Porod 3x jinak

Absolvovala jsem tedy oční vyšetření a pan doktor mně řekl, že je všechno v nejlepším pořádku, že kromě krátkozrakosti mým očím vůbec nic není. Vysvětlil mně, že dříve skutečně panovala taková praxe, že se od určité velikosti vady výše císařský řez ordinoval automaticky, ale že se to ukázalo jako nerozumné a už se to nedělá.

Byla jsem maximálně spokojena a oddechla jsem si - chtěla jsem být normální zdravou matkou, ne pacientkou po operaci (koneckonců ani pacientkou před operací ne). Jenže ouha! Paní doktorka si přečetla vyjádření očního lékaře, zamračila se a pravila: "Tady je jenom doporučení, tady chybí nález! Každá lékařská zpráva musí obsahovat i nález, a tato ho neobsahuje, to je odfláknutá lékařská zpráva! A když je odfláknutá zpráva, jak můžu vědět, že nebylo odfláknuté i vyšetření? Tohohle pana doktora neznám… lepší bude, když si zajdeš na oční ještě tady u nás v nemocnici."

A tak jsem se dostala do rukou skutečnému odborníkovi. Potvrdil názor předchozího lékaře, že oči jsou prakticky v pořádku (samozřejmě kromě krátkozrakosti) a bác! - naordinoval operativní vedení porodu. Riziko, že by se při normálním porodu něco stalo, je prý minimální, a pokud už by náhodou k něčemu došlo (mohla by se odchlípnout sítnice), s největší pravděpodobností by se to zase dalo napravit, ale on "se musí posichrovat". Byla to docela studená sprcha - po předchozím vyšetření jsem si byla prakticky jistá, že mě nikdo "krájet" nebude, a teď najednou…

Přiznám se, že jsem "ukecávala", co mně síly stačily. Napřed toho očaře - marně - posléze i gynekoložku. Ta byla vstřícnější, přání rodičky brala jako důležitý prvek ve hře, ale nakonec její doporučení znělo - operovat. Bylo v tom totiž ještě více důvodů - mám po úraze vyoperovanou slezinu a následkem toho trošku horší srážlivost krve (v běžném životě se mně to nijak neprojevuje, ani jsem o tom nevěděla, dokud to nezjistili na hematologii), kromě toho jsem vždycky měla mizernou (pokud vůbec nějakou) hormonální rovnováhu, léčila jsem se kvůli sterilitě, moje těhotenství vůbec nebylo samozřejmé, a také moje děloha je výrazně menší, než by měla být - poslední dvě skutečnosti by prý mohly zavinit, že bych měla nekoordinované a tudíž neúčinné stahy, děťátko bych nevypuzovala, ale jenom mačkala, až bych ho možná i umačkala (nebo by se asi spíš udusilo). Paní doktorka řekla, že žádný z těchto důvodů jednotlivě by za indikaci k císařskému řezu nepovažovala, ale všechny tři dohromady už se jí zdály moc. Ty oči ale považovala za hlavní a tak to také bylo všude napsáno - SC z indikace matky, myopia gravis matris. Dala mně sice možnost odmítnout, ale vzhledem k tomu, že mě léčila osm let a možná, že jen díky ní jsem vůbec otěhotněla, neměla jsem chuť jí tímto způsobem vyjádřit nedůvěru. Špatné rozhodnutí? Nevím, ale i po všech zkušenostech, které jsem mezitím nasbírala, bych se asi rozhodla stejně.

Takže jsem se aspoň snažila co nejlépe se domluvit na podrobnostech. Jen částečnou anestezii, abych o tom aspoň věděla, až se moje děťátko narodí - není problém, běžně se používá. Po porodu si ho pochovat, pohladit, přiložit k prsu - neexistuje, po operativním porodu bude potřebovat zvláštní péči a já budu stejně mít přivázané ruce, takže to nepůjde (pokud vím, tohle už se změnilo - naštěstí!). Nástup do nemocnice jenom jeden den před plánovaným datem porodu - bohužel, vnitřní předpisy nemocnice vyžadují příjem dva dny před operací, "aby se pacient zklidnil"; že já tam spíš zešílím, než bych se zklidnila, to nikoho nezajímá. Manžel půjde se mnou - "Když mně slíbíš, že neomdlí…" "Slibuju, neomdlí!" "Tak ať klidně přijde." Po porodu dítě se mnou na pokoji - nelze, oba budeme na JIP-ce, on na novorozenecké, já na normální. A tak dále. Největší výhrou byla manželova přítomnost, v té době (1996) to zdaleka nebylo běžné, aby si pustili laika na operační sál. Ale jinak… nic moc.

A pak přišel ten den. Ve středu, dva dny před plánovaným porodem, jedeme do nemocnice. Připadám si, jako bych jela na porážku, a brečím. Jako ostatně už několik dní a týdnů před tím. Pochopení ze strany lidí v mém okolí je takřka nulové: "Buď ráda, víš, co to je, takovej porod?! Ani o tom nebudeš vědět, to máš lepší, co bych já za to byla dala!" "Buď ráda, že máš vůbec nějaký dítě, a nehledej problém v tom, jak se narodí!" "Bude to lepší i pro něho, dovedeš si představit, jak tomu dítěti musí být, když se má cpát takovým úzkým tunelem na svět? Tomu se říká porodní trauma!" A tak dále, a tak podobně. Jediný, kdo trochu toho pochopení má, je manžel, ale i na toho už toho začíná být moc a dochází mu se mnou a mým věčným nářkem trpělivost. Cítím se jako typická šťastná matka "v naději".

