Má pinďoura, je to chlap!

„Tohle je pinďour, tohle zadek a stehna,“ ukazoval dále lékař čtverečkem patřičné části těla. Tak nějak jsem si onu chvíli představovala o něco slavnostněji a sdělení oné informace, za kterou si pan doktor účtuje 100,- Kč, jsem očekávala třeba formou: „Maminko, je to chlapeček.“

Na jednu stranu sestřička upozornila, že se před oním „velkým ultrazvukem“ nemá sedět, aby se PLOD nestočil do klubíčka, nicméně pan doktor už za chvíli popisoval jeho orgány slovy „to jsou koule,“ (tohle jsem už naštěstí nezaregistrovala, byla jsem příliš překvapená z toho, jak to na nás vybalil, ale moje sestra říkala, že padl i tento výraz) - někdy mi lékařská terminologie přijde příliš chladná a neosobní, ale v tomhle případě bych jí rozhodně preferovala.

A to nejsem matka, pro kterou to vše je ještě citlivější, na ultrazvuk jsem šla jen jako zvědavá budoucí teta. Dva dny jsem si pak místo přemýšlení o tom, že budu mít synovce, omílala v hlavě onu větu: „Má pinďoura, je to chlap.“ Nějak jsem ji nemohla dostat z mysli, asi i díky tomu, že tohle slovo jsem osobně nikdy nevyslovila, až doteď.

Vždycky jsem si myslela, že bych chtěla pohlaví dítěte znát, ale než aby mi to bylo sděleno touto formou, možná je to lepší nevědět. Přišlo mi to až vulgární a rozhodně necitlivé a neuctivé. Chápu, o čem je řeč, když je znovu a znovu omílán přístup zdravotníků k pacientům a to, že někteří opravdu nemají úroveň.

Kdysi jsem byla na návštěvě v nemocnici v Praze, kde se ke mně doktor choval jako bych byla královna a on mi sděloval zdravotní stav jiné hlavy státu. Přeháním, ale na jeho profesionální a zároveň velice lidský a uctivý přístup nikdy nezapomenu, stejně tak ale nezapomenu ani na chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že moje sestra bude mít syna.