102 stupňů Fahrenheita je kolem skoro 40 stupňů Celsia…

Nejen moje maminka, ale i mnohá čtenářka či návštěvník Rodiny už ví, kde leží subtropický ostrov GALVESTON. A že právě tam žije moje dcera Lea (teď už se dvěma miminky, momentálně 4 psy a bláznivou kočkou krasavicí).

Takže jakmile RITA dostala jméno a sedla si do GOLFU (tedy do Mexického zálivu), měla jsem neustále zapnutou televizi nebo alespoň radio a jak při šachovém turnaji čekala na každý její další tah. Stejně tak jako obyvatelé ostrova a lovci mikrobů a virů ve výzkumných laboratořích na Texaské Universitě, která tu má své důležité pracoviště.

A RITA si rostla až do hurikánové kategorie 5.

Kdyby byla zůstala při síle a nezahnula trochu doprava, tak GALVESTON přestal existovat. Ale to víme až dnes.

V pondělí a v úterý RITA jen narůstala a mířila přímo na ostrov.

Výzkumné laboratoře, které pracují s nejnebezpečnějšími smrtelnými viry jsou prý postavené tak, aby odolaly i náporu hurikánu kategorie 5, ujistila nás blonďatá reportérka jedné z předních televizních stanic a ptala se šéfa laboratoří, zda se tam s viry a jen malou ochrankou nebude bát případných teroristů. Pravil, že ne, že ví, co dělá.

Tady je Lejčinka s dětmi před bouří....

V té době už bylo na cestě za evakuací téměř všechno obyvatelstvo ostrova. Včetně “našich dětí”. Můj zeť je jeden z lovců virů, kterému bylo povoleno evakuovat, protože má dvě malá maminka. Nejdřív ovšem musel “uzavřít” některé pokusy s krysami nakaženými těmi potvorami, které bychom rádi zničili…Jistě nemusím upřesňovat tento eufemismus.

Lejčinka zatím balila všechno pro dvě děti, 4 psy a kočku a všechno, bez čeho by “nemohla žít” kdyby… To, že ono kdyby nenastalo, nijak nezmenší utrpení a stres těch chvil před jejich první evakuací. Dokumenty? Rodinné fotky? První hračky? Obraz?

Tohle všechno je třeba evakuovat (vyjímaje Clarissku). Mezi tím ale přibylo ještě jedno miminko, jeden pes. Kočka se nerada fotografuje...

Mezi tím byla evakuace povinná na celém ostrově. Po průšvihu s Katrinou si nikdo nevezme na triko, aby někdo na ostrově zůstal...

Tak se konečně ve středu vydali na cestu dvěma auty. V jednom Lea a děti, v druhém muž a zvířata. Evakuační kolony jste mohli vidět v televizi. Pohybovaly se rychlostí 3 míle za hodinu. Pár desítek mil, které trvají nanejvýš hodinu, jeli 6 hodin. Krokem. Z kolony se nedalo vyjet. Vedro bylo 102 stupňů Fahrenheita ve stínu. Klimatizace žere benzín. Na malých náklaďáčcích (truck), kterými všichni texasané jezdí a vozí děti i zvířata, umírali psi na úžeh, děti plakaly, nebylo kam jít čůrat, mnohým došel benzin.

Do noci dorazili jen na sever Hustonu, kde je přijal hotel i se všemi zvířaty. Stejně už byl plný utečenců z New Orleans (s kočkami, papoušky, psy …).

Děti se mohly proběhnout, kočka nalezla pod postel a nežrala, psi se chovali vzorně…Marco začal být opruzený od dlouhého sezení ve vedru a v plínce. Telefon přestával fungovat. Začínala jsem panikařit já tady, babička a táta v Čechách. Lea ztratila hlas. Hotel sliboval, že mají místnost, která odolá i hurikánu větší síly, ale naši doufali, že se dostanou dál. Mnozí obyvatelé hotelu nevypadali, že byste s nimi chtěli být s dvěma minky na potápějící se lodi.

V pátek odpoledne se silnice směrem na San Antonio trochu uvolnila a tak přeložili psy a další nezbytnosti do jednoho auta (už ubylo lahví s vodou, plínek a jídla, ale i benzinu a už nebyl nikde k dostání) a vyrazili dál. To co viděli kolem silnic je těžko popsatelné: Auta bez benzínu, auta, která nevydržela popojíždění po metrech, nehody…Přidělování benzínu (zdarma, ale pod policejním dohledem) do lahví od vody, tedy po litrech…(Američané nejsou zvyklí vozit si kanystr. Pumpa je každém kroku. Prostě je neměli)….

Evakuovali i nejtvrdohlavější “zůstávači” (Katrina jim seděla v zádech) jako Lein šéf, majitel zvířecí kliniky s útulkem, ale až když stačil evakuovat všechna zvířata (mnohá z nich z New Orleans jako loni a každou jinou hurikánovou sezónu).

I lidé, kteří nemuseli, utíkali…

Mezitím si to RITA rozmyslela a vzala to napravo a ubrala na síle. GALVESTON byl znova ušetřen. Zbořilo to sice pár domů, ale ochranná zeď postavená po tragédii v roce 1900 opět obstála. Škody jsou velké, ale ve srovnáním s tím KDYBY jen malé.

Naši už vědí, že největší strom na jejich zahradě to vyvrátilo z kořenů, ale spadl mezi jejich a sousedův dům, nic nezničil, jen odpadní trubky a přervané elektrické vedení. Mají utržené okenice a co dál se ještě uvidí. (Kamarád policajt do domu nešel).

Vrátit se s dětmi ještě nemohou. Je stále kolem 100 stupňů Fahrenheita - tedy kolem skoro 40 stupňů Celsia. Náš lovec virů se bude muset vrátit ke své práci. Nemocnice a výzkumné laboratoře už práci rozjíždějí. Mají své generátory. Město se vrací k životu.

Letošní sezóna hurikánů ještě zdaleka neskončila. Ale už se nesmazatelně zapsala do historie. Nejen hurikánové a meteorolgické. Prověřila a našla “lehkým” nejednoho pekaře…ať už v řadách politiků či obyčejných smrtelníků. A jiné naopak. Na štěstí těch je víc. A také doufám, že přinesla ponaučení, i když mnohdy tou nejtvrdší cestou.

Naše Lea například teď ví, jak hrozná zkušenost je evakuace (nebo emigrace). Ví, že i dospělý se může vyčurat do plínky. Že zásoby plínek a jídla by měly být větší. Kanystr je výborný vynález.

Ale taky, že dokonce přátelé přátel mohou nahradit rodinu, když je třeba.

Jsou v San Antoniu u rodiny, kterou jim doporučili italští přátelé v Německu. Přijali je s dětmi, psy i s kočkou. A mohou tam ještě počkat než to doma bude k životu.