Nezlepší se to ani po příjmu. Přicházím na pokoj ke dvěma rizikově těhotným maminkám, které už v nemocnici tráví několik dlouhých týdnů a mají strach o zdraví svých miminek a udržení těhotenství. Moje starosti jsou vůči těm jejich vážně malicherné a je mně trapně, když se mě snaží utěšovat. Ale zase na druhé straně… pro mě to skutečně je vážný problém, i když uznávám, že ty jejich jsou větší. Skoro se na ten porod začínám těšit - ať už je to, proboha, za mnou!

Pořád mně to ovšem vrtalo v hlavě, před porodem hlavně z toho mého hlediska: budu v nemocnici o několik dní déle než při normálním porodu; budu věcí, předmětem, se kterým se manipuluje; přijdu o zážitek z porodu. Navíc jsem si vyčítala, že jsou pro mě důležitější tyhle moje starosti, než to, co to bude znamenat pro děťátko. Život nestál za nic.

Světélko na konci tunelu se objevilo, když mně sestřička přinesla polévku k obědu: "Tak, paní, to je vaše poslední jídlo. Paní doktorka si bere na pátek dovolenou, takže vás vezme už zítra. Už nic nejezte a od půlnoci pak ani nepijte." Dodnes nevím, jestli se mě paní doktorce zželelo, nebo jestli opravdu na poslední chvíli změnila plány, jisté ale je, že mně tím ušetřila spoustu trápení. "Radostná událost" se opět o kousek přiblížila.

Zajímavá byla návštěva anestezioložky, která mně přišla "dát vybrat" druh anestézie, a to přibližně těmito slovy: "Můžete mít celkovou narkózu, to vám nedoporučuji, protože působí i na dítě, nebo epidurál, také nedoporučuji, protože byste sice necítila bolest, ale tahy a tlaky ano a mohla byste se hýbat, třeba by vám to bylo nepříjemné a omylem byste se nám hnula, anebo spinální anestezii, ta by byla nejlepší. Tak co si vyberete?" Teprve mnohem později jsem se dozvěděla, že při spinální anestezii bývá více komplikací než při epidurální, že jsou po ní častější a horší bolesti hlavy… možná bych si ji stejně byla vybrala, těžko říct, ale asi jsme si o tom měly více a hlouběji promluvit. Nestalo se a já jsem si (kupodivu) vybrala "spinál".

Samotný porod nebyl nijak nesnesitelný. Ale že by byl hezký, to tedy také ne. Já jsem s tím neměla mnoho společného, mohla jsem to tak nanejvýš pozorovat, nebo spíš poslouchat. Synka mně ukázali až umytého a zabaleného, a ačkoli všichni na sále několikrát slyšeli paní doktorku opakovat, že důvodem operativního vedení porodu je moje krátkozrakost, ukázali mně Darka asi z metrové vzdálenosti. Jelikož jsem bez brýlí v té době byla schopna zaostřit asi tak na 15 cm před sebe, stěží jsem poznala, že mně ukazují dítě, natož abych rozeznala jaké. Naštěstí s ním byl manžel od chvíle, kdy ho vytáhli - šel s ním na první ošetření, koupání a vážení… mohlo to být horší.

Po porodu jsem musela ležet 8 hodin na zádech (kvůli použité anestezii), což mělo zabránit bolestem hlavy. Nezabránilo. Zato zmíněné bolesti mně bránily takřka ve všem kromě ležení, bylo to příšerné. Ale byly i horší věci.

Sestřičky z JIP-ky přemluvily dětskou sestru, aby mně synka přinesla ukázat. Vůbec se jí nechtělo, a když už se dostavila, zůstala stát ve dveřích, zvedla ten bílý balíček, který měla v náručí, zavolala: "Tak to je váš Darek!" a chystala se zmizet. Po velkém přemlouvání ze strany mé i sester z JIP-ky mně ho přinesla až do postele, ale nechápala, proč ho chci. "Abychom se na sebe mohli dívat", řekla jsem jí naivně. "Stejně vás nevidí, je slepej!" Docela ve mně hrklo - nikdo mně neříkal nic o tom, že by snad moje děťátko nebylo v naprostém pořádku! "Všichni novorozenci jsou slepí", objasnila pak tato odbornice, "a dejte mně ho, mám práci na oddělení". Ještě jsem se chtěla ujistit, že dbají toho, co jsem jim napsala před porodem do jakéhosi dotazníku - že totiž jsem alergická na kravské mléko, a synek by tudíž neměl dostat běžnou kojeneckou stravu: "Čím ho krmíte?" "Nutrilonem." "Ale to je kravské mléko!" "Ne, maminko, to je kojenecké mléko." "Ale dělá se z kravského." "Ne, dělá se z prášku!" Na to jsem vážně neměla protiargument, takže jsem jenom řekla, že si přeji, aby ho krmily odstříkaným mateřským, a doufala, že se té slečně uráčí se podle toho skutečně řídit.

