Naše školky jsou nejlepší na světě

Školy pro svou práci potřebují zpětnou vazbu. Jednou z možností jsou i návštěvy školních inspektorů. O tom, jak probíhá inspekce na školách, ale i o tom, čeho si cení na práci našich mateřských škol, mluví Irena Borkovcová a Alice Bláhová.

Jaký je smysl inspekčních návštěv, co je jejich cílem?

Irena Borkovcová: Cíl inspekčních návštěv je přesně vymezen ve školském zákoně, kde stojí, co inspekce smí a co musí, co ve školách provádíme a s čím se vedení školy může setkat. Jde zejména o hodnotící nebo o kontrolní činnost. Pokud jdeme do školy na státní kontrolu, soustředíme se hlavně na dodržování právních předpisů, zejména dodržování školského zákona, a jdeme-li na veřejnosprávní kontrolu, sledujeme využívání finančních prostředků státního rozpočtu. Pokud jdeme hodnotit, zaměřujeme se na podmínky, průběh a výsledky vzdělávání. Díváme se na to, jestli škola funguje a vzdělává tak, jak má, a jaká je kvalita vzdělávání. Naším úkolem je zejména identifikovat případná rizika a dávat podněty k jejich odstranění. Nejsme orgánem direktivním, ale snažíme se na školy působit „nepřímo“ metodicky – což znamená najít příčiny případných problémů. Každá inspekce, aby měla smysl, by měla vždy posunout školu dopředu. Zní to až neuvěřitelně, ale v poslední době přicházejí od vedení inspektovaných škol i děkovné dopisy, ve kterých pisatelé oceňují profesionalitu inspekčních týmů. Většinou děkují za to, že se tým inspektorů choval partnersky a korektně a že vnější odborné hodnocení skutečně škole napomohlo v posunu ke kvalitě vzdělávání. Musím říci, že pak jsem na některé naše inspektorky opravdu pyšná.

Vraťme se zpět k tomu, jak inspekce probíhá. Co všechno inspektory zajímá?

Alice Bláhová: Oblasti, kterými se inspekce zabývá, jsou dány zákonem. Než inspekční tým, který tvoří zpravidla tři pracovníci, školu navštíví, musí se na inspekci řádně připravit. Shromažďuje proto údaje, které jsou o škole k dispozici, a to nejen z webových stránek školy, ale prostuduje si i starší inspekční a kontrolní zprávy o dané škole. Úkolem inspekce je také zjistit, jak se škola za nějaké období posunula dál, proto zjišťujeme, co minule nebylo úplně v pořádku. A když inspekce do školy dorazí, zpravidla dává prostor vedení školy, které se může vyjádřit k tomu, co se událo od minulé inspekce…

Trochu se předvést?

Alice Bláhová: Ano, chce školu prezentovat, což se někdy musí trochu usměrnit. Po této úvodní části řediteli sdělíme, jak bude inspekce probíhat, jak se budou organizovat jednotlivé inspekční dny, kdy jej seznámíme se závěry inspekce. V poslední době se o závěry inspekčního šetření hodně zajímají i zřizovatelé, takže nás zajímá, zda se závěrečného rozboru a diskuze zúčastní i on. Zřizovatel samozřejmě dostane písemnou zprávu, ale tyto společné schůzky se nám hodně osvědčují. Dá se při nich ještě leccos vyjasnit, inspektoři se mohou zeptat na věci, které se jim ze strany zřizovatele nezdají korektní, a naopak. A zazní tam věci, které se ve zprávě neobjeví, ale jsou důležité. Inspekce jako taková pak probíhá podle toho, na co se zaměřuje. Takže prostudujeme školní vzdělávací program a sledujeme, zda škola plní to, co deklaruje. Pak následují inspekční hospitace, které ale nejsou jedinou naší činností. Také promluvíme s ředitelem a ptáme se ho na věci, jež potřebujeme vědět a které z dokumentace nevyčteme.

Jak je to s inspekcemi u sloučených subjektů ZŠ a MŠ?

Alice Bláhová: Inspekce může probíhat na všech součástech školského zařízení najednou, nebo na jednotlivých subjektech, ale v praxi se osvědčuje zmapovat celé zařízení najednou. Je při tom možné zjistit různé okolnosti, které mají na vzdělávání vliv, navíc se tak lépe zmapují materiální a finanční podmínky dané školy. Účetnictví sloučeného zařízení bývá jednotné, a i proto je výhodnější zaměřit se na celé zařízení.

