tisk-hlavicka

Tiché nebezpečí sekt

27.7.2000 PhDr. Chvátalová Helena Portál 12 názorů

Vždy s přelomem století, a tím spíše s přelomem tisíciletí roste vliv a nebezpečí různých náboženských skupin, které manipulují s lidskou psychikou. Co by tedy měli dělat rodiče, když zjistí, že jejich dospívající či již dokonce plnoleté dítě se dostalo do skupiny, o níž se domnívají, že by mohla být sektou?

„Já jsme nevěděla o sektách prakticky nic, a pokud jsem o nich něco zaslechla, zdálo se mi, že je to něco zcela vzdáleného, co se mě netýká,“ řekla v pořadu matka členky Církve sjednocení (tzv. „moonisté“). „Měla jsem v té době již vlastně dospělou dceru, která ukončila střední školu a začala chodit do zaměstnání. Kamarádky se jí vdaly, a tak jsem byla v podstatě velice ráda, že navázala známost s chlapcem a chodí s ním do společnosti mladých lidí, o kterých vždy mluvila jako o vysokoškolácích.“

Co je sekta

Sekty lze charakterizovat jako totalitní náboženské nebo paranáboženské skupiny, kde je vždy obrovská moc vůdce nad řadovými členy, kteří přijímají jeho „pravdy“ bez jakékoli kritické kontroly. Tedy bez ohledu na to, co která skupina hlásá, je podstatný mocenský způsob fungování skupiny.

Vazba na vůdce se pak vždy spojuje s nějakou vazbou na ideu. Typické pro fanatismus je, že se člověk vlastně na úkor bezprostřední mezilidské emocionality velmi silně upne k nějaké krásné ideji.

„Závislost na sektě, na vůdci se vyvíjí velmi rychle, tím spíš, že do sekt nevstupují žádní gauneři. Naopak, jsou to lidé, kteří touží po krásných ideách, kteří jsou zraňováni zlým, chaotickým světem,“ říká psychiatr MUDr. Prokop Remeš.

A dodává, že největší nebezpečí sekt vidí v jejich kryptogenitě, schovanosti. Sekty dobře vědí, že mají špatné renomé, proto se schovávají za názvy nejrůznějších organizací, které zdánlivě nemají se společností náboženskou nic společného. A riziko sekt je v tom, že je to časovaná bomba, která závisí na tom, co se vůdci zrodí v hlavě...



Petr

byl osloven příslušníky Církve sjednocení před šesti lety, když mu bylo necelých sedmnáct let a studoval gymnázium. „Prožíval jsem v té době takové krizové období jako asi většina lidí v tomhle věku, kdy člověk bojuje s celým světem, hledal jsme své místo v životě, hledal jsem spřízněné duše,“ vypráví dnes třiadvacetiletý Petr, externí student FF UK a zároveň velmi oblíbený učitel základní školy. „Proto jsem přijal pozvání na – jak jsem se domníval – setkání lidí podobných zájmů. Že jde o sektu jsem poznal až podle druhého sezení, ale pak mě zase zajímalo, jak své učení budou dokazovat, proto jsem se zúčastnil ještě dalšího sezení a pak víkendového pobytu.“

Jak takové sezení probíhalo? Petr vyprávěl, že šlo především o to, přehltit člověka informacemi takovou měrou, aby byl záměrně zmatený, a měl tedy potřebu přijít znovu, aby si udělal jasno. „To setkání je velice příjemné, chovají se k vám velice mile, přátelsky, ale pro mě byla taková přehnaná pozornost hostitele až obtěžující. Nicméně všechno bylo v pohodě do té doby, než vyzvali k diskusi. Netušil jsem totiž, že žádná diskuse se konat nebude, protože tam prostě diskuse není přípustná. Sice vás nechají říct svůj názor, ale vzápětí vysvětlí, že jste to nepochopil a pozvou vás k dalšímu sezení, aby vám to mohli znovu vysvětlit,“ říká Petr. „Tam byl počátek mé nedůvěry, protože jakmile mi někdo řekne svoji teorii, a pak nechce připustit protinázory, to není ani normální ani správné. A já jsem byl doma veden k tomu, abych nepřijímal pouze hotové glosy, otec nás vychovával, abychom přemýšleli, diskutovali, abychom nedůvěřovali všemu, co se nám předkládá. Tento postoj byl ještě asi zvětšen mým osobnostním dospíváním a mými názory, neshodami s vrstevníky, které ve mě vyvolávaly v té době nedůvěru k lidem a tomu, co říkají. A to se sečetlo ještě s tím, že jsem se velice zajímal o historii a měl jsem docela solidní znalosti, takže jsem věděl, co je totalitní režim, co je vůdcovský princip vlády, co je sekta. Vždyť koneckonců totalitní tvrzení bez nároku na vlastní názory, na protitvrzení s jasně vůdcovským, neomylným jedincem, se zásadami kolektivismu, jsme zažili také, a není to tak dávno, co jsme se toho zbavili.“