Příští dětská sestra, se kterou jsem měla tu čest, byla pravým opakem té první - velice ochotně mně vysvětlila, že můžu pro synka odstříkat svoje mléko, přesněji mlezivo, a že vůbec nevadí, že je ho málo, že je to tak správně. Pokud se mně ho podaří dát dohromady alespoň 10 ml, mám jí po sestrách z JIP-ky lahvičku poslat na novorozenecké, a ona ho Darkovi osobně dá. Hodinu jsem se "dojila" a těch 10 ml se mně nashromáždit opravdu povedlo. Bohužel měly právě službu jediné dvě nepříjemné sestry, které se na JIP-ce vůbec vyskytovaly, všechny ostatní byly k nezaplacení, ale tyhle mně vysvětlily, že 10 ml je málo, kvůli 10 ml nebudou zvedat telefon, pro takovou kapičku si žádná sestra z novorozeneckého nepřijde, to bylo myšleno tak, že si mám podporovat tvorbu mléka, ne že kvůli tomu někdo bude běhat po nemocnici nahoru dolů, nezkusí to, nezavolají tam, nemá to smysl, a vůbec: "Vylijte to a běžte si lehnout, příliš se unavujete."

Druhý den ráno sestřičky, už zase milé, volaly na novorozenecké, ať mně synka přinesou, že ho zkusím přiložit k prsu. Po několika hodinách se skutečně objevila sestra se známým bílým balíčkem: "Tak si to zkuste, no, ale on jíst nebude, je nakrmenej!" Dovedla i mně i zdůvodnit, jak je to možné, že mně ho na kojení nese napitého: "Krmilo se v devět." Žádné velké úspěchy jsem kupodivu se svými pokusy nesklidila. Po pravdě řečeno, byla to katastrofa - oba jsme brečeli a nic z toho. Sestra chvíli pobaveně přihlížela, pak mně ho sebrala a odnesla, že "má práci". A bylo.

Doufala jsem, že už půjdu na šestinedělí, žádné komplikace jsem neměla, takže to vizita dovolila, ale na poporodním mě odmítli s tím, že nemají místo. Jak jsem zjistila druhý den, místa měli nejméně čtyři, maminky byly na pokojích po jedné a vadilo jim to, bály se odejít do sprchy nebo do jídelny a nechat děti samotné… ale nakonec jsem se tam, dva dny po porodu, přece jenom dostala. Moje plány, že si Darka hned vezmu k sobě, ztroskotaly. Nemohla jsem si ani pořádně sednout, hlava mně třeštila a viděla jsem jiskřičky, léky, které bylo možno dát kojící matce, nezabíraly. Na novorozenecké jsem nesměla, protože jsem z rány měla vyvedené drény (nevím, jak to s návštěvami u dětí souviselo), takže mně synka nosily na kojení sestry. Přinesly, položily a zmizely, musely se "věnovat maminkám, které si za svými dětmi aspoň dojdou těch pár kroků na novorozenecké". Za půl hodiny se vrátily: "Jedl? Ne? No jo, byl nakrmenej. Proč? Protože řval. No, co si myslíte, my vám ho nebudeme nosit extra, kojí se po třech hodinách."

Nakonec se opět objevila jedna dobrá víla, která si s námi dala tu práci a kojení nás naučila. Další dobrou vílou byla paní doktorka, která se už nemohla dívat, jak mě ta hlava trápí, a osobně se zeptala anesteziologů, co se s tím dá dělat. "Silné sladké kafe", zněla odpověď, paní doktorka ho přikázala uvařit a život byl zase krásný! Darek se stěhoval ke mně a rázem byly problémy úplně jiné, jako například že moc pije a podobně. Zkrátka idyla. A když mně nakonec omylem vytáhli stehy o den dříve, takže jsem taky mohla o den dříve odejít, začínalo to všechno vypadat lépe a radostněji.

Trápilo mě ovšem to, co všechno nám ten operativní porod vzal. Tentokrát jsem myslela hlavně na synka. Když jsem ho tak viděla spát v postýlce nebo sát mléko, přišlo mně ho strašně líto - narodit se zničehonic, bez jakéhokoli varování (normální porod totiž vůbec nezačal, on si hověl u mě v břiše, najednou světla, a už ho tahali - jak králíka z klobouku), a ocitnout se úplně sám v mřížované postýlce, bez maminky, bez lidského tepla a bez "jeho" mléka… Navíc pak doma vždycky, když plakal, jsem se musela rozmýšlet - pochovat, nebo se šetřit? Dlouho jsem se tím zaobírala a pro příště jsem byla rozhodnutá to zkusit jinak - i když jsme to nakonec všechno dobře zvládli, ten začátek mohl být lepší.

Podruhé (v roce 2000) už to bylo jinak. Tentokrát mně oční lékař napsal zprávu se vším všudy, i když už jsem měla 8 dioptrií, císařský řez nedoporučil, gynekologové byli vstřícní a mě čekal normální porod. I když - zpestření zde také byla.

