Když každej, tak my taky

Místo jsme vybírali uvážlivě. Půl roku před prázdninami se každý kout zaplnil katalogy cestovních kanceláří. Kluci vypracovali tabulku s pořadníkem. V jednom měly děti jasno od počátku - určitě ne Chorvatsko, tam jezdí každej. Naše rodičovská opozice namítla, že co je dobré pro každého, je dobré i pro nás, ne?

Takže Chorvatsko. Místo vybrala mládež - Primošten, apartmán pro šest.

"Ničeho se nebojte," ujišťovali nás v cestovce. " V autobuse s vámi pojede technický delegát a ten vás na místě předá naší místní delegátce, která se o vše postará."

Autobus nás vyklopil po 18 hodinách jízdy rozlámané a nevyspalé do překvapivě teplého rána. Technický delegát v autobuse nebyl, nějak to nevyšlo. Utěšovali jsme se, že ho stejně na nic nepotřebujeme, důležitá je delegátka v místě. Měli jsme se s ní setkat v 9 hodin - bylo půl šesté.

"Já nevím jak vy," prohlásil táta, " ale já jdu zjistit, jestli moře opravdu existuje."

Přešli jsme bez nálady piniový háj a uviděli tu krásu - modromodré moře, útesy a oranžový kotouč vycházejícího slunce.

"Bazén!" vykřikla Míša nadšeně. " Kdo ho napustil?"

" To je moře," odpověděl Dan. " Stvořil ho Bůh."

" Teď musím zjistit, jestli je ta voda fakt slaná," řekl táta. O chvíli později všichni prskali slanou vodu a Míša rozhořčeně protestovala: " Kdo to tak strašně přesolil?!"

" Pán Bůh," poučil ji Dan.

"Michalko," bere si manžel naši nejmladší na klín, "vidíš ty černé kuličky? To jsou mořští ježci. Hrozně píchají a pálí, proto se musíš koupat v botách. Rozumíš?" Přikyvuje a slibuje, že bez bot do vody nepůjde.

O pár hodin později se Michalka (v botách) vynoří nad hladinu a v ruce vítězoslavně třímá mořského ježka. " Mám ježka," huláká, " a nepálí!!!"

"Jednou bude chtít zjistit, jestli je gilotina opravdu ostrá," komentuje situaci manžel.

V 9 hodin přichází Bára - není to naše delegátka, je ve vedlejším letovisku, prostě to nějak nevyšlo. Alespoň nám prý zařídí převoz zavazadel na chorvatskou cestovní kancelář, tam se máme už domluvit sami.

Přijíždí fiat uno v zoufalém technickém stavu a mizí i s našimi zavazadly.

" Nejdřív nám vzali pasy, teď zavazadla," uvažuje pochmurně manžel. "Takhle se zajišťují pomocné síly do ciziny. Až o tom budou číst lidi v novinách, řeknou si, jak někdo může být tak hloupej."

Na chorvatské cestovce se domlouvá dost těžko - oni neumí česky, my chorvatsky. Ale Chorvat "něma problema". Po 2 hodinách přijíždí náš známý otlučený fiat uno, naloží opět naše zavazadla, 6 lidí (!!!) a se zářivým úsměvem nás informuje: " Vy super apartman. Prvy klas."

" Jsem zvědavej, co nám budou říkat policajti," pronese optimisticky manžel, když za námi Chorvat zabouchne dveře. " Ja policajt!" informuje nás řidič rozzářeně.

Po pár křivolakých serpentinách v uzoučkých uličkách, kde mě děsí děti přebíhající přímo před koly (později zjišťuji, že člověk si rychle zvykne), z auta doslova vypadneme před obrostlým domem. Na schodech stojí starší muž. " To vaš pan", řekne řidič, vyháže naše zavazadla a mizí pryč.

Apartmán je příjemný, chladný, se širokými postelemi. První odpoledne, unavení z cesty, celé prospíme.

Probouzím se hladem a zděšením - vždyť je sobota, musíme koupit aspoň chleba! Manžel odchází na výzvědy a za chvíli přináší poklady - režný chléb, zeleninu a ovoce. Je to poslední jídlo, kterým nejsme přecpaní.

Kdo to říkal, že u moře není hlad?! My jsme hladoví pořád. Útočí na nás tolik lákadel a vůní, a všechno chceme ochutnat. Lidé pojídají malinké rybičky, ocásky jim koukají z úst. "Ochutnáme taky?" ptají se děti toužebně.

"Pětkrát, " poroučíme si - Michalce dá každý kousek ze svého. Chorvat přináší neuvěřitelnou hromadu rybiček. I přes neustálý hlad nedokážeme všechno sníst - ale jsou tak dobré! Chorvat nám s pochopením balí zbylé rybičky s sebou.

" Vy kupili rybu!" zděsí se pan domácí. "Na ulici!"

Jsme zmatení - proč bychom nemohli?

Dozvídáme se, že "naš pan" je rybář, 40 let sloužil na rybářské lodi v Rijece a Šibeniku. Rybáři večer natáhnou sítě a ráno je výlov. " Pojď se mnou," zve manžela. " Utrom kupime rybu."

Druhý den brzy ráno odcházejí spolu za rybáři. "To dobrá ryba," říká domácí, "vy choďte kupat, ja upražim."

