Malé děti šlapou po klíně, velké po srdci...

Uklízela jsem jednou na podzim koše, které naše rozlítané děti stále nechávají přetékat odpadky, a z koše naší nejstarší vypadl použitý Mamatest. Udělalo se mi špatně. Ještě den před tím mě ujišťovala, že nikoho nemá, nechce, mít nebude, že půjde studovat do Ameriky, že je nejlepší ze třídy, že vystuduje vysokou školu…

Když přišla bezstarostná ze školy, zeptala jsem se jí na to. Oči se jí zúžily ve dvě štěrbinky.

" Tak takhle to je?! Šmejdíš v MÝM POKOJI?! Co je TOBĚ do toho?! To je MŮJ život a ty nemáš PRÁVO mi do něj zasahovat!!! Půjdu si na tebe stěžovat!"

(Michalka: " Ty ses , maminko, hrabala v KOŠI? Ty seš BEZDOMOVEC?")

Další beznadějné rozhovory o antikoncepci - zrovna tak bych mohla mluvit do zdi.

"Co budeš dělat, až budou na tom testu čárky dvě?"

"Nevím, nestarej se."

"Musím se starat, seš nezletilá a máme za tebe odpovědnost."

"Tak si to nechám, no."

"Aha. A kde budete bydlet, čím se budete živit?"

"Tak si to nechám vzít. To je přece jedno. Nemůžeš mně dát pokoj?!"

Pár dní na to jsem čistě náhodou zjistila, že budou u slečny třídní schůzky - a mýtus o nejlepší žačce, kterou všichni chválí a která půjde studovat do Ameriky, se rozplynul jak pára nad hrncem. Doporučili nám najít pro ni méně náročnou školu - neučí se, nepřipravuje, má zameškané hodiny…

Čekal nás další z beznadějných rozhovorů:

" Co myslíš, že jsem se dozvěděla ve škole?"

Pokrčila rameny: " Nevím", a natáhla se pro pilníček na své černé nehty…

" To tě vůbec nezajímá?"

" Nooo - tak co ses teda dozvěděla?"

" Že propadáš ze všech hlavních předmětů…polož ten pilníček, když s tebou mluvím!!!"

Odhodila vztekle pilníček a s výkřikem " no tak jsem vám lhala, no a co?!" zmizela u sebe v pokoji.

Kolik že to má? Ach bože…

Necelý týden nato utekla ke svému milenci, který po ní NIC NECHCE (jenom aby byla pořád s ním a jenom s ním). Jedna kapitola se uzavřela.

Doma nám zůstaly čtyři vyděšené děti.

" Jak může být, maminko, TAK HNUSNÁ? Jak může říkat TAKOVÝ VĚCI?! Co teď budeme dělat?"

Míša v tom měla jasno hned. Zmizela u Hely v pokoji a za chvíli si začala přenášet její náušnice, punčocháče, šminky a medvídky k sobě do pokojíčku.

" Co to děláš, Míšo?"

" Vezmu si tyhle věci."

" To nemůžeš, jsou Heliny."

Údiv. " Ale Hela tady není! Utekla."

" To nevadí, ani tak si to nemůžeš brát. Až se vrátí, bude to potřebovat."

" Nevrátí se, říkala to."

" Dobře, Míšo, tak jí to pošleme. Prostě vzít si to nemůžeš."

" Ale ona to NECHCE. Říkala, že jí to všechno může být UKRADENÝ."

Uff. Ještě že ji máme, člověk se aspoň odreaguje.

Co se dělá v případě, že nezletilé dítě opustí domov? Nahlásit na sociálku? Na policii? Nějak nám chyběly informace, co dělat…

Tak jsme ji prostě začali hledat na vlastní pěst. Její partner, šťastný, jak hezky se situace vyvíjí, nám nepomohl ani v nejmenším. Zato slečna se uvolila přijít do cukrárny a předat nám svoje požadavky. Přišly nám legrační, ale ona to myslela opravdu vážně! Rodičům svého milence vylíčila, jak těžký má u nás život a požádala je, aby si ji vzali do pěstounské péče. Pozvali jsme je k nám.

Hned po příchodu se rozhlédli a pan V. poznamenal: "Já jsem hned říkal, že to bude nějaký omyl." A když nám posléze nad hrnky kafe řekli, jak o nás naše dcerka mluví, jak líčí svoje strastiplné životní osudy (ze kterých si udělala gloriolu), bylo nám do pláče. Společně jsme se domluvili, že jediná cesta, jak naší dceři pomoci, je nedovolit jí, aby utíkala před sebou a před svými činy.

A tak nastoupilo další z mnoha svízelných období naší rodiny, období, kdy Hela musela na dva měsíce pryč z domu, abychom dokázali ostatním dětem vysvětlit, že člověk člověka musí umět přijmout i ve chvíli, kdy ho nechápe, a že je to pro ni teď moc důležité. Už to nebyly ty malé děti, co bez výhrad souhlasily se vším, co jsme jim řekli. Samy se praly se svým dospíváním, a teď se po nich chtěla další tak těžká věc!