Jaké dokumenty školy je nutné doložit školní inspekci?

Alice Bláhová: Především postupujeme podle zákona a vyžadovat můžeme pouze povinnou dokumentaci podle paragrafu 28 školského zákona. Potom se ale s vedením konkrétní školy domlouváme na dokumentaci, která dokreslí její činnost.

A jak to je v případě, pokud jde o sloučené pracoviště MŠ a ZŠ a ve školce je vedoucí učitelka? Za co odpovídá ona a za co je zodpovědná ředitelka sloučeného subjektu?

Alice Bláhová: Zodpovědnost za celou školu má v každém případě ředitel či ředitelka školy. Je plně v jejich kompetenci, jakým způsobem zabezpečí vedení mateřské školy jako součásti školy a jaké kompetence svěří vedoucí učitelce. ČŠI musí toto rozdělení rolí respektovat a při inspekci se mu podřídit, proto musíme jednat s oběma vedoucími pracovníky. V praxi je rozdělení rolí velmi různé, ČŠI do něj nevstupuje, sleduje pouze, zda systém podporuje rozvoj školy.

Co vás při inspekci zajímá nejvíce – přímá práce s dětmi, diagnostika, povinná dokumentace…?

Alice Bláhová: Musí nás zajímat všechno, a to rovnoměrně. Samozřejmě vlastní průběh vzdělávání je velmi zajímavý, ale nesmíme opominout věci, které škola musí plnit podle platné legislativy.

Irena Borkovcová: Inspekce při hodnocení instituce používá „inspekční trojúhelník“, který tvoří viděné, slyšené a psané. Takže vycházíme ze tří zdrojů.

Do jaké míry se při inspekci zabýváte tím, jak jsou děti samostatné? Tohle je podle mé zkušenosti hodně relativní prvek, ale zaslechla jsem, že v jedné školce inspekce učitelce vytkla, že nenechá děti, aby si samy nalévaly polévku.

Alice Bláhová: Pravdou je, že se snažíme vést školy k tomu, aby v dětech podporovaly samostatnost, která je přirozená, a že by se děti měly podílet na všem, co je možné. Nalévání polévky tedy vidím s velkým otazníkem, protože může být horká… Ale mohou prostřít před jídlem, vybrat si očima kousek pečiva… Když dětem dáme důvěru, projeví své schopnosti a dovednosti a navíc je to mnohem více baví. Ovšem školy v oblasti stravování často bojují s hygienickými předpisy; pracovníci, kteří provádějí hygienickou kontrolu, mají obavy z toho, že děti třeba osahají více hrnečků, než si vyberou ten svůj, že se dotknou více kousků pečiva…

Takže se ty předpisy svým způsobem „perou“?

Alice Bláhová: Ano, ty hygienické předpisy jsou opravdu přísné, a RVP PV zase klade požadavky na samostatnost dětí, které jsou podle mého názoru přirozené. A to se musí vždycky vyvážit. Ostatně působí divně, když děti dokážou sestrojit složitou věc, ale pak přijdou do jídelny, všechno mají nachystané, najedí se a jdou pryč. A to není přirozené; doma se po nich také chce, aby mamince pomáhaly.

Co může z inspekce vytěžit vedení školy – tedy kromě inspekční zprávy?

Irena Borkovcová: Právě inspekční zpráva je inspekčním výstupem, který je primárně určen řediteli a dává mu externí zpětnou vazbu o práci jeho školy! Ono se v každodenním provozu může stát, že ředitel přestane vnímat rutinní věci a nepostřehne případné negativní změny ve škole. Inspekce přináší vnější pohled, který je kvalifi kovaný, odborný, nestranný a komplexní, pojmenovává klady školy i možná rizika. Jak už jsem zmiňovala, tuto naši roli dokonce někteří ředitelé oceňují a dávají nám to znát.

Co mohu vyčíst z inspekční zprávy? Na vašem webu jsem si našla nějaké zprávy z poslední doby a zaujalo mě například, že „škola zabezpečuje všem dětem rovnost v přístupu ke vzdělávání a respektuje individuální vzdělávací potřeby každého dítěte“. Jak takovou věc zjišťujete?