Ryba je opravdu výborná. "Maš vino?" ptá se domácí. Máme - z obchodu. "Vy kupili!" zhrozí se domácí. "Pojď," a odvádí manžela k "priatělu". Vracejí se po chvíli s pětilitrovým demižónem. " To crno vino, primoštenske, babič. Dobre vino. Ryba bez vina neni ryba. Daj," a nalévá i dětem, zatímco my konzervativci alespoň nejmenší holčičce podstrkujeme čaj.

" Ryba," povídá při servírování, " musí byť sucha. Potom daš maslinu - bez masliny neni dobra ryba." Asi má pravdu, protože tahle ryba dobrá je.

Večer ožívá starý Primošten dalmátskými písněmi. Necháváme se unášet vůní moře a léta. Hlavní ulička nás přivádí na starý hřbitov s kostelem sv. Jiří.

"Nesmíš křičet, Michalko," upozorňujeme, " uvnitř je bohoslužba."

"Je tam Bůh?" ptá se zvědavě a než stačím zformulovat odpověď, začnou vycházet jeptišky. "Hele," zajásá, "jsou tam boženy!"

A ta zmrzlina! Hned poprvé nás kroky instinktivně přivádí k největšímu zmrzlinářskému klaunovi. Zmrzlina v jeho rukách ožívá a stává se uměleckým dílem. Připomíná mi klauna z filmu Šest medvědů s Cibulkou. Děti okamžitě propadají jeho kouzlu, Miki je jejich kamarád, jejich chráněnec. Když jdeme kolem, mávají mu a Miki s úsměvem smeká klobouk.

V pondělí v noci přichází bouřka. Druhý den jsou obrovské vlny. Děti se jimi nadšeně nechávají unášet a házet na břeh, já šílím a manžel kameruje. " Neblázni, prosím tě," uklidňuje mě. "Víš jak mě mrzí, že nejsem dítě?"

" Malo kupete," říká náš domácí nespokojeně. Asi má pravdu, ale my už jsme takoví. Nevydržíme dlouho polehávat. Ve středu přichází krize.

" Nejdu do vody," říká Dan zarputile. " Já taky ne," přidávají se Dominik s Helou. Zůstáváme v apartmánu. Musím vyprat osušky ztuhlé solí. Jsem tak rozmazlená technickými vymoženostmi, že mám druhý den namožené svaly na rukou. Teprve teď chápu celou tragédii Popelky.

"Řekni slovo, mami," vybízí mě Dominik.

"Utěrka," nabízím.

" Jiný. Utěrka je blbý slovo."

"Kůl v plotě," navrhne Dan.

Dominik přikývne a odchází. Za chvíli mi strká pod nos nedbale utržený kus papíru: "Přečti si to."

KŮL V PLOTĚ

Osaměl
kůl v plotě
přežil generace
smutek i ovace
shnily mu základy
klátil se v bouři
mockrát byl vyvrácen
a vrácen zpět
ví co je
když oheň zem zakouří
poznal svět
co komu udělal
v plotě kůl
zrezivělý hřebík
a plaňky půl
ale jeho duše dýchá
a do přerývaného ticha
vypráví příběh svůj
on zpívá
a teď otevřel ústa
ke zpěvu co nikdy
neuslyšíte

Večer mažu dětem zhnědlá těla - jen já zas nic. Jako bych s nimi nikde nebyla, čím to je?

"Maminko, ty nejsi vůbec opálená," konstatuje Michalka nespokojeně. Hladím ji usínající po vláskách a ona ještě dodá: "Nechtěla jsem se narodit jako Češka. Chtěla jsem se narodit tady."

" Proč?" ptám se

" Přece abych uměla chorvatsky," zamumlá ospale do polštáře.

Čtvrtek je neúnosně horký den. Není kam se schovat.

"Nejdu na pláž," protestují děti. Michalka si kupuje vějíř. Je krásný, jako pro princeznu.

" Podívej", ukazuje ho panu domácímu.

"Vy kupili! Kolko?!" ptá se a lamentuje nad naší marnotratností. "Cena není fixna," poučuje nás. "On povi čtyry desať, vy povite dva desať. No," pokrčí rameny, " vy kupili."

V pátek začínáme myslet na návrat.

"Šedem dni málo," hodnotí pan domácí. "Není", vrtí hlavou děti. "Bylo to hezký, ale už se těšíme domů."

Na pláži stavíme z kamenů malé domečky.

"Kdo v nich bude bydlet?" ptá se Míša.

" Mořské víly," odpovídá táta vážně. Přikývne. Představa malých mořských víl v kamenných domečcích je přece úplně přirozená.

"Musíme koupit jablíčka než odjedeme", říká Míša.

" Na co?" divím se.

" Naházíme je do moře. Aby ti ježečci neměli hlad."

" Co vás tady nejvíc zaujalo?" ptám se.

" Fakt to chceš vědět?" ptá se 15letý syn. " Nahé baby. Viděl jsem ženskou tak opálenou, že měla kůži tmavší než bradavky."

" Každá ženská má jinak velké bradavky," doplňuje 12letý.

" Tak tomu říkám otevřená sexuální výchova," poznamenal k tomu manžel. " To my jsme teda neměli."

Přichází sobota. Bez nostalgie balíme zavazadla, těšíme se domů - na domeček, zvířátka, babičky a dědy, kamarády.

Adios, Hrvatska! Bylo to překrásné a bylo toho dost.