Petr tedy po třech sezeních a víkendovém pobytu již na další pozvání nereagoval. Jinak dopadla dvacetiletá dcera maminky z našeho pořadu Čas pro rodinu.

Irena

Její matka – jak sama říká – byla ráda, že pro dceru maturitou a zaměstnáním neskončila touha po poznání, a že si našla cestu mezi mladé lidi, o nichž mluvila jako o vysokoškolácích, se kterými chodí na psychologické semináře. „Přemýšlet, co je to vlastně za semináře, jsem začala, když se dcera začala chovat zvláštně,“ říká. „Byla vždycky úplně normální holka, uměla se normálně radovat, ale uměla se i normálně navztekat nebo odmlouvat. Najednou se začala měnit, vlastně by se dalo říci, že k dobrému, ale ty její postoje se mi začaly zdát takové umělé a ještě začala být hrozně moralistická. Tak jsem se začala vyptávat, a ona se zaradovala, že se o její společnost zajímám, a přinesla mi několik brožurek – to, co jsem si v nich přečetla, mě začalo děsit.“

Dívka začala do této společnosti chodit v únoru, rodiče to s ní začali probírat v květnu, a zjistili, že je pozdě, že už se jim zřejmě nepodaří dceru „vrátit zpátky“. „Nedokázala jsem tomu uvěřit, ona byla vždycky vnímavá, chytrá, přemýšlivá, ráda se zabývala různými myšlenkami, teoriemi, filozofiemi, byla ochotná dozvídat se nové věci, neměla ráda stereotyp. Myslela jsem si tedy, že když jí dáme podklady, přece jen se ještě dokáže zorientovat,“ nechápe dodnes její matka. „Když jsme se pokoušeli s ní o tom mluvit a ptali se jí třeba, co by se stalo, kdyby ze skupiny odešla, se zvláštním pohledem a důrazem odpověděla, že teď možná nic... Pochopili jsme, že má skutečně velký strach, že by se nedostala do toho jejich království nebeského.“

Ireně je nyní pětadvacet let, na dálku jí byl vybrán snoubenec, se kterým hodlá žít, v současné době žije v komunitě mimo naši republiku, domů zajíždí čím dál méně. „Z čeho žije, vlastně dodnes nevím. Když ji vidím, nějakou korunu u sebe má, ale nikdy nemá tolik, aby si třeba mohla koupit něco hezkého na sebe. Ve stravování bývala vždycky skromná, ale když přijede domů a vybere z lednice, co se dá, cítím, že si nemůže mnoho dovolit. A kdykoli jsme se jí ptali, co vlastně dělá, když odešla ze zaměstnání, odpověděla jedině, že pracuje s lidmi. Nic jiného jsme se nedozvěděli. Když jsem studovala další materiály, dozvídala jsem se, že k náplni jejich „práce“ patří přesvědčování lidí a určité žebrání po ulicích. Představa toho, co dělá, je pro mě opravdu hrozná...“

Jaroslav

S náboženskou skupinou „koketoval“ v šestnácti letech i Jaroslav. „Tu zkušenost jsem učinil v době, kdy jsem studoval na gymnáziu, tedy ve věku, kdy se člověk přirozeně ptá na otázky smyslu života. A vlastně tehdy jsem potkal skupinu lidí, která mi tu odpověď svým způsobem dokázala dát,“ říká dnešní student psychologie.