Alice Bláhová: Toto je jedna z hlavních věcí, na které se inspekce v současné době zaměřuje. Jednou z možností, jak to zjistit, je zkoumání okolností, za jakých probíhal zápis do dané mateřské školy. Zajímá nás, zda rodiče dostali všechny informace o mateřské škole jako takové, o termínu zápisu, o kritériích pro přijetí dítěte, která musejí být „průhledná“ a v souladu se zákonem, protože jsou určité skupiny dětí, jež mají přednost, zda do zápisu nějak nevhodně nezasahuje obec. Zajímá nás, proč se některé děti do mateřské školy nedostaly, což se stává zejména v posledních dvou letech, a zda se v těchto případech nestalo nějaké pochybení, a stejně tak v případě, že ředitelka nějaké dítě vyřadila ze vzdělávání.

Zaujalo mě i to, že se v některých inspekčních zprávách píše o „rodinném charakteru prostředí školy“. I tady mi je záhadou, jak se dá něco takového poznat, když navíc inspekci provází jistá nervozita ze strany školy.

Alice Bláhová: Jistěže se setkáváme s nervozitou, proto se jako tým snažíme navodit partnerskou a příjemnou atmosféru, ale někdo je nervózní do poslední chvíle inspekce. Ale snažíme se vystupovat klidně, a pokud narazíme na nedostatek, v klidu vysvětlíme, v čem je problém, a domlouváme se, jak by se dal daný nedostatek odstranit. A co se týče té rodinné atmosféry… S tou se setkáváme zejména v malých zařízeních. Když je tam třeba dvacet dětí a k nim čtyři pět dospělých, tak to opravdu navozuje rodinnou atmosféru. Tahle okolnost hodně zajímá rodiče, proto se to také ve zprávách objevuje, dokonce si rodiče často hledají školu pro své dítě právě podle inspekčních zpráv, což nás těší. Některé školy zprávu zveřejňují na svém webu, jiné ji mají dostupnou třeba v šatně, a proč ne, zejména mají-li se čím chlubit. Irena Borkovcová: Když inspekce skončí, zpráva se ukládá na náš web, kde si ji může najít každý zájemce. V době zápisů velmi stoupá sledovanost našich stránek. Rodiče už si zvykli, že mohou hledat a vybírat.

Je možné inspektora nějak „ošidit“, zahrát „divadélko“? Když jsem chodila do školy, tak jeden můj hodně problémový spolužák nesměl po dobu inspekce chodit do školy. Děje se i teď něco takového?

Irena Borkovcová: Myslím si, že by to nefungovalo, protože inspekce opravdu nevychází jenom z pozorování, ale prochází zápisy v třídních knihách, záznamy o dětech, naslouchá jednotlivým pracovníkům. Školní inspektorky jsou bývalé ředitelky a učitelky mateřských škol, takže se v problematice vyznají a velmi rychle rozpoznají atmosféru školy. Navíc děti jsou velmi upřímné a přirozené a jsou zvyklé na určitý řád a pravidla. A tím, že jsou přirozené, nedokážou nic skrýt a předstírat. I proto je práce s dětmi největší vizitkou dané školy.

Alice Bláhová: Navíc – a to už zaznělo – zdrojů zjišťování je víc. Takže když nám pedagog vypráví, že pravidelně dělají něco navíc, inspekce si to ověří z dalších zdrojů. Proto se taky přikláním k názoru, že nás „ošidit“ nemohou. Ale na druhou stranu se občas setkáme s tím, že na školu, o které máme velmi dobré mínění nebo si myslíme, že ji dobře známe, přijde stížnost, která nás překvapí. V takové chvíli si říkám, že nesmíme být namyšlení a domnívat se, že při inspekci zjistíme všechno, to určitě ne.

Co když učitelka, jejíž třídu navštívíte, prožívá nějaké akutní trápení – úmrtí v rodině, těžká nemoc někoho blízkého…? Přijde mi logické, že výkon pedagoga, kterému se stane nějaká taková věc, může na čas trochu utrpět, a jako rodič to i pochopím. Ale co na to inspekce?

Alice Bláhová: Pokud o tom ředitelka ví, je na ní, aby situaci usměrnila a ovlivnila. My netrváme na tom, že musíme vidět zrovna tuhle paní učitelku, můžeme ji prostě vynechat. Ale může se stát, že to ředitelka neví, protože jí to učitelka nesdělila, ale takové okolnosti pochopitelně zohledňujeme.

