| Lucka,Lukas 2 roky | •
 |
(27.6.2000 14:33:08)
Zrovna vcera jsem se dostala do male rozepre se svymi rodici ohledne chovani sveho maleho syna na verejnosti.
Je velmi zive dite (roztomily rostacek), neposedi, nepostoji.
Byla jsem koupit darek k narozeninam (stolicku pro babicku)v dome s nabytkem. Krome jineho tam byly vystavene postele se zabalenymi matracemi. Nez jsem stacila vybrat a zaplatit zbozi, Lukasek se vydrapal na matraci a vklece na ni pohopsaval.
Samozrejme, ze jsem k nemu dosla, rakla jsem, ze to v tomto krame delat nemuze a vse probehlo vporadku.
ME rodice vsak zarazil fakt, ze vubec ode me odesel a vzorne se mnou za ruku nenakupoval.
Ja jsem rekla, ze bych to snad ani po nem nechtela, neumim si ho ani predstavit, ze se mnou vydrzi pet minut stat na jednom miste aniz bych se mu venovala.
Na to mi bylo receno, ze halvne matky po 30-ti maji takhle rozjivene, nevychovane deti.
To me rozesmalo, ale zajima me, je opravdu takovym prohreskem nechat dite pobihat po obchode?
Ohledne zdrobnelin, pouzivam je hodne a rozhodne ne proto abych diteti zduraznovala jak je maly.
|
| Zdeňka+Zdeninka 1,5 roku | •
|
(28.6.2000 0:42:37)
Já určitě nepovažuji za prohřešek nechat dítě pobíhat v obchodě, ale právě proto nechodím ráda "nakupovat" s mojí maminkou byť ji mám velice rádá, ale její nervozita a nepříjemné poznámky "že to nemá ráda nechat děti si dělat ci chtějí atd", mě fakt vadí. Myslím si že v článku Češi a děti je tak 50% pravdy aneb "na každém šprochu pravdy trochu". Ten příklad s tím pískovištěm je dost trefný - ovšem částečně překonaný protože dnes už jsou i maminky třeba jako Vy nebo já (a potom znám hromadu dalších) kterým "trocha špíny" nevadí a to že je dítě živé považují za dar, že je tak šikovné a zdravé. A co se týče zdrobnělin? V rozumné míře a vhodných okamžicích je to hezké, sama je používám. Autorka článku sice toto může odsuzovat, ale domnívám se, že jen proto, že nechápe o co jde, protože tak jak je malebná čeština a její zdrobněliny sotva může být němčina!
|
| Martina | •
|
(28.6.2000 4:01:46)
Na pobihani deti po obchode je mozne se divat z ruzneho pohledu. Ja jsem jeden cas prodavala v Kanade v detskem oddeleni knizky. Kanadske deti jsou zvykle se neomezovat, knizky hazi po podlaze, dupaji po nich, obcas se i nasvaci, vzdy po zaviraci dobe jsme vyrazovali knizky plne kecupu a bramburku. Rodice se na to s usmevem divaji. Nemyslim, ze by se tak chovali ceske deti, ve velke vetsine jsou stale jeste vycepovane, ale ono kdyz se jednou povoli, tak se tezko hleda hranice, kdy uz neni pobihani po obchode unosne. Ted jsem ucitelka v kanadske skolce a vidim denne pristup k detem absolutne opacny, nez na jaky jsem zvykla z Prahy. Rodice jsou temer otroky svych deti, neustale slibuji, co koupi, zaridi, sezenou, jenom aby dite slo ze skolky domu ci prestalo rvat. Jako ucitelka nemam jakoukoliv moznost trestu, deti to pochopitelne vedi a tak se sami rozhoduji, zda poslechnou ci na me nebudou reagovat nebo na me vyplaznou jazyk ci plivnou - to myslim vazne, moji trileti zackove nemaji zabrany. Vubec nejvice me bere, ze pokud mame treba kreslit jablon a nekdo nakresli vanocni stromecek, tak je pochvalen za individualitu a originalnost. Prisna vychova, s prilisnym zakazovanim a bitim neni idealni, ale ta absolutne svobodna vychova je spatna taky. Zlaty stred je velmi tezke najit a hlavne dodrzet. Nevim, jak je to se zdrobnelinami, moji rodicove oslovuji sve deti stale milacku (darling) ci medicku (honey)coz zni neuveritelne, treba ve spojeni - milacku, mohl bys prestat kopat svoji maminku, milacku, mohl by si prosim te snist tu cokoladu a podobne.