Členství v takové skupině samozřejmě neznamená, že by člověk přestal mít problémy a pochybnosti, ovšem tyto pochybnosti jsou označeny jako „útok od zlého“, člověk je vyzýván, aby pochybnosti potlačoval. „Pokud bych to měl přiblížit konkrétně, jsou určité situace, které jsou velmi nepříjemné. Jsou chvíle, kdy se skupina snaží kontrolovat ty nejintimnější věci, snaží se mít informace o vaší „třinácté komnatě“, o nevyslovených přáních, snech, vztazích, představách,“ svěřuje se Jaroslav. „A to pak jsou momenty, kdy se mnozí lidé začínají ptát, zda je to to pravé. Někdy člověk odchod ze sekty zvládne sám, přirozeným způsobem, třeba se odstěhuje, nebo odejde studovat do jiného města – což byl tak trochu můj případ – jiný potřebuje odbornou pomoc. I to je jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl studovat právě psychologii...“

Co na to odborník

Psychiatr MUDr. Prokop Remeš pracuje v bohnické psychiatrické léčebně a úzce spolupracuje se Společností pro studium sekt a nových náboženských směrů. Tvrdí, že stěžejním problémem toho, že se dítě dostává do sekty, je konflikt generační. Mladý člověk touží, aby ho rodiče brali jako dospělého, a je svým způsobem tragedií, když se k němu rodiče naopak chovají stále jako k dítěti, a hodnotí v podstatě z rodičovské pozice to, co by si s nimi rád dospěle prodebatoval.

„Bohužel se opravdu setkáváme s tím, že u většiny konfliktních situací, kdy se dítě dostává do sekty a rodiče propadají panice, hraje stěžejní roli generační konflikt. Tam, kde je dítě tvrdě pod vlivem autoritativních rodičů, kteří si na ně činí nárok, a dítě – nebo spíše už mladý člověk – nemá sílu se vymanit, jde skutečně o emancipační problém. A když se objeví sekta, mladý člověk tam jde právě proto, aby se emancipoval, aby se osvobodil z té hyperprotektivní, tedy nadměrně ochranitelské výchovy, aby se konečně mohl postavit na vlastní nohy,“ vysvětlil v pořadu Čas pro rodinu MUDr. P. Remeš. „To, že fakticky vyměňuje jednu autoritu za druhou, nevnímá, protože sekta se k němu nechová jako k dítěti, ale jako k dospělému. Samozřejmě ho ovládá naprosto dokonale, ale formální stránka toho rodičovského přístupu tam není. A on je za to tak vděčný, že opustí své hyperprotektivní rodiče jenom proto, aby mohl mít pocit svobody. Jestliže rodiče nejsou schopni vzdát se svého ,nároku’ na dítě, doma je stále větší dusno, tím spíše je pro mladého člověka přitažlivější skupina, kde se cítí akceptován, je mu tam dobře, a kde je přijímán jako dospělý jedinec.“

Co by tedy měli dělat rodiče, když zjistí, že jejich dospívající či již dokonce plnoleté dítě se dostalo do skupiny, o níž se domnívají, že by mohla být sektou? „První věc je nepropadnout panice,“ radí MUDr. Remeš. „Je to důležité proto, že člověk v panice zareaguje instinktivně útočně – má tendence to dítěti intenzivně rozmlouvat, ale zdánlivě logický dialog se velmi brzy stává soubojem, a někdy může vyústit až fyzickým napadením.“

Rodič, který tedy má takové „podezření“ by se měl snažit vyhledat odbornou pomoc. Po celé naší republice je síť pedagogicko-psychologických poraden, existují krizová centra. A i když se klasické poradny problematikou sekt většinou příliš nezabývají, poradí, kam se má člověk obrátit.

„Asi největší bezpečí proti sektám vidím ve výchově v rodině. Ne však v tom, že rodiče budou s dětmi mluvit o tom, že svět je takový, jaký je, že se v něm míchá dobro a zlo, že život je o hledání smyslu, ale především v životním příkladu – aby děti viděly, že rodiče mají jasno ve svém životě, že mají pevnou půdu pod nohama, a že v tomto světě umějí žít.“

Názory k článku (12 názorů)
seznam Pert 8.8.2001 12:13
*Re: seznam Milan 17.9.2005 1:45
**Byt Klara 17.9.2005 18:23
***Re: Byt irlev 17.9.2005 19:34
****Re: Byt Klára 17.9.2005 21:23
*****Re: Byt irlev 18.9.2005 16:43
***Re: Byt Vladimír + manželka a dcera 10 let 11.4.2006 20:20
***Re: Byt chicco 22.5.2006 10:12
***Re: Byt qwertz 20.12.2008 15:5
Co s dospivajicimi detmi labilnich rodic... Sherry 25 let 29.1.2002 13:47
*Re: Co s dospivajicimi detmi labilnich... milan 16.2.2006 12:48
*Re: Co s dospivajicimi detmi labilnich... mata 3.9.2006 4:43




Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.