Irena Borkovcová: Chtěla bych zdůraznit, že nehodnotíme práci jednotlivých učitelů, ale pedagogickou práci v celé instituci. Takže pokud se jedné učitelce z nějakého důvodu něco nepodaří, ale v jiných třídách vypadá práce moc hezky, ptáme se vedení školy, proč tomu tak je, a zjišťujeme, zda ředitelka o tom ví, že téhle učitelce se něco nevede. Díváme se, zda u ní ředitelka hospituje, zda měla možnost účastnit se dalšího vzdělávání, a hledáme příčinu, proč práce v některé třídě nevypadá tak, jak by měla.

Takže když učitelce při inspekci něco nevyjde, není to pro ni osudové?

Alice Bláhová: To v žádném případě. Samozřejmě víme, že učitelky při naší návštěvě zažívají stres, a snažíme se proto vystupovat příjemně, a také si uvědomujeme určitou názorovou setrvačnost, která souvisí s tím, co s inspekcí zažily třeba před deseti patnácti lety. Kolikrát se drží něčeho, co zažily v dobách, kdy Česká školní inspekce ještě neexistovala.

Bere inspekce v potaz podmínky, ve kterých daná škola pracuje? Jiné podmínky má školka-novostavba, jiné vesnická školička…

Irena Borkovcová: Podmínky, za kterých škola může vzdělávat, jsou nastaveny ve školské legislativě a v samotném RVP PV. Každá mateřská škola – ať malá, nebo velká – musí mít dostatek finančních prostředků a materiálních zdrojů zejména pro zajištění bezpečnosti dětí a pro naplňování školního vzdělávacího programu i pro samotný provoz školy. Když zjistíme, že to tak není, vedení školy dostane lhůtu k odstranění takovýchto nedostatků. Ale s tím si málokdy poradí ředitelka sama, zde je důležitá spolupráce se zřizovatelem.

Alice Bláhová: Pokud zařízení jednou hygienik a další odborníci povolili činnost a dodržují se tam stanovené limity, pak si zkrátka těžko můžeme říkat „oni to mají takové a makové…“, musíme k tomu přihlédnout, ale prostorové podmínky pro nás nejsou zásadní. Jistě že někde najdeme prostorné, slunné třídy, a jiná škola hospodaří s jinými podmínkami, ale škola může v rámci platné legislativy fungovat.

Irena Borkovcová: Zajímá nás to, zda se něco nezměnilo, zda má škola stále alespoň takové podmínky pro vzdělávání, jaké uvedla při zápisu do školského rejstříku. Pokud ne, je třeba s tím něco dělat. Podmínky, které škola má, musí zohledňovat ona sama při tvorbě svého školního vzdělávacího programu.

Takže když to je sídlištní škola, nemůže si do programu napsat, že děti budou denně dvě hodiny v lese?

Irena Borkovcová: Ano, přesně tak.

Co je pro vás důležitější – osobnost, nebo vzdělání učitele?

Alice Bláhová: Naším cílem není hodnocení jednotlivých pedagogů, ale zajímají nás personální podmínky školy jako celku. Zjišťujeme, jestli pedagogové splňují odbornost podle zákona, a když vidíme, že to tak není, zajímáme se o to, jestli ve škole funguje nějaký způsob nakládání s tímto rizikem, jestli se hledají cesty, jak by si učitelé mohli vzdělání doplnit. Ale v mateřské škole je důležité oboje, osobnost i vzdělání. Je to velmi citlivá věc, zejména v Praze působí i učitelky, které nemají příslušnou kvalifi kaci, a přesto si vedou dobře. My samozřejmě neříkáme, že nemusejí studovat, to ne, ale doporučujeme, aby si doplnily potřebnou odbornost. Ale bývají to osobnosti „od přírody“, mají jemný cit, vědí, jak mají k dětem přistupovat, a je báječné je pozorovat. A naopak se můžeme setkat s učitelkou, která absolvovala řadu kurzů a má třeba i vysokou školu, ale „není to ono“. Jako inspektoři ale nikdy nemůžeme říct: „Tahle učitelka se nám nelíbila, s tou musíte něco dělat“, protože hodnocení jednotlivých učitelů je vždy věcí ředitele školy.

Můžete uvést nějaký příklad dobré praxe, se kterým jste se v rámci své inspekční činnosti setkaly?

