auta za přejezd platí nemalý poplatek, cyklisté projíždí zadarmo. To potěší!

Na Krku ovšem panuje úplně jiná atmosféra, daleko je bláznivá Rijeka s šíleným provozem, daleko je dovolenkové běsnění plážových hotelů a ohromných komplexů. Zajíždíme do Omišalje, kouzelného ospalého městečka. Nějak jsme v té šílené Rijece zapomněli nakoupit, proto nevečeříme jako správní Češi paštiky, ale cpeme se jídlem v restauraci a nasáváme zdejší poklidnou atmosféru. S plnými žaludky přejíždíme úzkou asfaltkou k vesnici Rudine, kde má být krápníková jeskyně Biserujka. Teď večer už je pochopitelně zavřená a tak táboříme nedaleko a na prohlídku jdeme až ráno. Jeskyně na ostrově je opravdu unikátní, je sice malá, ale krásně krápníkově vyzdobená. Nemáme ovšem co na snídani, proto vaříme z nedotknutelné železné zásoby bramborovou kaši se sójovým masem a doufáme, že dopoledne nakoupíme v nějakém přímořském městečku.

Záliv Soline s léčivým bahnem je sice turistické letovisko, nicméně krámek tu není žádný. S kručícím žaludkem se vydáváme do kopců ostrova Krk. Zachránila nás až sámoška v dalším kouzelném městečku Dobrinj. Zásoby děláme raději poněkud větší. Víc se na Krku nezdržujeme. Sjíždíme do přístavu, odkud zanedlouho odplouváme na ostrov Rab.

Čekání jsme si zpříjemnili rozhovorem se dvěma cyklocestovateli. Trajekt si děti užívají, běhají po palubě, koukají z okýnek. Je to pro ně prostě úplně nové prostředí a prima atrakce. My plavbu využíváme k dobití všech našich baterií a vpodvečer úspěšně připlouváme do městečka Lopar na Rabu. Zde nás čeká poměrně krátká trasa, pouze přejezd do městečka Rab a pokračování dalším trajektem na ostrov Pag. Přesto na Rabu trávíme jednu noc. Dlouho nemůžeme najít vhodné místo: ostrov je malý a hustě zastavěný. Ale přece jen jsme na odbočce k lomu našli rovné místo s výhledem na zátoky a blízké ostrůvky. Uklidili jsme kameny v místě pro stan, rozjeli vařič dřívkáč a dali jsme si PET sprchu.

Ráno děti připravily k snídani na karimatky papírové prostírání, které zabavily při večeři v restauraci na Krku. Snídaně jako z hotelu! V informačním centru v přístavu Rab nás však čeká nemilé překvapení - trajekt pluje až zítra (aneb když někdo přehlídne malá písmenka o jiných termínech plavby v sezóně a mimosezóně). Přemýšlíme co dělat dál - čekat do zítřka se nám opravdu nechce a pokud chceme na Pag (jako že chceme!), tak jiná cesta než lodí není. Proto se ptáme taxikáře s malou bárkou, kolik by stál odvoz na Pag. Požaduje v přepočtu asi tisíc korun.

Nemáme jinou možnost, pročež souhlasíme. Svalnatý námořník začal velmi ochotně nakládat naše kola a vozíček na palubu malé lodičky pro 12 osob, když se tu znenadání objevil naložený cyklista - kluk ze včerejška - a že by taky rád na Pag. Do lodě se ještě vejde a o náklady se s námi rád podělí. Prima! Plavba trvá asi hodinu a patří k zajímavým zážitkům. Děti uklidňují hysterickou maminu a mají legraci z toho, že se na loďce necítí bezpečně. To je pravda, oddechla jsem si, až když jsme zase stáli na pevné zemi. Kopec, kterým musíme vystoupat od moře má 20%! Kolega cyklista se s námi rozloučil a vydal se dál sám. Je poledne, začíná vedro a prastaré olivovníky u cesty žádný stín bohužel neposkytují. Jedeme úzkým výběžkem, v jednu chvíli vidíme moře na pravé straně, v jinou chvíli zase na levé. Krajina na Pagu je kamenitá, místní obyvatelé zde vystavěli spoustu ohrádek a pokoušeli se o zemědělství. Na první pohled tu nic neroste, skaliska jsou zdánlivě holá. Při bližším prozkoumání si ale všímáme, že je kamenitá půda plná kytiček jako dokonalá skalka!

Krásná je vyhlídka na záliv a město Pag. Vrcholky pohoří Velebit vykukují nad ostrovem - vypadá to, že jsou součástí zdejší krajiny, ale mezi nimi a ostrovem je asi tříkilometrová mořská úžina. Okolí je zajímavé na koukání, nikoliv však na hledání noclehu. Všude jsou jen samé šutry a ani kousíček travnatého plácku. Na kamenitém podkladu se nám bude špatně spát, proto jedeme až skoro do tmy. Táboříme nakonec na betonu v malé zátoce - jsme docela na očích, proto se ptáme zdejších rybářů - nemají však žádný problém s tím, že si zde postavíme stan a přenocujeme.

