Historie je mi ukradená, pokud nevím, kde jsou záchody….

Stačilo selhání v některém z neoblíbených předmětů ba co víc, jen pouhá zmínka o připravované písemce z matematiky a já už si běžela do knihovny pro další dva historické romány mimo obvyklý počet půjčených knih. Čtením o době dávno minulé jsem řešila neúspěchy v hubnutí, pupínky v obličeji, matematiku, chemii stejně tak, jako to, že si mám vzít neoblíbený svetr. Byla jsem manželkou Karla IV., stejně tak jako Desdemonou v Chrámu matky boží v Paříži. Snad právě proto mi můj kladný vztah k historii zůstal dodnes. Sice už pokakané dítě neřeším četbou, ale nějaké vědomosti mi z těchto dob zbyly i tak . Občas se proto uplatňuji jako chodící Jakubova encyklopedie "přibližných" znalostí. V testu, který pro mne koncem léta připravil, jsem ale selhala úplně….

To, že s každým narozením dítěte se Jakub snažil splnit nějaké mé "tajné" přání, jsem brala jako věc nadmíru milou, ne však podstatnou. Ostatně rodit kvůli tomu děti se mi zdálo vypočítavé, zvláště, když se porodů bojím, jak čert kříže. Když se mi koncem srpna Jakub svěřil, poté co jsem ho "mírně" prosvítila lampičkou, proč se neustále domlouvá za mými zády s babičkou, že má pro mne dárek za Laděnku, byla jsem v šoku. Pojedeme do Paříže !!!! Budeme spolu jako dva milenci pět dní na romantickém místě…dvoulůžkový pokoj v hotelu, žádné starosti o děti, děti opečovávané u babičky a ty budeš mít ustláno se mnou na růžích… No, řekněte, že by Vás to nepřekvapilo a nebylo by vám mile u srdce. Na každé mé ale, bylo předem řečeno - to už nemusíš řešit.

Já vím, že už chcete slyšet, jestli jsme opravdu odjeli a jak vše probíhalo. Přesto, to jsou věci nepodstatné, pokud vám neřeknu toto. Pokud někde po světě chodí člověk, který by vydržel celý život v Čechách, pak jsem to já. Ano, mám sice přání vidět to či ono, ale pokud jde do tuhého a někdo by mne měl odlepit z naší židle, tak má smůlu. Kam se na mé přání hrabe zemská tíže či dvousložkové lepidlo, které mě k Čechám vážou. Možná, že k tomu přispěla každoroční stejná dovolená na horách ve stejné chatě po celé mé dětství, kam jsem jezdila víceméně jako domů, kde jsem znala každý kámen, možná příklad maminky, která vždy balila jako bychom se neměli vrátit, možná vlastní zbabělost, ale já opravdu nejsem horal, který odvlaje do přírody s toaletním papírem a jakmile se nemohu dva dny umýt (stačí mi dvě jeden a půllitrové láhve, no, jedna taky dobrá), dostávám neurotické křeče. O to víc, že už mám s Jakubem třítýdenní zkušenost z naší "svatební cesty do Jiljí" - pod stan do Turecka. Zkrátím to, Turecko jsem poznala opravdu ve všech jeho podobách, ale byla jsem si jista, že se se mnou Jakub rozejde, jen co překročíme hranice Prahy (je to gentleman, dřív by mne neopustil, to bych netrefila domů, to už věděl). Kupodivu i tato zkušenost nás nesklátila, a tak jen oba víme, co pro nás cestování obnáší (respektive pro mne, proč to nepřiznat).

Jakub bral tedy jako podstatné, aby "autobus byl luxusní, pohodlný, s WC, možnosti podávání nápojů během celého zájezdu a již první noc v hotelovém pokoji". I to mi napovídalo, že to má být opravdu dárek milý a s tím vybíraný.

Po měsíci, kdy jsem viděla překlopený autobus ve škarpě, kdy jsem se točila kolem dokola v Louvru a autobus mi ujel do Čech beze mne, jsem se prosnila až do dne, kdy jsme odvezli mé mamince děti a honem domů si sbalit a vyrazit. Příruční tašku jsem měla plnou kinedrylů, mokrých kapesníčků, náplastí a všeho, co určitě budu potřebovat, abych byla klidnější a Jakub si tu Paříž užil, i když tam bude se mnou!!! Obrnila jsem se představou, že v autobusu nezamhouřím oko, že mne Paříž uvidí nevyspalou, otlačenou a v pohodlném oblečení, které stěží dá tušit ženské křivky.

Už náš nástup do autobusu a první slova našeho průvodce: "Jedeme přes Nuselský most, nalevo vidíte hotel Forum a na pravé straně Kongresové centrum", dala tušit, co bude následovat. Během cesty, kterou já s klidem prospala, zatímco Jakub zamhouřil oko stěží tak na pět minut, jsme byli ještě milionkrát vzbuzeni a ujištěni, že právě o tohle bychom přišli. Počínaje všemi hygienickými zastávkami, kdy celý autobus poslepu klopýtal čistit si zuby a konče všemi proslovy o historii toho či onoho místa notně pokulhávající za fakty jako, kde jsou záchody, kolik platit a kde si koupit pro Francii tak typický sýr Camembert. Asi jsem puntičkář, ale chvíli mi trvalo přijmout, že úžasný gotický kostel na jedné straně zůstal bez komentáře zato tenisový dvorec, jehož skoro kolmé stěny sekají Pařížané sekačkou zavěšenou na horolezeckém laně, byl vyzdvižen. Jakub ovšem jásal a fotil. "Nejlepší fotky nafotíte patnáct kroků vpravo od hlavního vchodu, na kameru je nejlépe zajít na stranu druhou a filmovat odtud." To už jsme se s Jakubem spiklenecky smáli, ostatně možná příštím zájezdům rovnou rozdají ty nejlepší fotky v autobuse, čas by se taky ušetřil. A v podobném duchu jsme dorazili až na náš hotel. Zítra se, "Eiffelko", těš!!!