Alice Bláhová: Příkladů je hodně a jsme rádi, když něco takového vidíme. Vždycky nás osloví integrace dětí s nějakým handicapem. Pokud škola integraci provádí dobře, tak si to zaslouží velké ocenění, protože je to náročné a stojí to velké úsilí, když chce škola dostát všem požadavkům a přitom dítěti opravdu pomoci. A příkladů opravdové integrace není mnoho. Další oblast, kde se občas objeví něco zajímavého, je spolupráce s rodiči. V posledních letech se školy rodičům hodně otevřely a dělají pro ně nejrůznější zajímavé akce. Třeba jedna mateřská škola dělá „den pro mého tátu“, kdy tatínci soutěží na zahradě a děti je sledují. Nebo když má některý rodič zajímavé zaměstnání, kam se děti mohly přijít podívat, navštěvují s nimi různá pracoviště. A pro děti je báječné, když mohou sledovat skutečnou práci. Tohle jim žádná encyklopedie nedá. Zrovna včera mi v jedné škole vyprávěli, že se byli s dětmi podívat v lékárně a pozorovali, jak se tam pracuje.

Když jsem začínala učit, ředitel nám říkával, že „největší nepřítel školy jsou rodiče“. Je příjemné, že to dnes už neplatí…

Alice Bláhová: Dnes už školy chápou, že je třeba rodičům nabídnout co nejvíce, že mohou vstupovat do vzdělávání, přicházet s nápady, poznávat, jak se dítě projevuje ve skupině… A pokud se ve škole něco takového děje, rozhodně bych řekla, že to je příklad dobré praxe.

V některých mateřských školách „zavládla“ móda zájmových kroužků, což se mi nezdá jako pozitivní trend. Co si o tom myslíte?

Alice Bláhová: Určitě není žádoucí přemíra zájmových kroužků. Jednak tyto aktivity velmi narušují samotný provoz mateřské školy a svým způsobem to snižuje hodnotu učitelčiny práce. Ona se pak stává pouhým průvodcem dětí mezi kroužky… Na druhou stranu rodiče hodnotí školu i podle toho, kolik nabízí kroužků, a kdyby tam nebyla žádná taková možnost, ocitla by se škola na konci jejich hodnotící stupnice.

To je ale škoda, protože škola může všechny tyto činnosti zařadit do svého běžného programu…

Irena Borkovcová: Vzdělávací nabídka by měla být pestrá, do školního vzdělávacího programu a následně pak do běžného vzdělávacího procesu by se mělo „dostat“ všechno a pro všechny. Aktivity, které škola deklaruje ve svém ŠVP, musejí být dostupné všem dětem, ne jen těm, jejichž rodiče si mohou dovolit platit zájmové kroužky. A to se snažíme vysvětlovat i v rámci naší inspekční činnosti.

Existuje nějaká obecná podoba závěrů inspekčních šetření v mateřských školách, která by ředitelkám pomohla vytipovat, na co by se měly zvláště zaměřit, z čeho by věděly, „po čem inspekce půjde“?

Irena Borkovcová: Na našem webu se dají najít každoročně aktualizovaná Kritéria hodnocení podmínek, průběhu a výsledků vzdělávání. Tato kritéria korespondují s oblastmi vlastního hodnocení školy, které musí provádět vedení každé školy. A pokud si každá ředitelka pravdivě odpoví na naše kritéria, neměla by mít z inspekce obavy. Může si sama pojmenovat možná rizika a sjednat nápravu bez toho, že bychom jí k tomu dali podnět. Alice Bláhová: Také si může stáhnout nějakou inspekční zprávu ze školy, kde jsme byli třeba před půl rokem, a bude mít přesnější představu. Navíc vždycky při zahájení inspekce sdělujeme, o co se budeme zajímat, a v předstihu školu informujeme o tom, jakou dokumentaci má pro nás nachystat. Inspekce nikdy nepřijde „bez varování“, takže pořád zbývá prostor pro to, aby si škola rychle zkontrolovala dokumenty, které budeme požadovat. Jiné to bývá jenom v případě, že jdeme na inspekci, protože jsme dostali nějaký podnět, a z povahy věci plyne, že nesdělíme, co budeme sledovat. To se může stát a my to můžeme udělat; sdělíme třeba jen to, že druhý den přijdeme.