Po Pažském mostě opouštíme ostrov Pag a krajina se začíná zelenat. My však ještě než zajedeme dál od moře do vnitrozemí, máme jednu povinnou zastávku. Jako dítě jsem milovala Mayovky, hltala jsem hlavně ty s Old Shatterhandem a Vinetouem. Režisér Harald Reinl si vybral pro jejich zfilmování právě chorvatskou přírodu. Nedaleko odsud, nad modrozelenou řekou Zrmanja stálo pueblo Apačů. V tom filmu se řeka sice jmenovala Rio Pecos, ale jinak je její hladina ještě azurovější a kaňon ještě úchvatnější než byl v televizi. "Třikrát se obrací Rio Pecos a pak stojí na jejím levém břehu kůl. Když Old Shatterhand dostihne kůlu, je volný a jeho přátelé též…." Z filmových vzpomínek mě vytrhuje hrčení motoru auta - holandská rodinka s karavanem sem dojela za podobným účelem jako my. Chvíli si povídáme, ale potom… "nad Velebitem se blýská …", proto prcháme do městečka Obrovac. Nejen před bouřkou, ale hlavně za nákupem proviantu prudce sjíždíme do centra až na úroveň řeky Zrmanja. Řeka je sice stále krásně modrozelená, ale kdo by tušil, že o pár kilometrů dál proti proudu vytvořila takovou nádhernou scenérii.

Nakoupeno, žaludky naplněny a od řeky musíme zase nahoru. Po levé ruce máme pás pohoří Velebit. V roce 2002 jej přejížděli po makadamové cestě přes sedlo Mali Alan. Dneska vede pod Velebitem dálnice a právě pod Malým Alanem je provrtán dálniční tunel. Přesto je celý krasový masiv Velebitu impozantní záležitost, zejména vápencové štíty skalní skupiny Tulove Grede (známé opět z filmů o Vinetouovi), nedaleko nichž jsme před deseti lety nocovali.

Zvolna stoupáme silnicí vinoucí se úbočím a výhledy do údolí Zrmanje jsou úchvatné. Přejíždíme nevysoké sedélko, a sjíždíme do Gračacu. Město jako takové nás nezajímá, ale nedaleko za ním se nachází Cerovačke špilje neboli Cerovacké jeskyně. Mají to být jedny z nejhezčích jeskyní v Chorvatsku, bohužel po válce byly dlouho zavřeny a pro turisty jsou nově otevřeny až od roku 2006. Protože už je ale večer, návštěvu musíme nechat na zítra. Táboříme na parkovišti přímo pod jeskyněmi, jsme v nadmořské výšce kolem 600 metrů a v noci je pěkná zima. Děti však, zdá se, konečně kašlat přestávají. Za to mě po studené noci začíná bolet v krku. Snad to rozjezdím.

Ráno s balením nepospícháme, protože první prohlídka začíná až v 9 hodin, když tu přijíždí na parkoviště policejní auto. Tak to je výborný, hlavou mi proběhnou všechny ty výstrahy o zákazu volného nocování v Chorvatsku a podobné. Pomalu se loučíme s nemalou částí našich chorvatských kun… Jenže než si v duchu vymyslíme rychle řadu výmluv a strategii jednání, policie provádí po parkovišti otočku a odjíždí pryč. Bereme to jako povolení k táboření! Nebo nás jenom možná někdo udal a oni se jeli podívat, co to zde bylo za pobudy.

Po prohlídce jeskyní (ze kterých je turistům, jak už to tak bývá, zpřístupněna jenom krátká část, a které rozhodně nejsou o nic hezčí než kterákoliv jeskyně Moravského krasu) odjíždíme směrem na Knin. Spolu s námi míří do Kninu i železniční koleje. Překonáváme společně s nimi sedlo 850 m. n. m. Před sedmi lety jsme se tudy vraceli ze Splitu vlakem Jadran Expres. Krajina je velmi zajímavá - okolní kopce napravo ještě patří k pohoří Velebit, nalevo vzhlížíme k vrcholkům Dinárského pohoří. Oblast je minimálně osídlená. Na mapě sice máme zakreslené vesnice, ale ve skutečnosti znamená taková "vesnice" třeba jen jeden statek a autobusovou zastávku. U jednoho takového statku jsme zastavili, protože zase hrozí bouřka. Náhodou tu měli zrovna ceduli "domácí sýr na prodej", tak jsme si koupili celou cihlu. Odkoupili jsme od domácích ještě pár krajíčků chleba, protože ten, co jsme koupili včera v Obrovacu, zmizel rychleji, než jsme čekali a vyřešili tím oběd.

