Mají šanci i větší děti?

Měli jsme vlastní syny ve věku 1,7, 9 a 12 let a představa výchovy staršího dítěte byla nemyslitelná. Stále se říká, že dítě v pubertě již nemá šanci navázat pevný citový vztah s pěstouny, či sourozenci. Jenže u nás tomu chtěl asi osud či náhoda jinak, teď však jsme rádi, že vše dopadlo tak, jak dopadlo.

První „pokus“

Před 11 lety nám bylo s úsměvem sděleno, že na malé dítě můžeme také čekat několik let. Bylo to pro nás velké zklamání. Osud však chtěl, že jsme měli možnost projít poprvé ve svém životě dětským domovem a mohli jsme se seznámit s jeho smutnými obyvateli. A i když to byli již všechno školáci, bylo nám jasné, že i tyto děti potřebují lásku, rodinu, ale i mámino pohlazení. A již jsme neváhali – první dítě, které jsme přijali do naší rodiny, byla jedenáctiletá dívenka, týraná a špatně zvládající zvláštní školu. Dnes, po 12 letech, jsme na ni pyšní. Má krásnou rodinku, hodného manžela a dvě krásné a zdravé dcery. Domácnost má jako ze škatulky a u nás je jak se říká „vařená, pečená“.

Dalším velkým dítětem, které k nám přišlo v šestnácti letech s obrovskými výchovnými problémy, byla Zdeňka. Myslíme si, že i ty tři roky pobytu u nás jí něco daly. Vyučila se, vdala a má dvě krásné děti, o které se dobře stará, i když volba partnera u ní nebyla zrovna ideální.

Její bratr Martin přišel ve svých 14 letech. Jedničku z chování, nikdy nepoznal, tak co dodat. Byl drzý, neposlušný, klackovitý, měl oční vadu – 13 a 20 dioptrií. Dnes, po pěti letech, již žije sám v garsonce. Vyučil se, má práci, má dívku, každou sobotu a neděli přijde na oběd a občas zaskočí i přes týden. Po laserových operacích má 3 a 7 dioptrií.

Druhý Martin – nejstarší ze čtyřech sourozenců, přišel před 10 lety skoro v 17 letech. Tehdy vlasatý jak se říkalo „chuligán“, dnes novopečený a pyšný otec malého Mirečka.

Jeho bratr Jura přišel ve 14 letech. Dnes žije sám v garsonce, je vyučený, má velmi dobrou práci a u nás je denně. Je takovou naší oporou.

Posledním skoro dospělákem je 16letý Ivan, který je u nás teprve jeden a půl roku, takže nemůžeme dělat nějaké velké závěry. Pravdou však je, že i když je Ivan ve styku se svou biologickou matkou a svými sourozenci, rodiče jsme pro něj my, domovem náš dům a z kluka, který před rokem a půl propadl se čtyřmi pětkami, je dnes průměrný žák se šancí udělat i maturitu.

Po těchto zkušenostech víme, že i jeden rok života prožitého v rodině stačí k vytvoření pevných citových vztahů jak mezi pěstouny a dětmi, tak i mezi dětmi navzájem.

Mindráky

Žádné z dětí, které k nám přišly, nepřišlo hrdě a nedávalo najevo „já jsem někdo“. Všechny byly spíše zakřiknuté, zamindrákované a styděly se za svou minulost. Obzvláště ty, co přišly již ve vyšším věku. Na nás pak bylo je „narovnat“ a naučit je být sebou samým – osobností, která se nemá za co stydět.

Dlouho mi bylo smutno z jedné naší společné příhody. V roce 1998 jsme byli pozváni do Prahy na mikulášskou besídku pořádanou SNRP a VDV v hotelu Intercontinental. Bylo tam celkem málo pěstounských rodin, zato spousta známých umělců jako např. Lunetic, Turbulenc, M. Eben, B. Basiková, K. Střihavka, D. Rolincová a pořadem provázela Zora Jandová. Tito umělci se pohybovali mezi dětmi. Úžasné bylo také přepychové pohoštění a velký počet uniformovaných obsluhujících číšníků.

Tehdy s námi byl poprvé na nějaké akci náš nový syn Ivan, kterému bylo 15 let a u nás byl teprve čtyři měsíce. Byl unesený a zároveň šokovaný tím, že si jej k tanci vybrala Zora Jandová a celou dobu si s ním povídala. Jistě si ani neuvědomila, co pro něj tyto chvíle znamenaly.

Celou cestu domů jsme poslouchali jeho výlevy: „Viděli jste, ona si mě vybrala, ona se mnou tančila, ona se se mnou bavila, kdyby tak věděla, jak jsem ještě nedávno žil.“ Tehdy jsem se poprvé v životě bála, aby ta přemíra dojmů a štěstí dítěti neuškodila.

Z této besídky si odnesl dvě důležité věci: zvýšené sebevědomí a rozhodnutí stát se číšníkem.

Zvláštní škola

Na jednom rekreačním pobytu jsem se setkala s pěstounem, jehož názor mě doslova popudil.

Dotyčná rodina měla tři děti v PP. Při jednom večerním sezení si nám všem pěstoun stěžoval, jaké problémy mají s jedním dítětem, které nezvládá normální školu a prochází, jak se říká, s odřenýma ušima. A i když se s ním celá rodina odpoledne učí, není to nich platné.

Naivně jsem se zeptala, proč je teda nepřeřadí do zvláštní školy a všem by se ulevilo. To jsem neměla říkat. Pán velmi rychle vybafl: „Copak máme nějaké debily, aby museli chodit do zvláštní školy? Vždyť se na ně podívejte, je na nich nějaká debilita vidět?“ Nenechal si vysvětlit, že do zvláštní školy nejsou děti zařazovány podle vnějšího vzhledu, ale podle toho, nač jejich síly stačí.

Z našich dvaceti dětí chodí do zvláštní školy třetina dětí a některé tam šly po poradě s psychologem na naši žádost. Vloni to byla desetiletá holčička, která chodila do normální školy a potřebovala mít učitele opravdu sama pro sebe. Doma pracně psala celé odpoledne úkoly a na mě se zlobila, že ji do psaní nutím a často se stávalo, že mi nedala ani pusu na dobrou noc, jak na mě byla naštvaná. Jenže své školní povinnosti si musela plnit, a tak se náš vztah začal narušovat. Po dohodě s psycholožkou a proti vůli učitelky jsme ze dne na den holčičku přeřadili do zvláštní školy. A dobře jsme udělali. Světlanka je nejlepší ve třídě, s úkoly je hotová nato tata, ale hlavně jsme zase kamarádky a já každý večer dostanu svou pusu.

Všichni, kteří jsme se rozhodli opuštěným dětem pomáhat, bychom si měli uvědomit, že pomoci můžeme v mezích svých možností a možností dítěte, ale že zázraky dělat neumíme a přemrštěnými požadavky můžeme jen uškodit. Úspěch PP není přece v tom, mít z nám svěřených dětí zdeptané a nervózní vysokoškoláky, ale zdravé, šťastné a navzájem se milující děti. Vždyť tam, kde příroda nadělila míň inteligence, nadělila třeba velké a dobré srdce. Chválit musíme za snahu a za píli, nejen za jedničky, pro někoho snadno získané.

Naše rodina má asi velkou výhodu, protože máme velmi dobrou psycholožku, která na naše požádání každé naše nové dítě vyšetří a naznačí nám hranici, kam až můžeme ve svých požadavcích na to či ono dítě jít, abychom pomohli, ale neuškodili.