Asi ve dvacátém osmém týdnu jsem šla kvůli "tvrdnutí břicha" na kontrolu na porodní sál a místní lékař mně určil jiný termín porodu než moje gynekoložka - skoro o dva týdny pozdější. S paní doktorkou (jinou, než ke které jsem chodila před čtyřmi lety) to tak "zamávalo", že si od chvíle, kdy to zjistila, začala vypracovávat krásný podmíněný reflex - jakmile mě viděla, volala: "Já mám pravdu! 23. listopadu!" a hystericky točila kolečkem (gravimetrem). Dokonce zpětně opravila některé údaje v průkazce (např. o velikosti dělohy) tak, aby přesně odpovídaly jejímu předpokladu, a to i přes to, že děloha byla větší, než se očekává, takže tím spíše podporovala její teorii o dřívějším porodu. Také ultrazvuk, který po tomto zjištění dělala, zázračně podepřel její názor: "No, to máme tak 37+6, vždyť to říkám. Kdy máme datum porodu? 23.11.? Ano, ten ultrazvuk krásně odpovídá, sestři, pište 35+1." I přesto si myslím, že aspoň někoho mohlo trknout, že dítě je větší, než se zdá, to snad muselo být patrné i při normálním vyšetření. Ale nakonec dobře tak, třeba by se lékaři zalekli, kdyby si to uvědomili, a normální porod by "neriskovali".

Porodnici jsme si vybrali podle jednoduchého kritéria - kdyby se to nakonec přece jenom nějak zvrtlo, a došlo by na císařský řez v plné narkóze, mohl by manžel zůstat se mnou? V bohunické porodnici řekli jasné ne - prý by mně to mohlo být srdečně jedno, když bych stejně spala. Že by to jedno nemuselo být synkovi, a že bychom chtěli, aby u toho porodu byl aspoň jeden z nás, když už já bych nebyla při smyslech, to se jim nezdálo jako dobrý argument. Na Obilním trhu naopak řekli, že tatínka nevyhodí za žádných okolností, takže naše volba byla jasná - pořád jsem se bála, že při sebemenších problémech lékaři k operaci přece jen přistoupí.

První stahy mně začaly asi týden před skutečným porodem, jak se později ukázalo. Prochodila jsem celou noc po pokoji sem a tam, kontrakce sice nepravidelné, ale po třech až pěti minutách, a přemýšlela, jestli to teda je ono nebo ne. Čekala jsem jenom, kdy se bolesti zpravidelní, ale nad ránem vše přestalo a zanechalo mě to docela ve zmatku. Nebylo to až tak zlé, pokud to byly skutečně porodní bolesti, ale pokud tohle byly "bezbolestné poslíčky", tak jsem si nebyla až tak jistá, jestli můj optimismus ohledně toho, co všechno vydržím a v pohodě zvládnu, nebyl nemístný. Probírala jsem to s kamarádkou, která už rodila. Její reakce byla jasná: "Lezla's po stropě? Ne? Tak to nebylo ono." Moc mě to nepovzbudilo, a za dva dny se to opakovalo znovu - probdělá noc, procházky po pokoji, nepravidelné kontrakce po třech až pěti minutách a nad ránem konec.

Tou dobou už lékaři byli celí žhaví na vyvolávání porodu. Třikrát jsem je přemluvila, ale začínali být neoblomní - jestli to nebude do neděle, tak pěkně v pondělí v 7:15 s taškou na příjem. Sice to bylo teprve šest dní po druhém termínu (po tom, co určili v porodnici), ale prý ten původní také musejí brát trošku v potaz a beztak je to vyvolávání docela přirozené a po všech stránkách skvělé a jistě se mně to bude líbit…

Takže když mně v sobotu odpoledne opět začaly kontrakce, byla jsem rozhodnutá, že to už prostě musí být ono, chodila jsem a sprchovala se a chodila a dýchala a chodila… Pravidelnost veškerá žádná, ale aspoň to nepřestávalo. Po půlnoci jsem začala řešit zásadní otázku - když to popletu a do porodnice vyrazím s nepravými bolestmi, už mě odtamtud nepustí a dají se do vyvolávání, ale když to naopak poznám až příliš pozdě, nestačí moji rodiče přijet hlídat Darka a já budu muset do porodnice vyrazit bez manžela. Nakonec jsem asi ve čtyři hodiny ráno usoudila, že bude nejlepší vyrazit, protože druhý den bych tam musela tak jako tak.

V porodnici si porodní asistentka libovala, že už to pěkně pokročilo a že tak za hodinku a půl bude synek na světě. Docela mě potěšila, že to tedy celou tu dobu skutečně bylo ono a že jsem nepanikařila zbytečně. Na druhé straně mě ale moc nenadchla tím, jak mně nevěřila - když jsem jí řekla, že mám kontrakce od dvou hodin odpoledne, jednoduše prohlásila, že to není možné, protože kdybych měla takové stahy tak dlouho, už bych dávno porodila. Jak jsem zjistila později, napsala do porodopisu, že mně bolesti začaly ve dvě v noci. Celou dobu, než se synek narodil, jsem se strachovala, že zdravotníci nevydrží, a v obavě, že už rodím moc dlouho, se na mě vrhnou se svýma kudličkama, ale oni byli úplně klidní - není divu, když si mysleli, že rodím o dvanáct hodin kratší dobu.