Po bouřce pokračujeme. Ráz vesnic se "trochu změnil". Nyní lze vidět ve vesnicích více domů, ale většina z nich je opuštěných, s vymlácenými okny a s dolíky po kulkách na fasádě. S největší pravděpodobností jde o domy po Srbech, kteří byli ze svých domů vyhnáni v roce 1995. Až z toho jde na člověka tíseň, domy jsou většinou stavebně úplně v pořádku a těžko říci, proč v nich dnes nikdo nebydlí. V jednom takovém stavení přečkáváme další buřinu. V sutinách vnitřního vybavení nalézáme pár zajímavých artefaktů zbylých po zdejších obyvatelích - staré jugoslávské peníze, jakási lejstra a školní sešit psaný cyrilicí. Z toho usuzujeme, že tu žili Srbové.

O kousek dál se zase setkáváme s řekou Zrmajna, dokonce s jejím pramenem. Řeka pramení u malého města nazvaného Zrmanja Vrelo, ale nezajíždíme k němu. Raději si dopřáváme burek v Kninu a Luděk s Víťou dobývají zdejší rozlehlou pevnost s fantastickým výhledem, na které bylo v roce 1995 podepsáno příměří.

Další den nás čeká jiná chorvatská perla - národní park Krka. Chceme tam být co nejrychleji, proto volíme zkratku. Asfaltová silnička se ale zanedlouho mění na makadam a cedule s červenými lebkami a nápisem "NEPRILAZITE" vedle cesty na dobré náladě nepřidají. Doufáme, že tím mají na mysli, aby se člověk nevzdaloval od cesty; ta totiž vypadá docela používaně. Krajina kolem je v délce i šířce několika kilometrů rovná jako stůl, ideální pro průchod vojenské fronty. Bílé pásky s černým nápisem "MINE" visí na keřích lemujících cestu. Já se z toho zblázním, my projíždíme nefalšovaným minovým polem. A to všechno jenom pár kilometrů od známých a navštěvovaných vodopádů. Proboha, proč zrovna teď potřebuju na velkou?

Konečně asfaltová silnice a první domy! Rovnou krajinu přeťala řeka Česma, serpentýnami klesáme o 150 výškových metrů dolů, abychom po mostku přejeli koryto vyschlé říčky, a poté šplháme zase 150 výškových metrů vzhůru. Sluníčko začíná pořádně připékat.

Před Lozovacem (kde se nachází jeden ze vstupů k vodopádům Krka) začíná provoz houstnout. Odbočujeme k vchodu do národního parku a očekáváme sjezd k řece, až skoro na hladinu moře. Jaké je však naše překvapení, když kola můžeme (nebo spíš musíme) zanechat zde a v ceně vstupenky máme cestu k vodopádům pohodlně autobusem. Motá se tu spousta lidí, přesto necháváme kola a vozíček pod dohledem slečen z informací a první klimatizovaný autobus je náš. Za skly autobusu zanedlouho poprvé spatříme azurově modrou a klidnou hladinu řeky Krka, ale je to jen klid před bouří. O pár set metrů dál se již řeka tříští do nespočtu peřejí, vodopádů a kaskád, aby se potom za městečkem Skradin, už zase klidná, vzorně vlila do Jaderského moře. Podobně jako před lety na Plitvicích, i zde chodíme po dřevěných chodníčcích v příjemném prostředí s křišťálově čistou vodou. Peřeje a vodopády jsou úchvatné, foťák fotí a natáčí videa, ale mám-li být upřímná, zmiňovaná Plitvická jezera na nás udělala větší dojem. Vodopády Krka jsou kouzelné a v řece je možné se i vykoupat, přesto jsme to možná čekali o trochu monumentálnější. Národní park Krka však nejsou jen tyto vodopády. Návštěvu si lze prodloužit - můžete se plavit po řece na lodičce a navštívit klášter na ostrově Visovac nebo doplout k dalším vodopádům. My se však vracíme autobusem k našim kolům. Přeci jen jsme trochu zariskovali a ponechali je se vším všudy nahoře u pokladen neuzamčené.

Děti nás přemluvily k točené zmrzlině. Na můj rozbolavěný krk asi nic dobrého, ale kdo by odolal, když je takové vedro. Jenže následující den už vím, že jsem to neměla dělat - v krku to bolí jako čert. A protože mi jinak nic není, pokračujeme v jízdě krasovou pustinou k řece Cetině. A spolu s ní provádíme i otočku a míříme do Omiše. Cetina je rájem raftařů, nocujeme přímo na jejím břehu v místech, kde se čluny dávají na vodu a kde splutí začínají. V noci vstávám a vážu si kolem krku Priessnitzův zábal. Vůbec to ale nepomohlo.

