Češi a děti

Uz jsem se v prispevku o restauracich v Praze zminila o cestopise pro zeny venovanem Praze.

Jeho autorka Christiane Rohrbein v nem radi, mimo jine take, jak cestovat do Prahy s detmi. Pokud ctete nemecky nebo mate pratele, kteri prijedou do Prahy z nemecky mluvicich zemi, muzu knizku vrele doporucit. Vydalo ji v rade cestopisu pro zeny nakladatelstvi Elster- Verlag pod nazvem PRAG -Reisefuhrer fur Frauen. V knizce je na 500 uzitecnych adres a odvolavek kam se da v Praze jit a co delat. (Ostatne koupila jsem si ji v Praze na Vaclavaku). Ale dneska nebudu autorku citoavat z duvodu praktickcych turistickych rad. Chci vam nabidnout k zamysleni a treba i k diskusi par jejich postrehu a pohledu na vztah Cechu k detem:

Uvodem rika:

"Pokud si chcete se svymi ratolestmi vyrazit do Ceske Republiky, musite se priptavi tna to , ze jednoduche to nebude: Hotelieri a majitele restauraci zpravidla nejsou na male hosty zarizeni. Vetsina hlidacu v museiich se zacne uz pri pouhem pohledu na deti skaredit. Spolucestujici v autobusech a tramvajich ocekavaji, ze budete sve deti drzet zkratka ; majitele psu si mysli, ze jejich milackove majiplne pravo ocuravat piskoviste. Tady nepomuze nic jen hrosi kuze a heslo: nerozcilovat se! Divit se muzete."

Maji vlastne Cesi radi deti? ( Pta se dal).

Ja si myslim, ze ano. A prave ve srovnani s Nemeckem. Vzdycky jsem se tesila az prijedu s Clarisskou do Cech a vsichni na ni budou laskavi a mili, vsechny pani budou tety, vsichni se nad ni budou rozplyvat...

Autorka cestopisu pro zeny to ale vidi jinak.

Rika doslova : "Odpoved na tuhle otazku je velmi tezka. Charakteristicke je uz to, jak se s detmi mluvi: Kazde slovo obsahuje automaticky zdrobnelinu. Ma to v sobe spoustu nehy, ale je v tom i neco znevazujiciho , ponizujiciho. Malokoho by napadlo videt v detech samostatne osobnosti, ktere je treba brat jako rovnopravne partnery. Mrnousove jsou tu na to, aby uspokojovali touhy dospelych po necem krasnem, roztomilem a cistem. V okamziku, kdy tuto ulohu nesplnuji jsou neustale napominani a staveni do late. Holcicky jeste o poznani vic.

Jen si sednete na detske hriste: "Nelez na tu zidku!" " Nech to lezet , to je spinave!" " Davej pozor na svoje saticky!" Tak to jde po cely den.

Tohle chovani pripomina 50 leta u nas a ma urcite sve priciny v tlaku zivotnich podminek, v jakych zili mamy a tatinkove za casu diktatury v nedostatkove spolecnosti. Cela ta nespokojenost byla davana dal smerem "dolu" ve forme rozcilovanani, netrpelivosti a nucovane poslusnosti.

Ale situace mnoha rodin se po prevratu prilis nezlepsila, spis naopak."

Abych pravdu rekla, nikdy mne nenapadlo videt zdrobnovani a sislani na deti z takoveho pohledu. A taky mi nikdy nevadilo (Z nemeckych dialektu mam nejradeji jizni a stredonemecke, kde se taky pekne zdrobnuje (Schwabisch napr.). V ostatnich "chladnejcich" oblastech Nemecka, odkud asi je autorka knizky, mi to casto i schazelo). Ale pri blizsim zamysleni , jsem ji musela dat za pravdu. Dokud je nekdo malicky a muzeme ho zahrnovat takovou nehou , je na nas obvykle take zavisly a je "nas". Jakmile se deti zacnou "osamostatnovat" byva to problem.

Ceske deti jsou opravdu lepe vychovane a poslusnejsi nez je tomu treba v Nemecku, ale casto az nezvykle nesamostatne, ocekavajici podporu rodicu jeste i v dospelosti., rodice ziji t.zv. jen pro deti, ale drzi je tou "laskou" take pekne v sachu.

Neni tenhle "pohled zvenku" vlastne jakousi ilustraci k uvaze nedavno zverejnene na strankach Rodiny? (viz článek Václava Mertina - Dítě nežije náš život, pozn. redakce)