Líbí se mi být dědečkem

Vedle podchodu z kuchyně do světnice (vzhledem k metrovým zdem připomínající spíš tunel z jednoho metra do druhého) je pod krémovým závěsem na bílé vápenné stěně ukrytý podivný graf nepravidelně rozmístěných čar. Možná, že Erich Daniken by v něm rozeznal tajemství vzpomínek na budoucnost. Realita je poněkud prostší. Jsou zde zaznamenány vzpomínky na minulost. Do bělostné stěny se v pravidelných intervalech zakusovala inkoustová tužka oznamující světu, kam v daném čase dosáhla vzpurná hlavička toho kterého našeho dítka. Mezi zářezy, pomalu se už deroucími místy až ke dvěma metrům, přibyl nedávno poslední, nejčerstvější a zároveň i nejmenší. Půlmetrový zápis, nesoucí katalogové označení Samuel. V roztomilých kanadách a stojící na špičkách, dosahuje šestinedělní vnuk s načesaným kohoutem už skoro šedesát centimetrů.

Dívám se na ty záznamy o tom, jak mi některé děti postupem času přerůstaly přes hlavu a přemýšlím, odkdy je nutný souhlas památkářů k restauraci historických fresek, až budeme chtít znovu vymalovat kuchyni. Jak šel čas, míval jsem v dřívějších dobách některá oblíbená období. Jaro, léto, podzim, zima, dovolená, vinobraní, uhelné prázdniny, západy slunce nebo odchod dalšího mrňouska z mámovy postýlky do své vlastní. Šestinedělí mezi tyto oblíbence rozhodně nepatřilo. Užil jsem si je ale víc než dosyta. Celkem asi šedesátkrát. A pokorně přiznávám, že jsem to vždycky dost těžce nesl a občas se při tom i zapotil. Jedenáctkrát přeprogramovalo mámě její denní i noční software každé naše nové, sladké miminko. Zbytek asi padesáti šestinedělí jsem si pak protrpěl při stavbě pražského metra, kde jsem spouštěl na těžní věži dělníky do podzemí a kde se každých šest neděl opakovala přísná prohlídka. Nikdy nebylo jisté, jestli projdeme. Já nebo moje oblíbená těžní mašina. Dopadlo to nakonec vždycky dobře, ale přesto se přítomnost sovětských vojsk, dočasně umístěných na našem území a šestinedělí stalo po určité období noční můrou mého jinak spokojeného života.

S těmihle (dnes už hodně vybledlými) vzpomínkami na přežitá šestinedělí manžela jsem čekal, jaké bude tentokrát šestinedělí dědečka. Jaké budou dny, koupání, krmení a kolíbání. Jaké budou noci, na jakou hlasitost je Samuel naprogramován a jestli má někde zabudované volume, kterým by se dal případně ztlumit. Musím přiznat, že všechny tyhle obavy se nakonec ukázaly jako liché. Noci jsou klidné a jediný zvuk, který ruší noční klid, je tiché šumění teplovodního čerpadla ústředního topení. Ale dost možná, že je to způsobeno i tím, že mezi naší ložnicí a Samuelovým pokojíčkem jsou patery dveře.

Chtěl bych ale pro úplnost dodat, že ani dny nejsou o nic víc stresující. U snídaně je Samuel klidný. On i naše tři kočky jsou vcelku spokojeni se svým pravidelným přídělem teplého mléka a po snídani všichni šťastně vrní ve svých pelíšcích. Vodu má, narozdíl od koček, Samuel rád. Ve vaničce se evidentně cítí ve svém živlu. Snad si vzpomíná na dlouhých devět měsíců, strávených v útulném soukromém bazénku pod máminým srdcem, nebo je to podle vědců zakódovaná dobrá zpráva z doby, kdy jsme se před nějakými sto miliony roky (tehdy ještě jako roztomilé latimérie) proháněli teplými vodami karibského zálivu na Floridě. Kdoví. Ať tak či onak, pohled na takové koupání mrňouska je zážitek. A jsem si téměř jistý, že i světoznámému vlámskému malíři P.P. Rubensovi nejspíš učarovalo něco podobného, protože r. 1635 v Antverpách maluje (po narození svého šestého dítěte) proslulý obraz Zuzana v lázni.

Odpolední chování nebo kolíbání Samuela obstarávají ve všední den povětšinou trvalé chůvy Bětka nebo Terezka. O víkendu, kdy se sjedou domů ještě jejich starší sestry, bývá na procházku se Samuelem v kočárku občas dokonce i pořadník. Dívám se na vnoučka, jak se snaží přimět k poslušnosti ručičky a prstíky nebo vytváří neuvěřitelné škleby, přičemž si asi myslí, že je to něco podobného, co dospělí nazývají úsměvem. A říkám si, jak úžasný dar dítě je. Jak je krásné mít děti a jak je skvělé, že když Samuel zapláče, můžu zavolat jeho mámu Anežku. Líbí se mi být dědečkem.