Ráno pokračujeme kaňonem dál směrem k městu Omiš. Na tento kaňon jsme slyšeli samou chválu, ale jsme trochu zklamaní - viděli jsme už desítky hezčích soutěsek. Teprve před samotným závěrem, kdy si řeka musela vyhlodat cestu horským hřbetem, přijde to nejhezčí. A ještě hezčí je možná pohled z letadla, ale ten nám není dopřán. Potom se proplétáme úzkými uličkami malebného přímořského letoviska, jež bylo kdysi dávno obávanou pirátskou základnou. Však se do dnešního dne na okolních kopcích dochovalo několik pevností. Dneska na turistu zákoutí a úzké uličky centra Omiše dýchnou příjemnou atmosférou a nepřelidněností. Ovšem to je jistě otázka období - je začátek června a za pár týdnů to tu možná bude vypadat jinak.

Doposud se nám dařilo úspěšně se jadranské magistrále vyhnout (až na pár kilometrů před mostem na Krk), ale nyní nás po ní čeká 25 kilometrů do Splitu. Moc se na to netěšíme - tu se schválně zastavíme na koblížek, kousek dál zase na krátké vykoupání. Do studeného moře však vlezly jenom děti - a byli tak jediní z naší rodiny, kdo se za celou dovolenou v moři vykoupal!

Úsek z Omiše do Splitu nakonec není tak děsný, jak jsme se obávali. Celá cesta vlastně vede pořád osídlenou oblastí s omezenou rychlostí a jede se bez jakéhokoliv převýšení. Takže za chvilku vjíždíme do druhého největšího chorvatského města, do Splitu. Už jsme tu před pár lety byli, ale do odjezdu odpoledního trajektu na Korčulu zbývají asi tři hodiny, tak se zakoupenými lodními lístky v kapse bloumáme uličkami historického centra Splitu. Objíždíme dokola Diokleciánův palác a poté se pokoušíme na tržišti nakoupit nějaké mlsání na loď. Poplujeme asi tři hodiny, tak ať se děti nenudí.

Trajekt je moderní a klimatizovaný. Pokouším se odpočívat v měkoučkém křesle, ale sesednutím z kola a vypadnutím z rytmu šlapání se mi přihoršuje. Když nás obří tlama vypustila na Korčule v přístavu Vela Luka, je už skoro tma. Monotónně šlapeme kamsi do kopce (kam jinam od moře!) a zoufale hledáme nocleh. Ještě že tu jsou terásky s olivovníky. Škrábeme se až na ten nejvrchnější, jen aby v noci nepřišla bouřka. Házím do sebe Brufen, další probdělou noc díky bolavému krku bych pravděpodobně nezvládla.

Korčula je hornatý ostrov, projíždíme jej po jakési páteřní silnici spojující západ s východem. Šplháme se až do výšky přes 500 metrů nad mořem, ale štěstí na počasí nemáme. Zataženo, fouká a poprchává. Mraky a mlha se valí přes cestu jako na hřebenovce někde v Krkonoších. Skoro se nám nechce věřit, že je tady takové počasí na počátku června možné. Po obědě v Pupnatu však mraky začínají prohrávat souboj s ostrým chorvatským sluncem, pomalu se rozpouštějí a na nebi zase začíná převládat blankyt. Sjíždíme do historického města Korčula, ležící na oválném poloostrově, ze všech stran opevněném hradbami. Za hradbami se nachází staré město, které je opravdu historicky cenné a až kýčovitě malebné.

Naproti městu Korčula se již zvedají strmé svahy poloostrova Pelješac, kam přejíždíme dalším, už posledním, trajektem. Plavba sice byla krátká (asi půlhodinová), ale moře je po dopoledním větru pěkně rozbouřené. V Orebiči se tak v hnědé a divoké vodě nikdo nekoupe. Hlavní silnice vede prostředkem Pelješace, my z ní však ve vesnici Podstup uhýbáme na menší silničku, která vede úbočím strmého hřbetu. Od kamarádů máme tuto cestu doporučenou. Nikdy po ní sice nejeli až do Trsteniku, ale prý by to mělo být průjezdné. A to bychom nebyli my, kdybychom na naší cestě něco podobného nechtěli prozkoumat. Pelješac je známý pěstováním vína a oliv, takže táboříme zase na terásce v olivovém háječku. Ráno nás sice "vyhmátl" údajný majitel pozemku, ale po ujištění, že všechny odpadky odvezeme s sebou a že nepozná, že tam někdo tábořil (což je pro nás samozřejmost), nedělá z naší přítomnosti vědu.