Jen co jsme popáté projeli čipovou kartou u našich dveří, už jsme vpadli na naše manželské lože v hotelu, tak rychle se dala zdolat vzdálenost mezi ulicí a naším pokojem - ložem. Trochu překvapivé, nicméně Jakub jen poznamenal: "V Čechách tomuhle sice říkáme ubytovna, ale proč ne." Náš pokoj nás opravdu neměl nejen svým malým prostorem, ale i vybavením, nijak rozhýčkat za ty tři noci, co jsme zde měli strávit. Na straně druhé, nebyl problém si fenovat vlasy v posteli, u stolku, na toaletě či ve sprše. Vždy jste měli od zásuvky stejnou vzdálenost a dost. I tak nám bylo během chvíle jasné, že na toto "doupátko" budeme vzpomínat s takovou dávkou nostalgie, jaké se možná nedostane milionáři ani v nejluxusnějším Ritzu.

Druhý den ráno Jakub pomalu předbíhal autobus, jak moc si přál už být na místě. Věž pana Eiffela ho učarovala asi na celý život (už teď sice nechápu, když držím v ruce fotografie naší dovolené, co komu řeknou kovové konstrukce zprava, zleva, kolmo a svisle za pár let). Ještě než jsme opustili autobus bylo jasné, že nemůžeme prosvištět tu krásu jen nějakým výtahem, že ten vjem potřebuje Jakub nějak dostat pod kůži. Říkala jsem si, pokud zde proudí po schodech stovky a tisíce turistů, určitě musí mít vše dobře zabezpečené, no ne? A schody bez děr mezi nimi, to hlavně!!! Polkla jsem svoji fóbii z výšek a rozhodla se šlapat nahoru. Do prvního patra jsem došplhala se srdcem v krku a to doslova. Jakub se při pohledu na mě začal starat, ve kterém to patře, že jsem ztratila normální lidskou barvu. Poté, co jsem se na betonovém ochozu obhlídla okolí, prošla zdejší restaurací a nabyla lepšího vzezření, zavelela jsem k útoku dalšího patra. A tady začalo cestou přituhovat. To vnímal i Jakub, byť mu mimosmyslové vnímání musí blikat u obličeje, tak jen houknul ke mně dopředu:" Nikam se nedívej, jen na horní schod a šlapej jako voják". Ani si neuvědomil, co tím způsobil. Držela jsem se tyče zábradlí, že by mi i orangutan na liáně mohl ten stisk závidět (ostatně v patře jsem se ho nedokázala pustit) a šlapala jsem tak poctivě, že jsem vnímala jen množství bot, které mě míjely, zejména ty jedny dámské lodičky na podpatku mě přesvědčovaly, že já ve svých pohodlných pohorkách to musím dokázat taky. Do druhého patra dolezlo stvoření, které sice vypadalo jako, že nezná kapesník, neví, že žena při dýchání většinou nefuní jako když jde divočák z bukvic, ale bylo živé (byť to tak nevypadalo). Poté, co se moje ruce daly zklidnit a mohla jsem se napít, aniž bych se polila (ten třes ve stáří si už umím obstojně představit), začala jsem vnímat i pohled dolů. Zprvu jen tak mimoděk, aby si toho moje vynervované tělo nevšimlo, později už s labužnickým obdivem.

A Paříž nás okouzlovala dál. Na jedné straně vidíte, na druhé straně vidíte, ale když si z osmi světových jazyků nemůžete zvolit (ne snad přemírou vzdělanosti, bohužel naopak), je váš přísun informací trochu omezen. A přesto- podzimní sluníčko v zádech, Seina pod vámi a nábřeží se Sorbonnou a katedrálou Notre Dame vedle vás. A co víc, váš soukromý fotograf, který se vás snaží vecpat s vaším nadšením na každou fotografii. "Mohl bys mi vyfotit milskou Venuši?", ptala se v Louvre. "A proč musíme fotit každou ženskou bez rukou?", ptal se on.

Když stála před katedrálou Notre Dame, byla fascinována tou mohutnou gotikou. I když?!!! A najednou jí byly "pochybné" informace jejich průvodce o vzdálenosti veřejných záchodků milejší než jedno z největších rozetových oken.

Montmartre nám dýchal za zády, desítky drobných stánečků a umělci, kteří zvěční Váš obličej na portrétu během deseti minut, lákali před námi. Poslední noc, poslední rozloučení před osvětlenou Eiffelovkou a rozmarná Paříž byla už jen vzpomínkou….

A přesto jsem si z Paříže něco odvezla…..možná ten nejcennější vjem. Ani historie či vzdálenost od Čech neudělají z Paříže jedno z nejromantičtějších míst, pokud si "to" podstatné nepřivezete s sebou. Přítomnost toho druhého. Vědomí, že i po letech máte stále obdobný pohled na to, co obdivovat a proč mít radost z toho, co obdivuje ten druhý. Pak možná, stejně jako já, přijdete na to, že není podstatné odjet až do Paříže, ale že stejně intenzivní pocit můžete zažít třeba u sv. Kateřiny v Kutné Hoře. Snad jde jen o to, udělat si na to vnímání čas. A být na chvíli zase sama sebou, tak jako za svobodna. Ne jako mamina za všech okolností, ne jako dáma za všech okolností. Snad jako bytost, která o to uvědoměleji cítí, že i svým dětem musí ukázat ze sebe něco víc než jen otevřenou náruč a buchty na stole. Možná už víte, co tím myslím….