Čteme, čteme pohádku...

Vztah dítěte ke knihám se zakládá již v době, kdy samo číst neumí, tedy před nástupem do školy. Velký vliv má také přístup rodičů. Pojďme se podívat na to, jak podpořit vztah našeho předškoláka ke čtení.

Motivace ke čtení může být různá. Někdo jen hledá informace k určitému tématu a jiné než naučné knihy ho nebaví. Většina lidí má ale ráda příběhy, ať již odpočinkové detektivky, „růžovou knihovnu“ nebo klasické autory. Jsou i tací vášniví čtenáři, kteří přečtou od první do poslední strany s požitkem vše, co se jim dostane do ruky. Domnívám se proto, že ve čtení může najít potěšení téměř každý, jen je potřeba najít právě ten svůj důvod proč číst a literaturu, která mu vyhovuje.

Radost ze čtení

Potěšení je totiž to, oč v první řadě běží. Rozvoj slovní zásoby, plynulé vyjadřování, rozšíření obzorů i schopnost analyzovat text a zpracovávat nové informace, to vše jsou jen vedlejší bonusy krásných okamžiků relaxace, kdy venku prší a my si můžeme zalézt s knihou nebo časopisem do oblíbeného křesla. A kdo by nechtěl podobnou užitečnou radost zprostředkovat i svým potomkům. Čtení není jen poznání. Potěšení vychází hlavně ze zapojení naší fantazie, emocí a vzpomínek, které příběh vyvolá. Někdy v něm najdeme i odpověď na nevyřčené otázky a lepší poznání sebe sama. Právě propojení s fantazií a emocemi dělá čtení zábavné. Asi nejčastějším důvodem lidí, kteří nikdy nenajdou cestu ke knihám, je právě neschopnost povznést se nad běžný život a své problémy, své myšlení, fantazii a emoce „dát do služeb“ příběhu. Nebo je to spíše neschopnost sledovat příběh? Předškolní věk je obdobím, kdy fantazie dětí pracuje nejvíce, milují pohádky a své emoce prožívají naplno. Nečekejte proto, až se dítě naučí číst samo, ale začněte mu zprostředkovávat kouzelné příběhy právě teď!

Cesta ke knížce

Předškolák je již schopen se po určitou dobu soustředit na konkrétní činnost. Tato doba závisí i na tom, nakolik je pro něj činnost zábavná. Pozornost se nedá vynutit. Je ale možno ji trénovat a postupně dítě navykat na delší a složitější celky. Již batolata mají v oblibě říkanky a básničky, mladší předškolák chápe kratší příběhy. Postupně přidávejte na délce i zápletkách. Čtyř- až pětileté dítě již zpravidla nemá problém udržet pozornost po celou dobu vyprávění klasické pohádky.

To ale automaticky neznamená, že ho zaujmou knížky. Příběhy vymýšlené a vyprávěné maminkou bývají jednodušší na pochopení a lépe šité na úroveň a zkušenosti dítěte. Jsou pro něj proto zpočátku zajímavější a stravitelnější. Na čtené pohádky proto přecházíme postupně. Výhodou čtených pohádek jsou především obrázky, které maminka při vyprávění z mysli nevyčaruje. Děti se rády na čtení i „podílejí“: sami si vyberou knížku a v ní pohádku, rády ji při čtení drží a obracejí stránky.

Kromě toho, je-li pohádka čtená, může se čtenář více soustředit na intonaci a melodičnost (než na vymýšlení děje), měnit hlas a používat gesta a grimasy, což děti zpravidla ocení. Velmi dobře vnímají uklidňující tón a plynulost předčítání. Když začnou lépe rozumět složitějšímu ději, začnou preferovat čtené pohádky před vyprávěnými.