Asfaltová silnička s úžasnými výhledy na vinicemi porostlé kopce a moře však končí ve vesnici Podobuče. Stojíme na malém rozcestí - nalevo se nám to nezdá, tak vjíždíme do zákazu vjezdu a slepé ulice v jednom. Stezka vede mezi domky a postupně se zužuje, až končí kamennými schody. Tak to jsme namydlení! Ještě než stihneme zmatkovat, objeví se ve vchodu zralými citróny obrostlého domu člověk a mluví na nás česky. To, že v téhle poslední "prdeli" potkáme začátkem června českého turistu, se nám snad jenom zdá. Říká, že jsme měli jet po té cestě doleva, ale pokud vyvláčíme kola pár desítek metrů po těch schodech, budeme na té samé cestě. Nemám šanci ani chvilku přemýšlet. Luděk už popadl svoje kolo a táhne ho do schodů. Děti jdou pěšky, já tlačím vozíček a potom se oba vracíme pro moje kolo. Uf, konečně jsme na silnici.

No, silnicí mám na mysli pískovou cestu, která se vine traverzem podobně jako ta asfaltka včera, akorát že místy je mnohem prudší, ale lepší než se vracet. Ten česky mluvící kluk taky tvrdil, že to prý průjezdné je, tak uvidíme. Kouzelnou silničkou vedoucí po úbočí kopců vyrůstajících přímo z moře se probojováváme dál, počasí je stále takové proměnlivé, občas se přižene přeháňka, ale nic dramatického. Je teplo! Děti jdou pěšky, užíváme si výhledy na moře a okolní kopce. Křižovatka nás zaskočila jako sníh silničáře v lednu. Co teď? Mapa mlčí, naše stezka na ní vůbec není. Logika velí dát se do kopce. Jdu s dětmi napřed, Luděk musí do keříků s ruličkou. Jenže jede auto - obětavě tedy přerušil svojí činnost v půlce a běží se ptát na správnou cestu.

Ještě že tak udělal, musíme se vrátit a vydat se tou druhou cestou. Vůbec mi to nevadí. Po kilometru jsme na asfaltu a dál mírným klesáním přijíždíme až do malebného Trsteniku, dokonce nová silnice vede podél pobřeží až do Žuljany. Tady se od moře odpoutáváme a vnitrozemím poloostrova přejíždíme do Stonu. Zde se nachází jedna z největších přímořských pevností, jaká kdy byla postavena. Mohutné hradby se šplhají vysoko po úbočí kopců k pevnosti nahoře a jsou vidět už zdálky. Jejich délka prý byla až 7 kilometrů a lze po nich dojít až do sousedního Malého Stonu.

Za Malým Stonem opouštíme Pelješac. Objíždíme zátoku, kde se chovají mušle a opět vjíždíme na jadranskou magistrálu. Dát se doprava, dojeli bychom do Dubrovniku, my se však vydáváme doleva a míříme do Bosny a Hercegoviny. Nejprve jen na zkoušku, musíme totiž profrčet krátkým tranzitním územím přes prázdninové bosenské město Neum, protože cíp Bosny a Hercegoviny zde zasahuje na pár kilometrů k pobřeží a objet to jinudy není možné. Poté se zase na pár kilometrů vracíme do Chorvatska. Přestože jsme od moře už několik kilometrů daleko, nadmořská výška je stále jen pár metrů. Řeka Neretva tu totiž při ústí do Jadranu vytváří širokou říční deltu. Celé území je protkané desítkami říčních ramen, kanálů a jezírek a je docela problematické v takovém terénu najít nocleh. Když konečně máme plácek, jsme doslova terčem komářích náletů. Ráno proto místo okamžitě opouštíme a snídani vaříme jako správní bezdomovci na betonovém plácku za obchoďákem. A zanedlouho na to už Chorvatsko opouštíme. Najeli jsme po něm na kole přesně 701 kilometrů.

Bosna a Hercegovina

Do Bosny vjíždíme kousek za Metkovičem. Je takové to krásné letní ráno: sluníčko svítí, nebe jako vymetené; předzvěst toho, že zamračené a deštivé počasí z předchozích dní je u konce, pomalu ustávají také všechny kašle a bolesti v krku. Že bychom si po skoro 14 dnech začali konečně dovolenou pořádně užívat?