Klystýr jsem ráda přijala, na holení jsem se nechala umluvit, ale protržení vaku blan jsem se bránila. Pak se vystřídala služba - porodní asistentka, která mě přijímala, mě předávala slovy: "To je ta paní, která si nechce nechat protrhnout vodu." Porodní asistentka, která se mě pak ujala, zaujala poněkud vstřícnější přístup, a i když si dodnes nejsem jistá, jestli jsem na různé zákroky měla nebo neměla přistoupit, jsem celá šťastná, že jsem nakonec rodila právě s ní. Takže vodu mně nakonec protrhla, ale účinek to nemělo žádný. A porod se zase začínal zastavovat, jako už dvakrát před tím. Mezi kontrakcemi jsem se houpala na balónu a manžel mně předčítal, při nich jsem chodila a můj muž mně podpíral, sprchovali jsme břicho teplou vodou, zkoušela jsem různé polohy, ale moc to nepomáhalo, takže ačkoli jsem se oxytocinu bránila a ačkoli pro mě porodní asistentka měla pochopení a dost dlouho s tím čekala, nakonec na něho přece jenom došlo. Musím říct, že na tom něco je, že po oxytocinu jsou kontrakce bolestivější, ale pro mě bylo nejhorší, že jsem nemohla chodit, to mně totiž ve zvládání bolesti znamenitě pomáhalo. Ale aspoň to postupovalo.

Tahle porodní asistentka mě svým přístupem skutečně nadchla a nejvíc si mě získala tím, že sama od sebe poznala, že mně vadí, když mě okukují lékaři-muži ("Taky to nemusí být každýmu příjemný, že?"), a vlastním tělem mě před nimi bránila, postavila se mezi doktory, kteří si předávali službu, a mě, a jednoduše jim nedopřála cokoli uvidět. Velmi mile mě tím překvapila, do té doby pro mě nikdo v této věci moc pochopení neměl, argumentů typu "takovejch ten doktor už viděl" případně "u porodu budete mít jiný starosti" jsem si vyslechla nepočítaně. Ale tahle porodní asistentka dokonce doslova vyhodila lékaře, který hodlal kontrolovat průběh druhé doby porodní, protože k tomu měl výslovný pokyn od vedoucího lékaře oddělení zapsaný v kartě (kvůli těm očím). Dohodla se s ním, že bude stačit, když ho zavolá až na úplný konec nebo při potížích, a vyprovodila ho. Jak já jsem byla šťastná!

Když došlo na druhou dobu porodní, vyzkoušela jsem si dřep i polohu na všech čtyřech, ale nakonec jsem ležela na boku. Manžel vydatně pomáhal, držel mně při kontrakcích zvednutou nohu, ve chvílích oddechu mně dával pít, povzbuzoval, snášel, že jsem mu visela na krku a řvala mu do ucha… nebýt jeho, tak jsem asi těhotná ještě dnes. Přesně věděl, co má říct, aby mě dodal sil, velice mě potěšil tím, že poznal, že to moje řvaní má smysl, že mně to prostě pomáhá ("Ale to přece dávno víme, že do útoku si člověk musí zařvat, aby to za něco stálo."), a vůbec tam prostě byl a držel mě psychicky i fyzicky. Po dvou hodinách tlačení, poněkud znervóznělí tím, že v kartě jsem měla zapsáno něco o tom, že druhá doba porodní má být vedena pokud možno rychle a šetrně, mě nastřihli a synek se vykulil na svět. Nedělňátko. Měl 55 cm a 4,4 kg, 37,5 cm kolem hlavy - docela zvláštní, že to nikdo nevěděl dopředu. Celé to trvalo 20 hodin, ale to v porodnici nevěděli, podle jejich záznamů to bylo jenom 8 hodin. Takže možná, že mě před císařským řezem zachránila lékařka, soustředěná na svou pravdu a falšující údaje, a porodní asistentka, nedůvěřující sdělení rodiček a zapisující do porodopisů své vlastní názory místo skutečnosti. Docela paradox, protože takové chování samozřejmě nijak neschvaluji, koneckonců, gynekoložku jsem po této zkušenosti změnila a tu porodní asistentku k sobě příště rozhodně pustit nehodlám.

Synka Alana jsem hned na porodním pokojíku nakojila a pak jsme si s ním a s manželem užívali prvních společných chvil. Nakonec ho odvezli na ošetření na novorozenecké oddělení a my jsme ještě nějakou dobu zůstali. Pak jsem se mohla jít osprchovat a převléknout - prostě normální funkční (i když nevyspaná a k smrti utahaná) ženská, žádná ležící figurína jako po porodu císařským řezem. Pak mě odvezli na pokoj a později přivezli Alana. Řekla jsem si, že příště je už nenechám miminko vůbec odvézt (pokud samozřejmě bude v pořádku), takhle jsme se několik hodin neviděli, což mně připadalo škoda.