|
|
| Radka, dva synové - dva a půl roku a dva měsíce | •
|
(28.6.2000 7:07:09)
Přísná výchova ano či ne? Musím říct, že to je to, o co teď u nás doma dost běží. A naproto chápu pocity Martiny, která učí v kanadské školce, že je rozpačitá z chování svých svěřenců. Než se nám narodily děti, byli jsme s mužem proti velmi autoritativní výchově, v níž jsou děti jen poslušny příkazy svých rodičů. A dneska, Snažíme se samozřejmě svého syna respektovat, ale kdybychom mu všechno povolili, asi by to byla tragédie. On je víceméně hyperaktivní a dost často se neví rady sám se sebou, takže potřebuje stanovit hranici, za kterou již nemůže. Musím říct, že nesouhlasím s těmi z vás, kdo snad považují za roztomilé, když jejich děti pobíhají po obchodě či po sobě v restauraci lijí džus. Protože pakliže nějaké dítě po obchodě chodí, dobrá, ale co když křičí a běhá po něm běhá jako smyslů zbavený, leze na horu konzerv, drápe se na váhu a do polic s vystavenými věcmi? Roztomilé? Takže: rozhdoně mi nevadí, když se syn venku ušpiní, když občas něco shodí či rozbije, když občas křičí, když trucuje či se zavzteká, ale nemůže mít ve všem volnost, stejně by se s ní podle mého nevěděl rady. Když začne na hřišti někoho shazovat, řeknu mu říct: ne. A jak by takové "ne" přijal, kdyby na ně nebyl vůbec zvyklý. Své děti mám moc ráda, hájím jejich zájmy a jsem ochotna u ch leccos omluvit a vadí mi , když po nich někdo chce, aby se chovali jako dospělí, ale to přece neznamená, že se stanu jejich otrokem, jak trefně líčí Martina. Záleží také na věku, něco lze tolerovat u batolete, ale těžko u pětiletého dítěte. Pokud jde o zdrobněliny, nejlépe to vyřešil náš syn sám - když mu někdo nikoli nejbližší začne říkat třeba "drobečku", podívá se na něj s despektem a pronese: "Já nejsem drobeček. Já jsem Matouš."
|
| Eva 31, Honzík skoro 4, další mimi v říjnu | •
|
(28.6.2000 8:21:08)
Když byly Jankovi asi tři měsíce, dostala se mi do rukou knížka "Malý tyran" od německé autorky českého původu J. Prekopové (snad jsem to jméno nezkomolila).
Tato paní celkem přesně popisuje fenomén, který tu líčí Martina. Také si shodně s paní autorkou myslím, že dítě má mít možnost svobodné vůle a svobodného prosazování své vlastní individuality, ale dítě, které není v ničem omezováno, které nemá stanoveny přesné hranice, kam ještě může a co už není přijatelné, reaguje přesně tak, jak popisuje Martina.
Autorka to zdůvodňuje tím, že vědomí těch hranic právě dává dítěti pocit jistoty, ty limity ho sice omezují, ale na druhé straně se jimi cítí chráněno. Jestliže tento elementární pocit bezpečí nemá, je frustrováno a jedná nejjednodušeji jak umí - agresí. Jak postupně roste a dozrávají jeho rozumové, emocionální a sociální schopnosti, je třeba tyto hranice postupně rozšiřovat, až nakonec mu dát úplnou svobodu a volnost.
Dávat dítěti absolutní svobodu hned od narození mi připadá jako totální nesmysl - i svobodě se lidé musejí postupně učit, vždyť jenom tím, když poznám bídu nesvobody, mohu náležitě vychutnat možnost rozhodnou se sám - vždyť jak je to s mnohými námi, ještě po deseti letech života v demokracii to mnozí moc neumíme a tvrdě se tomu stále musíme učit za chodu.