Řeka Neretva, podél které jedeme, je více než 200 kilometrů dlouhá. Na své pouti vytváří velmi krásný kaňon a protéká mimo jiné pod starým mostem historického města Mostar. A protože tam to už trochu známe z minulých návštěv Balkánu, stočíme nyní řídítka našich kol k východu a Neretvu opustíme. Ráda bych si ale předtím ještě udělala krátkou zajížďku do Počitelje. Luděk nechápe, proč nás ženu po poměrně frekventované silnici další tři kilometry s tím, že stejnou cestou se budeme vracet, ale poté, co spatříme siluetu středověkého hradu na svahu strmého kopce vysoko nad řekou, zajížďky v žádném případě nelitujeme. Na hrad na kopci jdou opět jenom kluci, my se Šárkou dole ve stánku kupujeme pohledy a píšeme zprávy domů. Městečko Počitelj je opravdu malebné, lze tu kromě hradu vidět i několik mešit, hodinovou věž, turecké lázně a staré kamenné domy. Město bylo v 90. letech minulého století dosti poničeno, obnova všeho probíhá velmi zvolna. A protože v Počitelji nebylo kde sehnat bosenské peníze, zajíždíme ještě do města Čapljina. V bance jsme po asi hodinové obstrukci za eura vyfasovali "mařeny" (pozn.: jde o konvertibilní marky) a s mařenami jsme se vrhli do první "buregdžinice" na sváču. Pak už konečně opouštíme řeku Neretvu. A protože jsme jen nějakých pár desítek metrů nad mořem, naše další cesta vede do kopce. Jde to ztuha, děti v tom bufetu nějak ztěžkly! Možná za to může psychika, kopec není nějak ukrutný, ale když ho zdoláme a jsme stále jen nějakých 200 metrů nad mořem, žádný dobyvatelský pocit nám to nepřináší. Taková dřina a jsme stále v nížině. Odměnou je nám ale přeci jenom trochu těch výhledů: zde na historický Počitelj nad zákrutou azurové Neretvy, na pozadí se zvedají skalnaté štíty bosenských hor, jejichž vrcholky převyšují dva tisíce nadmořských metrů.

Už asi druhý nebo třetí den mám při jízdě na kole pocit, jakoby něco nebylo v pořádku. Nyní ten pocit zesiluje. Čekám tedy na hlavního technika výpravy, který jedním mrknutím identifikuje prasklý přední nosič. O pár kilometrů dále čtveřice kluků provozuje autoservis a venku před opravnou zrovna něco svařují. Velmi ochotně nám prasklou konstrukci nosiče zavařili "céóčkem" a ani nechtěli peníze. Samozřejmě, že dostali na pár piv. Doufáme, že máme tímto všechny větší technické problémy letošní cesty odbaveny.

Při prudkém sjezdu dolů se nám vůbec nechtělo zastavovat, ale "keška" nás u Radimje nasměrovala k zajímavé nekropoli - bílé náhrobky členů staré bosenské církve pochází až z 13. století. O dva kilometry dále se nachází Stolac, další turecké město Bosny a Hercegoviny se starým hradem. Atmosféra tohoto města je přesně taková, jak to máme rádi - úzké uličky, kamenné domy, krámky, kavárničky a všude vládne takový ten správný balkánský mumraj. I když to není nutné (pivo si můžeme koupit někde v obchodě a vodu načepovat zdarma kdekoliv), usedáme do pohodlných křesílek kafé-baru v centru, necháme si pití přinést a užíváme si zdejší atmosféru.

A dobře jsme udělali, že jsme si odpočali. Kopec, jaký nás čekal za Stolacem, jsme už dlouho nezažili. Na několika kilometrech překonáváme více než 500 výškových metrů, to vše za hnusného horka. Ani výhledy za moc nestojí. Okolní krajina porostlá jen travou a nízkými keříky je však od slunce spálená skoro až do černa. Bílé lebky na červené tabulce s nápisem "Mine" dokreslují ponurost celého okolí. O kousek dál veliká cedule s mapou informuje o nebezpečných zaminovaných oblastech.

Min se nebojíme, zatím nemáme v plánu tady někde hledat nocležiště, ale ten kopec je nechutný. Vozovka protíná hranici Republiky Srbské, jedné ze dvou "podrepublik" Bosny a Hercegoviny.

V místech, kde se stoupání láme a silnice začíná zvolna klesat, stojí u cesty malá restauračka. Přichází jako na zavolanou, po náročném stoupání nám došly síly a začínal se ozývat hlad. Taky děti se z vozíčku ozývají, že chtějí do hospůdky. Jsou na to naučené, ale na druhou stranu potřebují zpestření na dlouhém cestování. Na jídelním lístku mají pouze vařené telecí, jehněčí či kůzlečí maso, ale nakonec jsme se dohodli na jejich místní specialitě - směsi ze všech tří druhů mas s bramborami, chlebem a horou zeleniny. Zmizelo to v nás jako nic. Dumáme nad tím, jak se tady v té pustině tento podnik uživí.

Do vesnice Ljubinje přijíždíme v devět večer. Místní krámek je ještě otevřený - výhoda cestování na Balkáně. Dokupujeme nějaké zásoby a hledáme nocleh. Nacházíme jej až za tmy, ale plácek je luxusní. Spasená travička v kamenné ohrádce slouží pravděpodobně jako pastvina, ale ráno zjišťujeme, že je zde i skládka odpadu, což ve tmě nebylo vidět. Krávy se pasou na odpadcích, z tlamy jim čouhají papírové kartony. Kamarádi přivezli podobné obrázky až z Indie, my tak daleko jezdit nemusíme. Z toho je mi vždycky na brečení - tak krásnou přírodu tady na Balkáně mají a vůbec si toho neváží. Odpadky se jim válejí přímo u domů a spousta smetišť ve volné přírodě patří k místnímu koloritu.