Pak už to bylo jenom prima. Dětské sestry ke mně ochotně chodily i v noci přes půl nemocnice (měla jsem nadstandardní pokoj mimo oddělení šestinedělí), pomáhaly s kojením, s pláčem, s tvrdnutím prsů, samy se nabízely, že kdykoli přijdou, jen ať je zavolám, ženské sestry totéž, a to i přes to, že jsem nebyla prvorodička, což je v některých porodnicích důvodem k tomu, aby se matce nikdo nevěnoval, protože už to všechno zná… prostě pohoda.

Dodnes nevím, co by se bývalo stalo, kdyby mně různé ty "popoháněcí" zákroky neudělali, kdyby mně neprotrhli vak blan, nedali oxytocin, nenastřihli mě… Možná je to prostě můj způsob porodu, třeba by se to zastavilo, za pár dní by to začalo znovu a časem bych porodila. Po každé té probdělé a prochozené noci jsem byla otevřenější, takže ty stahy nebyly neúčinné, Alanovi se celou tu dobu (i během porodu) dařilo dobře, Apgar-skóre měl 10, když se narodil, takže třeba ty zákroky byly zbytečné. Ale možná, že bych ho v sobě mačkala, až bych ho umačkala. Jak rozhodnout, která z těchto možností je správná? Nechci ze sebe nechat zbytečně dělat pacientku, pokud to není potřeba, a láká mě vidina přirozeného porodu, ale na druhé straně bych pochopitelně nechtěla, aby se mému děťátku něco stalo, když by tomu lékaři dokázali zabránit. Asi by to chtělo porodní asistentku a porodníka, kteří jsou sami přesvědčenými zastánci přirozeného porodu, pak by se dalo předpokládat, že zákroky, které by doporučili, jsou opravdu nutné. I když - po zkušenostech se třetím porodem bych řekla, že se to asi opravdu mělo nechat být, že bych to byla zvládla, sice nestandardně, ale úspěšně.

Nejsem si jistá, jestli je to z toho všeho, co jsem napsala, dostatečně jasné, ale druhý porod pro mě byl krásným zážitkem. Negativa se sdělují docela snadno, není těžké napsat, že jsem dítě u sebe několik hodin neměla, ale jak vyjádřit to krásné, když je to tak osobní a neuchopitelné? Jak popsat pocit, který jsem měla, když jsem své děťátko poprvé držela v náručí? Když napíšu, že jsem cítila obrovskou radost, že jsem to dokázala, zní to, jako by šlo o obyčejný výkon, a někdo si může říct, že když uplete 30 km dlouhou šálu a dostane se s ní do Guinessovy knihy rekordů, bude mít taky takovou radost, ale je to pochopitelně jiné. Opravdu nevím, jak to co nejlépe vyjádřit, a tak jenom napíšu, že to byl jeden z nejkrásnějších zážitků v mém životě, že se ke vzpomínkám na svůj druhý porod (vlastně první, protože císařský řez jsem neprožívala jako porod) stále vracím a těším se jimi. Nejvýmluvnější možná bude, když řeknu, že třetí dítě, které jsme si pořídili, bylo zcela plánované a že jsem po zážitku z porodu vůbec nebyla připravena na možnost, že už bych víckrát rodit neměla.

Potřetí se mně podařilo otěhotnět nečekaně brzy, bez jakýchkoli nervů, což pro mě bylo novým a zcela úžasným zážitkem. Navíc jsem doufala, že budu ušetřena i úzkosti ohledně porodu - už přece bylo dávno jasné, že i s těma svýma očima můžu rodit vaginálně, že bez úhony mohu přivést na svět i velké dítě, a navíc jsem tentokrát měla datum porodu určeno podle data početí, takže jsem si nemusela dělat starosti ani s vyvoláváním. Vypadalo to skvěle, a to až do chvíle, kdy mě moje gynekoložka předala ke sledování na porodní sál ("Všechny maminky předávám ve 36. týdnu, protože tady nemám monitor."). Překročením prahu nemocnice se ze mě - původně zcela zdravé a plně funkční ženské - stala pacientka.

Zjistilo se, že vyjádření mého očního lékaře k vedení porodu nestačí, je třeba mít ještě papír od "někoho z kliniky", protože "není doktor jako doktor". Jako bych to už někdy slyšela! Když jsem namítala, že před dvěma lety v téže porodnici (na Obilním trhu) nic takového nepotřebovali, dozvěděla jsem se, že se změnily zvyklosti, a teď už to potřebují. "To víte paní, vám se pak za 15 let zhorší oči a zažalujete nás - my se taky musíme pojistit!" A pak že se to všechno dělá pro dobro pacienta!