" Ty to nechápeš, mami. Ona nebyla jenom naše sestra, ale i kamarádka. A kamarádovi takovej podraz nemůžu odpustit!"

Nejvíce jsme byli všichni zraněni tou špínou, kterou na nás neváhala naházet, aby sama sebe očistila.

A pokračovalo to dál. Další dlouhé měsíce, kdy klouzala dolů na dno, zuřivě kopajíc kolem sebe. Útěky se opakovaly ještě dvakrát, už jsme je ani moc neřešili. Za mnohem závažnější jsme v této době považovali to, že kluci začali kouřit a stranit se, Dan a Zuzka hrozně polevili ve škole, až jsme museli učitele informovat, jak těžce se vyrovnávají s excesy své starší sestry, a my dva jsme začali mít spoustu zdravotních problémů. Dcera mohla být spokojená - stala se totálním středem pozornosti.

Dnes, s odstupem času, chápu, čím jí ten její milý tolik imponoval: byl to první člověk na světě, který ji bezvýhradně miloval, nic po ní nechtěl, a všechno jí odpustil, jen když byla s ním. Tuto jedinou podmínku plnila ochotně a ráda - přestala chodit do školy, přestala se stýkat s kamarády a byla ochotná "prodat" i nás.

Jenže čas šel dál, a věci, které dřív byly jasné a průzračné, se začaly zašmodrchávat. Najednou jí začalo vadit, že nesmí nikomu ani zatelefonovat, že ostatní mají vzpomínky na tisíc akcí, a ona jenom tu jednu - na náruč svého milého - a rozhodla se ze vztahu vycouvat. Nebylo to vůbec snadné, ale nechali jsme ji, ať se s tím porve sama. Těch zklamání už bylo trochu moc.

Možná to bylo to pomyslné dno, na které musela spadnout, aby se mohla odrazit.

Začala toužit po našich radách, povzbuzeních, zájmu o svou osobu. Brečela, když jsme jí řekli, ať si dělá, co chce. Podnikala nejrůznější cesty k tomu, abychom jí zase důvěřovali. Uklidila si ve svém pokoji (!) a vybrala si novou vzdělávací parketu: malíř skla a keramiky. A našla si nového přítele.

Tak teď doufáme, že se uzavřela jedna kapitola jejího života. Snad ano…snad tohle všechno potřebovala ke svému dospění.

II.

Měli jsme psa. Dlouhosrstou kolii, kterou jsme všichni milovali. Když nečekaně uhynula, myslela jsem si, že už nikdy žádného jiného psa mít nebudeme…jenže za pár dní jsme nemysleli na nic jiného než jak vrátit čas, čas, který jsme prožívali s naší Bellou.

Kamarádka mi dala tip na chovatelkou, která prodávala už dospělé fenky. Zavolala jsem jí, ano, má zrovna jednu na prodej, můžeme si přijet.

"A můžu se zeptat, proč ji prodáváte?"

"Protože už jenom žere…čtyřikrát měla štěňata, ale teď už jenom žere."

Nechci soudit tu ženu, která se zbavovala zvířat, co jí přestávala přinášet peníze. Nevím, v jaké byla situaci, možná opravdu neměla jinou možnost…

Dvůr, na který jsme přijeli, byl jako vystřižený z filmu Bohdana Slámy. Na několika metrech čtverečních kompresor, čerstvě nastříkanej černou barvou (s ním i všechno okolo), tři kozy, kotce se psy, několik převrhnutých květináčů, rozlámané dlaždičky, stojatá voda v prohlubních…Myslela jsem si, že vezmeme Kláře nějakou její deku nebo hračku nebo prostě nějakou věc, která jí bude připomínat domov. Nic takového neměla. Život prožila v kotci.

Doma zalezla na místo, které považovala za svůj nový kotec a prostě byla tam. Teprve po několika dnech lákání pochopila, že kotec je tentokrát větší, že má nějakých 1000m2…nemohla tomu ani uvěřit! Pořád se ohlížela, kdy dostane příkaz se vrátit.

Taky jsme ji začali učit, že svět pokračuje i za plotem.

Na jedné z procházek, kterou holky docela nerozumně zvolily kolem vlakového nádraží, se jim Klára v panice vytrhla a utekla do polí.

To odpoledne jsme si hlasy ukřičeli až do sípotu, běhali jsme, volali, prolízali trnitým křovím, smekali se po stráních, brečeli jsme a znovu volali, s hrozivou představou frekventované silnice kousek od místa, kde se ztratila…několik dlouhých hodin jsme strávili marným hledáním Kláry, až ji Hela uviděla sedět na cestě. Hned potom mi zavolala:

"Mami…máme ji", a rozbrečela se tentokrát na plné pecky. Chvíli jsme obě vzlykaly do telefonu, a potom jsem sesbírala všechnu odvahu a řekla jí: " Bylo to hrozný, viď? Takhle hrozný to bylo, když jsi utekla ty…"

"Mami", hlesla jenom tiše. A za pár minut, po návratu domů, jsme se obě objímaly a věděly jsme, že jsme právě prožily něco moc důležitého.