O mateřské depresi během dne

Zima ještě pěkně silou ukazuje, co je zač, jarní paprsky zatím v nedohlednu, všude venku jen šedočerné barvy, přítmí, tma brzy a k tomu malé dítě doma, často žádná možnost jít alespoň na chviličku ven a stereotyp, který je každý den stejný. A mateřská deprese nebo blues, chcete-li, je tady. A tak, než bych Vám povídala kolikrát týdne mě chytne a drží, kolikrát týdně mám pocit, že ji tentokrát nepřeperu, protože má ochotné pomocníky v postavičkách mých zhýřilých dětí (a uznejte, že přeprat tolik postav je na mou zimou zmoženou postavu nedbalého zjevu opravdu nadlidský výkon), raději Vám řeknu, co na ni platí.

Pokud jsem se toho rána měla probrat, tak vskutku mé děti měly být trpělivější. Nestalo se tak. Mohutný řev alias kánon mých dcerek při "husitské" písni se ozýval z dětského pokoje a bylo jasné, že bude nabývat na intenzitě tak dlouho, dokud jeden z rodičů neprojeví známku života. Jakub se vedle mne na posteli, bohužel, ani nepohnul. Ve snaze vypadat jako vzbuzená, sešourala jsem se z patra a zvěstovala těm třem apoštolům, že snídaně bude za chvíli. Přivřu dveře, ještě jednou se pro jistotu vrátím a znovu je přesvědčím, že já budu tím, kdo je zavolá k snídani. Do té doby bude klid.Ujistí mě, že rozumí.

Přesto dělám snídani v rychlé křeči, neboť cítím dýchat ta tři tělíčka těsně za dveřmi do kuchyně. Můj mozek ještě hluboce spí, snad právě proto jsem jako omráčená poslouchala: "Maminka je kráva", hlásek nejstarší. "Není, maminka je přece koza", děla prostřední. Tak to je bomba. Mozek se mi probral tak rychle, že jsem si málem zalila ruku horkou vodou místo čaje. Nejen, že mě mají tak dobře pojmenovanou, ale ještě si nejsou jisté, k čemu inklinuji více, no to jsme nasály zase kde, tuhle porci nadávek. Když tu jsem ten urputný mozek výchovně působící matky vypnula a přemýšlela jsem. Ještě jsem je nikdy neslyšela tak nadávat komukoli, stojí za dveřmi, na kterých mají plakát plný zvířátek a znameních zvěrokruhu, a já coby květnový býk, jsem se začala smát….

Vzorné dcerky sedí u stolu a každá třímá lžíci v ruce. Nejoblíbenější oběd - těstoviny. S vřelostí milující matky snažím se odříkat seznam možností, s čím vším mohou mé dcerky těstoviny k obědu mít. Dvě dcerky už zdárně dlabou. Třetí, Terinka, stále váhá. Pak jen pokrčí rameny a podotkne: "Dala bych si je z kakaem, ale to bych si pak zase musela jít umýt pusu. Tak radši nic. Sním je samotné."

Majda sedí na záchodě a skulinou dveří pozoruje moji práci u pračky, když tu se ozve: "Mami, a kde my máme hrábě?" "Jak to myslíš? Myslíš hrábě na hrabání listí nebo trávy?", ptám se. "Ale ne, myslím, kde tady na břiše nebo na bocích máme hrábě?," snaží se přitroublé matce vysvětlit trpělivá dcerka bouchajíc se přitom do bříška. Ta matka stále nechápe a jen kroutí hlavou. Až tu najednou Majda nevydržela a té natvrdlé matce povídá:" No, když máme na zádech lopatky, tak kde máme hrábě?"

"Tati, proč je tady takový "černín"?, ptá se Terinka a já zpozorním. "Co to máš v ruce?", ptá se Jakub a užasle se dívá na dcerku, která si právě hodnou chvilku v poklidu četla v pokojíčku knížky (alespoň to si tatík myslel). "Holky, vy jste se zbláznily, chcete to tu podpálit, " rozhorlil se tatík a hned byl na nohou. Terinka v ruce svírá peřinku z panenčina kočárku, kterou přikryla stínidlo u lampičky (ostatně víte, jaké krásné červené světýlko hned měla?) a uprostřed má naprosto černý seškvařený propálený flek. Kubu jsem omývala po dalších deset minut a s hadrem na hlavě šel i spát.

V potemnělém pokoji se díváme s Jakubem na televizi, když tu slyšíme šouravé kroky za dveřmi dětského pokoje: "Já jdu čůrat," hlásí mžourající si oči Terinka. "Tak pojď, ale zastavovat se nemusíš, viď?" Na obrazovce se právě milenecká dvojice zuřivě líbá. Jdu raději za Terinkou a ta pokračuje v mé sexuální výchově: " Oni se svádějí, viď?" "A co je to svádět se?", ptá se nezkušená matka své čtyřleté dcerky. "No, muchlat se v posteli, přece?!!!!", podotkla ta naše malá vědma.

O čem jsem to vlastně v úvodu psala? O depresi? Vy víte, o čem je řeč? Já po takovém milém mateřsky stráveném dni ne. Přeji Vám hodně podobných….