Dětský domov

Seděli jsme na krajíčku kožených křesel připraveni kdykoliv se zvednout a odejít, a maně nás napadalo, jak se tu asi musí cítit děti.

“Tak vy jste lékařka”, pravila ta žena ponuře. “ A vy?” otočila se na manžela.

“Učitel”, odpověděl poněkud znejistěle.

“Hm. Nejhorší profese, které se na našich dětech podepsaly! Doktoři! Žádné dítě se k nám nedostalo, že by na jeho osud upozornili doktoři! Na co jste v těch ordinacích, když nenahlásíte zjevné zanedbávání?! Viděla jste někdy týrané dítě?!”

Zavrtěla jsem hlavou. Nebyla s tím spokojená. Prý určitě ano, ale jsem slepá až zaslepená, a nechci si dělat problémy – jako všichni.

Potom si vzala do parády manžela.

“A vy – učitel. Když se konečně děti zklidní, nají a umyjou, přijde škola a učitelé, kteří je dostanou zase zpátky tam, kde už byly. Proč jim dáváte tolik domácích úkolů?” zaútočila. Manžel se pokusil zareagovat, ale jeho argumenty byly předem odsouzeny k neúspěchu.

“Víte”, zmírnila najednou, “vy nemáte vůbec ponětí, co ty děti prožily. Zapomeňte na to, že byste si je vzali domů, nechte je žít. Tady mají všechno, co potřebují. Jídlo pětkrát denně, z toho dvakrát teplé. Dostatek oblečení, spoustu dárků od sponzorů. V zimě jezdí na hory, v létě k moři. A NECHTĚJÍ k cizím lidem, sní o tom, že se vrátí domů! Víte, jak je to strašné, když přijde hladové, podvyživené dítě a nedokáže pochopit, že má spát v posteli, protože POSTEL NIKDY NEVIDĚLO? Lehají si na zem, jak byly zvyklé. Ptají se :‘V tom mám spát? Tím se můžu přikrýt? To je jenom MOJE? Tady budu spát SÁM?‘ Nevědí, že si mají mýt ruce, měnit prádlo, neznají pyžama ani kartáček na zuby. Bojí se tmy, protože často zůstávaly samy dlouhé noci. Máme tu děti, které spaly pod mostem, když je opustila matka, a teprve po třech dnech se odvážily zatahat za rukáv strážníka. A přesto naše děti své rodiče milují, mají pro ně spoustu omluv a trpělivě čekají na každý důkaz, že na ně nezapomněli.

Odmlčela se.

“Ale my máme doma postele,” odvážila jsem se namítnout. “A vařit taky umím, ruce si umýváme, prádlo měníme a dvakrát denně si čistíme zuby.” Jen je u nás veseleji, pomyslela jsem si.

“A nejhorší je,” pokračovala ta žena, “že spousta těch dětí opravdu odejde do jiných rodin – a potom se vrací zpět. Máme tu několik dětí vrácených z pěstounské péče.”

Nějak už nebylo co dodat. Poděkovali jsme a zvedli se k odchodu.

“Chcete se podívat?” zeptala se. Přikývli jsme. Odešla pro klíče a my jsme si tiše prohlíželi nástěnku.

“Za kým jdete?” ozvalo se za námi tichounce.

Otočili jsme se. Hubená holčina asi desetiletá se nervózně ohlížela kolem sebe.

“Přišli jsme se podívat.” Pokrčila rameny a zmizela za nejbližšími dveřmi.

Prohlídka domova trvala jen chvíli. Dlouhá chodba a pokoje. Učebna, televizní pokoj, herna.

“Tak na shledanou”, loučili jsme se a manžel optimisticky dodal: “Třeba se ještě uvidíme. Třeba budeme mít dítě od vás.”

“Od nás ne!” povstali všichni jako jeden muž.

“Žádné vhodné děti tu nemáme”, dodala ředitelka.

“Proč ne?” žasli jsme.

“Naše děti jsou přestárlé.”

“Nevadí nám starší děti”, řekla jsem paličatě.

“A jsou ze sourozeneckých skupin”, přispěchala na pomoc další.

“Fajn,” řekl manžel, “sourozeneckou skupinu jsme si přáli.”

Podívaly se po sobě.

“Jsou různého etnika”, dodala ještě poslední sudička.

To už jsme stáli s rukou na klice.

“Nemáme nic proti žádnému etniku.”

Cítili jsme marnost našeho snažení – rozloučení bylo ledové, zneklidňující. Venku se zatáhlo a pošmourný déšť vhodně doplňoval naši náladu při cestě domů.