A tím to nekončilo. Když si v průkazce všimli, kolik Alan při narození vážil, hned mě hnali na ultrazvuk, protože "kdyby to miminko bylo moc velké, tak bychom ten porod vyvolali nejpozději v termínu, protože kdyby nám moc vyrostlo, tak byste pak musela moc tlačit a ty vaše oči… No, a nebo bychom taky mohli odlehčit druhou dobu porodní, to bychom vám pomohli kleštěmi nebo vakuumextraktorem, abyste nemusela tolik tlačit…" Krve by se ve mně nedořezal - už zase se jim nezdám dost dobrá na to, abych své dítě prostě porodila?! Už zase se budu nervovat, jestli se mně podaří vyváznout k mé alespoň částečné spokojenosti?! Jednu chvíli jsem toho měla skutečně plné zuby a vydávala jsem různá neuvážená prohlášení, jako např. že asi porodím potajmu na záchodě, aby se to pokud možno nikdo nedozvěděl, nebo že do porodnice dorazím až s hlavičkou mezi nohama, aby už nikdo neměl čas na mě ani sáhnout. Kdybych byla věděla…

Papír od očaře jsem nakonec získala velmi elegantně - nechala jsem si od toho svého doporučit, na koho se mám ve fakultní nemocnici obrátit, abych získala vyjádření shodné s tím jeho. Trik se podařil, dotyčný pan doktor je navíc přímo odborník na sítnici, takže jeho rozhodnutí je skutečně nenapadnutelné. S velikostí miminka se to vyřešilo samo - naměřili zcela průměrné hodnoty. Takže už nezbývalo, než čekat.

A skutečně jednou takhle v sobotu pozdě odpoledne nebo k večeru mně začaly bolesti. Už jsem věděla, že "to je ono", ačkoli jsem vůbec nebyla schopná odhadnout, za kolik dní či týdnů se dopracuji až na samotný konec, kolikrát se to mezitím zastaví a znovu rozběhne… bylo to prostě tady. Kontrakce nepravidelné, po 20-60 minutách, nepříliš silné (měřítkem pro mě je, že se při nich dalo ležet, necítila jsem neodolatelnou potřebu chodit, chodit, chodit). Dokonce se daly i zaspat, když jsem si počkala na ten delší interval a stihla usnout mezi nimi. Nepřestávaly, ale neměnily se.

První zpestření přišlo až v neděli večer, když jsme se s manželem chystali jít spát - oba kluci se dali do zvracení. Takže začal kolotoč - doprovodit Darka do koupelny, převléknout mu postel, odnést Alana do koupelny, převléknout mu postýlku, vymáchat pozvracené prádlo, doprovodit Darka do koupelny, převléknout mu postel… Ten zápach na urychlení porodu zabírá skvěle, mohu doporučit :-). Do postele jsem se dostala někdy kolem jedné, tou dobou jsem už měla vyprané dvě dávky pozvraceného prádla, bolesti sílily, ale ještě jsem usnula.

Asi o půl třetí jsem už spát nemohla. Interval 2-8 minut, pravidelnost veškerá žádná, ale při kontrakci už jsem ležet nedokázala. Vydala jsem se na procházku po pokoji, zatímco manžel spal a čas od času vyskakoval a podával mísy a misky do různých postelí a postýlek. Kolem šesté ráno to s Darkem vzdali - spát prostě nemohl ani jeden z nich, takže přišli za mnou do pokoje. Alan už na tom byl líp a spal. Vždycky jsem říkala, že jeden z důvodů, proč bych rozhodně nechtěla rodit doma, je ten, že by mně bylo velmi nepříjemné, aby mně u toho viděly děti a maminka, která by je hlídala, takže Darek, který ležel na posteli, dávil žaludeční šťávy, naříkal, že je mu strašně zle, a ptal se, co mám s nohou, že tak divně chodím, to bylo opravdu to, co jsem potřebovala.

Trošku problém byl v tom, že jsem nedokázala říct, jestli se to zastaví nebo ne - nic se nijak neměnilo, jenže to u Alana tenkrát o dva roky dříve taky ne, prostě se to najednou nad ránem "vypnulo". Asi tak v sedm jsem si řekla, že už není "nad ránem" a že tím pádem to už nepřestane. Jenže Darek nevypadal dobře - evidentně potřeboval doktora. Což o to, manžel ho tam mohl zavézt, ale já jsem si nedovedla představit, že se budu starat o Alana, na to jsem se opravdu necítila. Takže jsme povolali maminku - ano, přesně tu, kterou bych u porodu ani za nic nechtěla :-). Však z toho má, chudák trauma… ale nepředbíhejme.

Maminka přijela a v 9:00 manžel s Darkem vyrazili k paní doktorce. Jezdíme k ní dost daleko, takže si na to vzali auto. Maminka na mě třeštila oči a přemlouvala mě, ať proboha zavolám tatínka a nechám se urychleně odvézt do porodnice. Jelikož jsem vůbec neuvažovala o možnosti, že bych vyrazila bez manžela, tuto variantu jsem zamítla, ale abych maminku aspoň trochu uklidnila, chtěla jsem zavolat manželovi na mobil a "popohnat" ho. Když jsem sahala po tom svém, narazila jsem na jeho vybitý telefon uložený pěkně na poličce… tak jsem aspoň zavolala paní doktorce a poprosila ji, ať je vezme přednostně. Víc už se asi opravdu udělat nedalo.