O tom právě je ta nesnadnost být dobrým rodičem - člověk musí na lékárnických vahách rozlišovat, co mohu a co ne: klidně Honzíkovi nechám kostkované kalhoty a pruhované tričko, když si to sám vybral a líbí se mu to, klidně v sobotu než začnu vařit oběd, mu dám na výběr ze dvou tří jídel a pak udělám to, co si poručil - ten je pak ale důležitý, že o něčem doma taky rozhoduje sám - ale jednoznačně mu nedovolím pobíhat divoce kolem silnice, protože v zápalu hry by mohl vběhnout pod auto. Stejně tak s agresívním jednáním: může křičet, vzekat se - musí přece v mezích únosnosti nějak projevit svůj nesouhlas s danou věcí, ale fyzicky napadnout jakoukoliv živou bytost, to je u nás tabu.
Rodičovství je ta nejzodpovědnější práce na celoživotní úvazek. Když už přivedu na svět nový život, jsem za něj zodpovědná a nemůžu se vykašlat na výchovu, případně ji hodit na krk děvčeti na hlídání. Je to velmi pohodlné, tvrdit, že podporuji individualitu dítěte tím, že ho vlastně nevychovávám, nestojí mne to žádné nervy, pláč a žádný čas, ale já bych hořké plody téhle nevýchovy nechtěla jíst.
|
|
|
|
| Stáňa(40)+Ondra(6,5) | •
|
(28.6.2000 16:07:20)
Přečetla jsem si reakce na tento příspěvek a musím říci, že v podstatě souhlasím s Radkou a Evou. Dítě musí mít určité mantinely, co se smí a nesmí. Myslím si, že nemohu svému dítěti dopřávat svobodný rozvoj osobnosti na úkor jiných. Dítě bude vždy žít mezi ostatními - dětmi i dospělými a musí se postupně učit, že i ti ostatní mají nějaká práva, city, něco chtějí, něco ne, něco se jim líbí, něco jim vadí ... A pokud s tím nezačneme od malička, bude to pak těžší - pro nás i pro dítě.
Ostatně si myslím, že v tom základním asi budeme většinou zajedno, problém bude (jak píše Eva) právě v tom rozlišit to podstatné od malicherností typu špinavého trička a rozbitého talíře (to pro příklad). Pro mou kolegyni je třeba nepochopitelné, že se Ondry každý večer ptám, co chce ráno k snídani (připravuji snídani dřív než ho budím do školky). Já zas nevidím důvod, proč zrovna v tomhle vnucovat dítěti svou vůli (a přidělat si zbytečně o problém víc) - vždyť mně to nic neudělá, když mu vyhovím.
A pokud jde o ten konkrétní případ s pobíháním po obchodě - ani já bych nečekala, že Ondra bude stát při nákupu vzorně vedle mne. To že dítě mamince při nákupu "zdrhne" je zcela běžné - na to stačí chvilka nepozornosti (a myslím si, že Lucka reagovala přiměřeně, když Lukáškovi vysvětlila, že se to, co dělá, se v obchodě nesmí). Nicméně já jsem se vždycky snažila, aby Ondra po obchodě moc nepobíhal, zvlášť když byl menší - dílem z ohledu na spolunakupující a hlavně pak z důvodů "bezpečnostních", protože ještě dneska občas nevím, co se mu v té jeho makovičce vylíhne za "geniální" nápad, natož tenkrát. Takže nikdy nebylo vyloučeno, že v zápalu nějaké hry nebo myšlenky se rozhodne vyšplhat na regál, přehlédne hromadu umně vyrovnaných konzerv nebo se rozhodne důkladně prozkoumat nějaké vystavené zboží. Spíš jsem se vždycky snažila ho zabavit tím, že jsem mu dala něco na prohlížení (třeba reklamní leták) a nebo jsem prostě ukazovala něco na věcech (třeba barvy), které jsem si vybírala.
Tak jsem se nějak rozepsala, ale tohle je podle mého opravdu problém, s níž alespoň já zápasím dnes a denně. Hledání toho, kam postavit ty "mantinely" tak, abychom dítě na jedné straně zbytečně neomezovali a nechali mu dost prostoru pro rozvoj vlastní osobnosti, a na druhé straně tak, abychom si doma postupně nevychovali malého sebestředného grázlíka. Takže se těším na další názory, jak se tím potýkáte vy.
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)