Irena Borkovcová: Česká školní inspekce zpracovává na každý školní rok plán hlavních úkolů, ve kterém stanovuje priority, na něž se bude zvláště zaměřovat. V plánu se zohledňuje posun kurikulární reformy, vládní dokumenty, požadavky MŠMT a krajů a podobně. Tento plán je po schválení MŠMT ČR zveřejňován na webových stránkách ČŠI. Současnou prioritou v předškolním vzdělávání je posuzování školních vzdělávacích programů, podle kterých by mateřské školy měly pracovat už třetí školní rok. ČŠI je jediným „akreditátorem“, který na základě pečlivého srovnání provedeného inspekčním týmem může říci, že tento program je v souladu s RVP PV, že podle něho škola může pracovat a že vzdělávání podle tohoto programu může být hrazeno ze státních peněz. Řediteli vždy poskytneme zpětnou vazbu a doporučíme mu, jak odstranit případné nedostatky. Příští školní rok bychom měli dokončit první čtení všech školních vzdělávacích programů všech mateřských škol.

Školní vzdělávací programy, které jsem si mohla projít, vypadají ale hodně různě. Některé trochu připomínají kopii Rámcového vzdělávacího programu pro předškolní vzdělávání, jiné doplňuje obrazový materiál, najdeme i strohé a věcně zaměřené programy.

Irena Borkovcová: Pokud škola do programu jen kopíruje RVP PV, pak vlastně popírá důvody, proč se školní programy zpracovávají. Škola musí zohlednit finanční, materiální i personální podmínky školy, a podle nich si připraví ŠVP „na míru“. Když program posuzujeme, řídíme se zásadami pro jeho zpracování, které každý najde v RVP PV.

Takže je do jisté míry jedno, jestli jsou ve školním vzdělávacím programu nějaké obrázky nebo jak je formálně zpracovaný?

Irena Borkovcová: Ano, nám jde především o obsah. Ale je to veřejný dokument, mnohé školy se svým ŠVP prezentují, mají ho jako chloubu školy, takže proč ne.

Musí být školní vzdělávací program označen jednacím číslem?

Alice Bláhová: Ano, měl by být, to vyplývá ze školského zákona, kde se píše, že ředitel program vydá. S touhle věcí se ale dříve nepočítalo. RVP PV vznikl dříve než nový školský zákon, a tak se někde můžeme setkat s určitým nesouladem.

Jak často se škola může stát „cílem“ inspekčního šetření?

Alice Bláhová: Snažíme se školy navštěvovat pravidelně, aby inspekce byly rovnoměrně rozložené, a délka inspekčního cyklu by měla být tři roky. Někdy to nestíháme, ale do školy přijdou naši kontrolní pracovníci; zpráva o kontrole ale není veřejná, proto může z registru inspekčních zpráv vzniknout dojem, že se do některé školy nikdo třeba osm let nepodíval. Rozhodně si neřekneme, že „tohle je výborná škola, tam deset let nikoho nepošleme“.

Co se vám líbí na práci našich mateřských škol, čeho si na nich vážíte?

Irena Borkovcová: Určitě bych mateřské školy pochválila za to, že všechny dokázaly napsat školní vzdělávací program. Nenarazili jsme na školu, která by svůj vzdělávací program neměla. Také bych jim chtěla popřát hodně optimismu a podpory při naplňování svých vzdělávacích programů. Ukazuje se totiž, že jim mnohdy chybí metodická podpora. Mám tím na mysli cílené proškolování zejména v uplatňování metod a forem práce požadovaných Rámcovým vzdělávacím programem pro předškolní vzdělávání, v nastavení smysluplného hodnotícího systému školy, v nastavení smysluplného hodnocení výsledků vzdělávání dětí v návaznosti na další plánování a podobně. Školy by potřebovaly vnější pomoc k tomu, jak dostat programy do praxe.

Alice Bláhová: Řekla bych, že naše mateřské školy jsou – troufám si tvrdit – nejlepší na světě. Naše předškolní vzdělávání má dlouhou tradici, a pokud se podíváme někam do zahraničí, můžeme si říci, ať se svět od nás učí. Naše učitelky mateřských škol jsou nesmírně pracovité, tvořivé a vnímavé, takže jim můžeme jen poděkovat, protože jsou opravdu výborné.

PaedDr. Alice Bláhová vystudovala učitelství pro mateřské školy a bakalářské studium oboru Školský management (oboje na PedF UK). Pracovala jako učitelka mateřské školy a od roku 1991 působí jako školní inspektorka pro mateřské školy.

PhDr. Irena Borkovcová absolvovala SPgŠ, pracovala jako učitelka a ředitelka MŠ. V roce 2005 ukončila magisterské studium oboru Pedagogika – správní činnost a v roce 2006 složila rigorózní zkoušku. V roce 2007 začala pracovat jako inspektorka a v témže roce se stala náměstkyní ústřední školní inspektorky pro inspekční činnost.