Maminka s Alanem k mé velké radosti brzy odešli do dětského pokoje a nechali mě, ať si poradím, jak umím. Kolem desáté se mně začalo podezřele "chtít na velkou". Jako zkušená matka téměř tří dětí jsem nebyla schopná přijít na to, jaký fyziologický děj to signalizuje - je to druhá doba porodní nebo na ten záchod prostě mám jít? Netroufla jsem si to zkusit, ale rozhodla jsem se, že si aspoň dochystám do tašky takové ty věci, které člověk nemže mít zabalené dopředu, protože je denně potřebuje - kartáček, pastu, hřeben… Moc mně to nešlo. Každou chvilku jsem se někde musela opřít a funět, netlačit bylo čím dál tím těžší. Skoro jsem si začínala myslet, že by nebylo rozumné o tom záchodě byť jenom uvažovat. Auto nikde, manžel nikde, tašku se balit nedařilo, začínala jsem přemítat, že si nachystám aspoň vyvařená prostěradla :-).

V 10:25 dorazili, maminka s Alanem jim vyběhla do předsíně naproti. Mírně hystericky jsem ji i s oběma dětmi vykázala do dětského pokoje, manželovi jsem vrazila do ruky seznam s pokynem "Zabal to nějak!" a šla se oblékat. Nemohla jsem si pořádně sednout, nedařilo se mně natáhnout punčocháče, manžel vytrvale nosil jiné věci než měl nebo zapomínal, pro co vlastně šel, já jsem na něho ječela a snažila se sedět, aniž bych seděla… nakonec jsme v 10:50 vyrazili.

Po cestě jsem meditovala nad tím, jestli miminku skutečně sedím na hlavě, nebo jestli panikařím zbytečně. Při každé kontrakci jsem se zavěsila na madlo nad dveřmi, protože se mně zdálo, že tam ta hlavička snad fakt je, nebo co. Překročili jsme spoustu dopravních předpisů a doufali, že nás nechytí - tedy, manžel doufal, já jsem si toho ani nevšimla. Zaparkovali jsme na zákazu stání a pomalým krokem (moc to nešlo) vyrazili k porodnici.

Úspěšně jsme prošli vestibulem a vydali se přes dvůr. Manžel mě povzbuzoval, že už je to jen pár kroků a že už tam prakticky jsme. Když jsem se zastavila, snažil se mnou šetrně pohnout: "Nezastavuj se, pojď, pomaloučku, ale pořád, už tam skoro budeme!" Myslím, že mou odpověď si asi oba budeme ještě dlouho pamatovat: "Voda a hlava!" :-). Zkusila jsem udělat krok, ale s hlavičkou mezi nohama to téměř nešlo. Manžel mě nějak pomohl doklopýtat k nejbližší zdi s oknem a parapetem, opřel mě tam a vystartoval na porodní sál. Já jsem se mezitím u zdi pavilonu patologie zoufale snažila netlačit a dumala, jak budu to miminko lovit pod kabátem, když se musím oběma rukama opírat, a jak to udělat, aby mě u toho neokukovali cizí lidi (to jsou starosti, co :-)?).

Za chvilku doběhl manžel se dvěma porodními asistentkami, ty mě vzaly každá z jedné strany a vyrazili jsme - při kontrakci zastavit a netlačit, mezi kontrakcemi kolébavým krokem v předklonu a napůl nesena pomaloučku vpřed. Dopravily mě rovnou do porodního pokoje a začaly mě vyzouvat a svlékat. Další dvě jim přišly na pomoc a bleskurychle mě "oloupaly".

Když jsem šplhala na postel, stačila jsem ještě odmítnout lehnout si nebo sednout a požádat o zvednutí horní části lůžka, abych se o ni mohla v kleče opřít. Nikdo nic nenamítal a vyhověli mě. Cítila jsem, že mně dezinfikují hráz a ohradila jsem se proti nástřihu - opět žádný problém, slíbili nestříhat. Vyzvali mě, ať při kontrakci tlačím - jejich volání: "Tlačíme, tlačíme, tlačíme!" jsem ignorovala a zatlačila několikrát s výdechem podle svého - a najednou tam někdo plakal! Bylo právě 11:20 a nám se narodila dcera Dora.

Nestačila jsem ani nic říct a zasvorkovali pupečník - snad by se i bylo dalo domluvit, aby ho nechali dotepat, nevím, prostě nebyl čas jim něco říct. A to jsem si ještě v autě dělala starosti, že jsme zapomněli vzít s sebou porodní plán. Byla jsem celá šťastná, jak to krásně dopadlo - nikdo mně nic nevyvolával ani neurychloval, žádné kapačky a jiné zlepšováky, nenastřihli mě a nikdo ani neodlehčoval druhou dobu porodní, prostě nádhera. Sice jsem se natrhla, ale dávám za pravdu teorii, že je to příjemnější než episiotomie - hned po porodu jsem mohla sedět (i když to nebylo bůhvíco) a po týdnu už šití skoro ani nebolelo. Paráda!

Jediným kazem bylo to, že miminko po hodině opět odnesli, ačkoli nám při prohlídce porodního sálu říkali, že to není nutné - je to sice u nich běžná praxe, ale lze prý domluvit ošetření děťátka přímo v porodním boxu, je-li v pořádku. A najednou jsme se dozvěděli, že to prostě technicky není možné, že na to nejsou zařízení a že to teda fakt nejde…

Ale když jsme se za dvě hodiny zase setkaly, bylo to už jenom krásné. Opět (většinou) ochotné a příjemné sestřičky a báječný pocit, že tentokrát se to tedy opravdu povedlo.