Pokračujeme vápencovou pustinou. Silnice klikatě obtáčí kopce porostlé nízkými keříky, jen občas se ve svahu krčí pár červených střech. Sjíždíme na krasové Popovo polje, které zde vytvořila řeka Trebišnjica. Před válkou to byla úrodná oblast, po válce území mnoho obyvatel opustilo, protože z Popova polje se stalo pole minové. I přes náletové rostliny jsou na mnoha místech patrné siluety původních políček, občas roste ještě osamělý stromek vinné révy či nějaký jiný pozůstatek po někdejším zemědělském ráji. O pár kilometrů dále je ale vidět, že na některých místech se obyvatelé odvážili na Popovo polje vstoupit a zakládají políčka znovu. Půda ležící mnoho let ladem tak znovu začíná ožívat.

Jeskyně Vjetrenica je prý největší a nejzajímavější jeskyní Bosny a Hercegoviny. Pro obyčejného návštěvníka je zvláštní zejména tím, že ve vstupních prostorách fouká poměrně silný vítr. Na prohlídku jdeme se žlutými helmičkami - strop jeskyně je na několika místech snížený, tak se ochrana hlavy hodí. V jeskyni žije celá řada živočichů. O spoustě z nich vůbec nevíme, ale v jednom jezírku paní průvodkyně zašátrala ručkou a za chvíli se zjevila bílá čovječja ribica, taková ani ryba ani had, endemit zdejšího dinárského krasu.

Po prohlídce využíváme vydatného zdroje vody z hadice a pácháme zde kompletní hygienu a nějaké praní. Jeskyně leží hned vedle úzké silničky, která vede po tělese staré úzkokolejné železnice. Vozovka široká pouhé tři metry by byla ideální cyklostezka. Odkud nebo kam až tato silnice vede, informace nemáme, my po ní pojedeme jen asi třicet kilometrů do Trebinje. A je to úžasný zážitek. V podstatě jako vlakem, tedy bez jakéhokoliv výraznějšího převýšení projíždíme nádhernou krasovou krajinou. Kolem nás se zvedají vysoké hory a my to vše máme pohodlně a bez námahy. Přemýšlíme nad tím, jak stará je asi tato trať a jak dlouho se po ní místo vlaku prohání auta. Občas mineme stavbu, ve které poznáváme nádražní budovu či jen malou zastávku s názvem obce. Před některými budovami se plácek rozšiřuje, kdysi dávno tu pravděpodobně bylo nádraží. Cedule varující před nebezpečím min jsou však bohužel i tady.

Na nejasném rozcestí se ptáme na cestu do Trebinje. A než jsme se nadáli, sedíme na stinném dvorku u piva a domácí malinovky. Taková setkání se nezapomínají. Před Trebinje opouští asfaltová vozovka těleso železnice a napojujeme se na hlavní silnici od Dubrovníku. Dávná železniční trať je ale stále výrazně patrná a podle místních by měla vést až do Černé hory. Dozvídáme se, že byla zrušená přibližně před 30 lety. Místy vidíme jen zarostlé těleso, které je občas přerušeno starým rezavým mostem. Přímo v Trebinje stojí u budovy starého nádraží parní lokomotiva připomínající, že to není tak dávno, co bylo město spojeno se světem i železnicí. Trebinje ležící na řece Trebišnje je zajímavé město, kde se ale už původní turecký charakter mísí s evropským. Nad městem stojí zbytky pevnosti a pravoslavný kostel, ale řeku překlenuje nádherný Arslanagičev most, který je opravdu perlou tureckého stavitelství.

Z Trebinje se vydáváme směrem k černohorské hranici. Silnice lemuje Trebinjské jezero, odněkud se přidala i naše známá úzkokolejná železnice. Důkazem jsou zarostlé tunely, které jsou provrtány skrz skály kousek nad silnicí. Kdyby celé těleso v délce několika desítek kilometrů někdo vyasfaltoval, vznikla by úžasná cyklostezka - to by byl magnet pro turisty!

K snídani si na dřívkáči vaříme domácí vajíčka. Chtěli jsme je koupit, ale babička nám je vnutila zadarmo (pro děti!). Hranice Černé hory leží v nadmořské výšce 1.034 metrů. Železnice tuto nadmořskou výšku překonává spolu s námi, ale kudy vede, vidět není. Objevuje se znovu teprve až když sjíždíme do Nikšiče. Podle mapy stažené z internetu vede trať na sever do Bilece a pak teprve směřuje do Černé hory. Musí nějak obejít horský masiv. My ho ale neobcházíme a vydáváme se vzhůru po serpentinách.