Zpočátku pravděpodobně budete mít pocit, že vaše dítě je konzervativní a bude vás udivovat, že chce číst stále dokola z jedné knížky a nejlépe stále stejnou pohádku. Já jsem prý jako dítě chtěla číst jen pohádku o rozbitém domečku. Moje dcerka zase dlouho vyžadovala nejčastěji Hrnečku, vař! Je to poměrně běžný vývoj, dítě se totiž u známého textu nemusí tolik soustředit na děj a může si vychutnat atmosféru předčítání i pocit, že ví, co bude dál. Určitě se nebojte, že by u tohohle omezení zůstalo.

Vyber si sám!

V dnešní záplavě nejrůznějších dětských knížek jsou rodiče často na rozpacích, jaké knížky vlastně dětem vybrat. V začátcích jsou nejvhodnější vedle různých rýmovaček krátké povídky a pohádky. Podaří-li se vám najít knížku s pohádkami, které jsou prokládané říkankami (například Budulínku, dej mi hrášku...), určitě po ní sáhněte. Říkanky v pohádce činí děj pro dítě jednodušší a poutavější. V knihovničce předškoláka by také nemělo chybět několik knížek klasických pohádek. Starší předškolák už „zvládne“ knížky s delším dějem, čtené po kapitolách. Velmi populární jsou knížky pohádek z večerníčků, Králíci z klobouku, Víla Amálka nebo Malá čarodějnice. Moje (pravda, omezená) zkušenost říká, že už předškolní děti často projevují ve výběru knih obdivuhodnou dávku vkusu. Přeslazené a přehnaně barevné knihy s kýčovitými ilustracemi často nezapadají do jejich obrazu světa, a proto raději sáhnou po mnohem skromnějších, ale i z našeho pohledu hodnotnějších knížkách z dob našeho dětství. Mou dcerku, stejně jako dříve mě, provází dětstvím již notně ohmataný, ale stále zachovalý Hrubínův Špalíček veršů a pohádek. Pokud ale vaše děti preferují něco zcela jiného než vy, ponechejte jim alespoň částečně možnost výběru. Jde přece v první řadě o to, aby se knížka líbila jim.

Pokud máte pocit, že dítěti knížky nic neříkají, zkuste vybrat (nejlépe za jeho asistence) nějakou z jiného soudku. Aktivní děti, které před posloucháním příběhu preferují činnost, možná najdou cestu ke knížkám přes takové, které jim umožní propojit sezení nad knížkou s činností. Tedy knížky, do nichž se smí i malovat, vlepovat samolepky, vystřihovat nebo které nabízejí hádanky a aktivity. I zde by ale nemělo jít pouze o vybarvování obrázků, ale mělo by se pojit s nějakým příběhem. Oblíbené jsou i knížky s pohádkou, jejíž obrázky tvoří vyjímatelné puzzle.

Jablko nepadá...

Nejvíce věcí se děti neučí systematicky, ale spíše tím, co vidí kolem sebe. Mají tendenci přejímat především postoje a zvyky rodičů. Jste-li sami čtenáři a knihovna je jednou z dominant vaší domácnosti, vaše dítě tento zvyk zřejmě napodobí. Je také moudré si s potomkem povídat i o tom, co jste četli jako děti a jaké pohádky se vám nejvíce líbily.

Od rodičů, u nichž jsou knihy v úctě, se dítě zcela samozřejmě naučí ještě jednu důležitou věc. A to, že knihy nejsou na hraní, neničí se, netrhají a nekreslí se do nich, nejsou-li k tomu určené. Už předškolák dokáže pochopit, že kniha je svým způsobem vzácnost, ke které se má chovat s citem, neházet s ní a uklízet ji na své místo.

Přes všechno, co jsem napsala, ani geny, výchova či váš vlastní příklad nejsou všemocné. Je možné, že zrovna vaše dítě lásku ke knihám nezdědí ani neodkouká. Pravděpodobně vás to nepotěší, ale určitě to nepovažujte za své rodičovské selhání. Každý člověk je individualita a má právo na svůj názor. Možná někdy později, v pubertě nebo až v dospělosti si svou cestu ke knihám najde. Pokud ne, bude si muset sám najít jiný způsob, jak svůj život obohatit.

Autorka je psycholožka