Nemám ráda bolest a zejména pokud k ní není důvod. Člověk by řekl, že tento přístup má každá soudná lidská bytost, ale pokud jde o porody, tak je to jinak.
Zde se tábory rozdělují na ženy, co si skálopevně stojí za přirozeným porodem a na ty, co se rozhodnou pro epidurální analgezii. Jak jste jistě již pochopily, patřím k té druhé skupině.
Na předporodním kurzu jsem potkala ženu, která měla termín porodu jen o týden později než já, ale náhoda tomu chtěla, že jsme se v porodnici potkaly - dorazila totiž jen o den později. Ona - zastánkyně přirozeného porodu a já, velký fanoušek epiduralu.
Popíšu vám teď, jak probíhal můj porod. Plodová voda mi, jak jinak, odtekla v noci, asi v jednu hodinu po půlnoci. Nevím to přesně, protože mě probudil až manžel s tím, že je mokrá postel. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem pod vlivem nějakého divokého snu neztratila kontrolu nad svým močovým měchýřem, ale asi půl hodiny poté, co jsme se probudili, mi začaly velmi silné stahy po čtyřech minutách. Blbou náhodou jsme zrovna měli auto od předchozího dne v servisu, slíbili, že to udělají do druhého dne - "kdyby něco". Takže jsme volali taxíka. Protože se zdejšími taxislužbami mám zkušenosti slušně řečeno příšerné, klepala jsem se, jestli vůbec dorazí. Přestože byly tři hodiny ráno, taxík dorazil během pár minut a já si oddechla - za 15 minut budeme v porodnici. Radovala jsem se ovšem předčasně. Bydlíme v pětimiliónovém městě a porodnic je tady mnoho a náš taxikář zrovna tu naší samozřejmě neznal, což přiznal až po půl hodině okružní jízdy. Ukázalo se, že nevozí v autě ani mapu, adresa mu nic neříkala a na jejich dispečinku "zrovna nikdo nebyl". Manžel také netušil, kde to je, a já mám mizerný orientační smysl i v normálním stavu, natož s kontrakcemi po čtyrech minutách. Byla jsem jen schopna říct, poblíž kterého náměstí se hledaná porodnice nachází, doufajíc, že to prostě musí najít. Mýlila jsem se, jezdil dokola další téměř hodinu, lidé, kterých se chtěl zeptat (v půl páté ráno) před ním vrávoravě utíkali pryč. Nakonec zastavil na policejní stanici, kde mu konečně dali správné direkce, takže jsme, já ječící a manžel vynervovaný, kolem páté hodiny konečně dorazili, i když cíl byl ještě daleko.
Moje první otázka na sestřičku, co mě přijímala, byla "kdy dostanu ten epidurál". S úsměvem mě ubezpečila, že hned jak mě doktor prohlédne s tou bolestí něco uděláme. Absolvovala jsem ultrazvuk, monitor a pak prohlídku. Doktor konstatoval, že jsem otevřená jen na 3cm, tudíž je na epidurál přiliš brzo a protože jsem byla pro probdělé noci prořvané v taxíku unavená, dal mi infuzi s utišovačem bolesti, po kterém jsem milosrdně na tři hodinky usnula. Poté mě probudili s tím, že je čas na další kontrolu. Byla jsem otevřená už na 7 cm, takže čas na epidurál. Anesteziolog dorazil za pět minut, dal mi znecitlivující včeličku do zad a pak zavedl hadičku s epidurální analgezií, vůbec jsem hadičku necítila, ani její zavádění, to byla asi moje jediná obava. Za deset minut, které jsem opět proječela, protože mi před zavedením epidurálu vypnuli utišovač bolesti v infuzi, mi bylo krásně. Zbytek porodu, necelé 4 hodinky, jsem strávila koukáním na film, povídáním si s manželem i sestřičkou a přemýšlením nad naším potomkem. V době, kdy už jsem tlačila, mi dávka epidurálu došla, ale anesteziolog mi dal okamžitě další. Po 45 minutách tlačení, během kterého jsem s úsměvem žertovala se všemi okolo, se náš Cipísek narodil. Ten pocit, že to všechno mám za sebou byl nádherný, ta euforie se nedá s níčím srovnat. Půl hodiny po porodu jsem se zvedla a sama odkráčela na pokoj, přestože jsem byla šitá, tak až do druhého dne mě nic nebolelo a ani pak to nebylo nic hrozného, protože jak jsem nebyla z porodu vyčerpaná, všechno se mi zřejmě hojilo rychleji i jsem to lépe snášela.
Druhý den odpoledne volala Elvíra s tím, že je na cestě. Cesta autem jim trvala asi půl hodiny, ale skučela stejně jako já, když jsme po naší okružní jízdě předchozí ráno dorazili. Vyšla jsem jí před porodnici naproti a na otázku jaké to bylo jsem po pravdě řekla, že v pohodě, že bych klidně mohla rodit zítra znovu. Trošku jsem jí asi uklidnila, tak šla bez obav na sál. Zkrátím vyprávění, její porod trval přesně stejnou dobu jako ten můj, akorát se z porodního sálu ozývaly chvílemi až nelidské skřeky. Narodila se jí zdravá holčička, tak jsem za ní hned druhý den zašla. Její manžel seděl na okraji postele se zafačovanou rukou, že prý mu ji skoro rozdrtila a Elvira trpěla hroznou bolestí a nemohla pořád chodit. Ale zvládla to přirozeně, ač hned po porodu tvrdila, že už nikdy. Až po půl roce mi přiznala, že si o ten epidurál řekla taky, ale bylo už pozdě. Taky zkoušela míč a vanu, ale to prý pomohlo asi na pět minut.
A tak by mě zajímalo - proč ze sebe některé ženy dělají hrdinky? Je to tím, že babičky pořád omýlají věty typu "moje máma odrodila 12 dětí a taky žádnej epidurál neměla, tak nebuď rozmazlená". Ano, ale dřív byly porody rychlejší a méně bolestivé, protože naše prababičky hodně fyzicky pracovaly, kdežto my jsme opravdu rozmazlené a porody nám trvají déle a bolí víc. Proč bojovat proti tomu, abychom měly na porod krásné zážitky? Věřím, že bolest je časem zapomenuta a láska k dítěti ji bohatě překryje, ale porád nechápu, proč trpět, když to není nutné?
Teď čekáme druhou ratolest a samozřejmě budu rodit zase s epidurálem!
V její náručí