Černá hora

Jak Bosna, tak Černá hora patří k zemím, které jsme více prozkoumávali při minulých návštěvách, nyní jí máme spíše něco jako tranzitní zemi. Ale při tom průjezdu bychom rádi navštívili jednu zajímavost, a tou je klášter Ostrog. Za Nikšičem přejíždíme historický Carev Most a potom po uzounké asfaltce stoupáme do kopců. Nebylo tu vůbec žádné značení, nejsme si tedy vůbec jistí, zda jedeme dobře. Není se ani koho zeptat. Když silnice začíná klesat, začínáme být značně nejistí. Jestli to mineme, tak mě klepne. Konečně jede auto, zastavujeme jej a ptáme se na cestu. Ano, jedeme správně, ale cesta ke klášteru je prý ještě hodně dlouhá. Konečně se otvírá pohled na hluboké údolí a my zjišťujeme, že jsme docela vysoko. Skály nalevo od nás jsou však ještě výš. Zaostřujeme na ně svůj zrak a skoro až úplně nahoře se bělá budova do skály vsazeného monastýru. Pane jo, to je dálka a hlavně jak je to vysoko? Mám chuť otočit se a dobytí kláštera ležícího v nadmořské výšce 900 metrů vzdát. Pro Luďka je to naopak výzva. S těžkým nákladem v závěsu se tak vydáváme po nekonečné asfaltce vzhůru. Nevím, jak to udělali. Když už se zdá, že je monastýr na dosah, jsou to k němu ještě tři kilometry prudkého stoupání, které jdu skoro celé pěšky. Rozhlížím se u toho, kde přenocujeme, blíží se totiž večer. Napadá nás i možnost noclehu v klášteře, ale když k němu konečně dorážíme, zjišťujeme, že to nebude možné. Dnešní den se konala nějaká pouť a stovky lidí si zrovna chystají ustlat na matrace nachystané na nádvoří před klášterem. Všude panuje poměrně čilý ruch a není tu díky tomu vůbec klid vychutnat si atmosféru tohoto místa. Nakonec táboříme na louce pod klášterem. Za tmy je zajímavě nasvícen a ráno nás budí melodií z reproduktorů. Je to mnohem krásnější než zůstávat nahoře s davem lidí.

Ráno se nám nechce vracet se na hlavní silnici, proto zkoušíme novou cestu do Danilovgradu. Vede úbočím kopců, poměrně ostře nahoru a hned zase dolů. Po pár kilometrech toho máme plné zuby a zdálky smutně koukáme na hlavní silnici, která vede pořád mírně z kopce.

Odpočíváme ve stínu nedaleko kavárny. Jak tak tupě zírám na naše kola, všimla jsem si podivné tmavé čárky na Luďkově zadním brzdovém kotouči. Není to prasklina? Je! To snad není možné! Co teď? Kotouč je přichycen pomocí šroubů, které jdou povolit jen speciálním klíčem ve tvaru jakési kytičky, a ten samozřejmě nemáme. Majitel restaurace nás posílá ke svému švagrovi přes ulici - má prý rozbrusku. Luděk se tam se zadním kolem vydává a za chvíli je kotouč dole. Nový ovšem nemáme, jedině v 15 kilometrů vzdálené Podgorici. Jenže je sobota dopoledne, co tam asi seženeme. Navíc máme v živé paměti, jak jsme vloni přesně v tomto městě sháněli kotoučové destičky; nakonec jsme sice uspěli, ale byly šíleně předražené.

Nemáme však jinou možnost, Luděk nasedá na téměř nebrzdící kolo a vydáváme se dál. Silnice je tak nová, že je zrovna ve sjezdu do Danilovgradu ještě ve výstavbě. Proplétáme se mezi náklaďáky a vozy stavební techniky po kamenité a místy pěkně rozryté vozovce, o asfaltu si můžeme nechat zdát. Polykáme prach a smrad a pěkně u toho nadáváme.

V Podgorici se už vyznáme - míříme do od loňska známého cykloservisu v centru města, který provozují stejně neochotní kluci jako vloni. Letos jsou však o něco ochotnější, proto černohorské hlavní město opouštíme s novým kotoučem. V brašnách ale navíc přibyla ještě jedna obyčejná brzda, pro případ, že by kotouč znovu praskl, namontoval by Luděk obyčejné V-brake. Přeci jenom, jeho kolo je díky bagáži a vozíku s dětmi opravdu extrémně zatíženo a ty kotoučovky si pořizoval právě pro jejich údajně lepší brzdný účinek. Tušit dopředu ty problémy s nimi, tak by dál používal normální špalkové brzdy. A že byla sobota odpoledne? Na Balkáně něco jako víkendy či omezená otvírací doba skoro neexistuje - copak jsem už zapomněla, jak jsme jednou v Srbsku koupili nový plášť v 9 hodin večer?

Černou Horu opouštíme po pouhých 131 kilometrech přejezdem do Albánie, ale o tom až příště…

O nás - www.lesovna.eu
Naše cesty - www.epastorek.cz
Naše knížky o cestování - www.knihy.lesovna.eu

Příště - část 2 - Albánie, Makedonie, Kosovo a Srbsko