Chtěla bych nejen najít co nejvíc pěstounů

Pořad Co je to „doma“? se bude od letošního roku vysílat pod znělkou Čas pro rodinu vedle nových pořadů Aby „doma“ nebolelo a Když doma něco schází. Znamená to, že vaše téma o opuštěných dětech Česká televize rozšiřuje o témata další?

Ano. Co je to „doma“? zahajuje čtvrtý rok existence, takže 1. díl letošního roku, který se bude vysílat 10. února, je už 37. dílem. Je to dokument o Soukromé speciální škole ve Stochově na Kladensku.

Od první chvíle jsem věděla, že opuštěné děti jsou jen jednou - asi tou nejsmutnější - oblastí problémů, které vzniknou, když rodina řádně nefunguje. A protože časopis Děti a my od začátku tento cyklus sledoval a psal o něm, seznámila jsem se i s plánem šéfredaktorky Heleny Chvátalové rozšířit cyklus o téma fungující rodiny. A nakonec vznikly díly tři - třetí je poradna diplomované sociální pracovnice Věry Bechyňové a občanského sdružení Střep. Usilovaly jsme ještě o pořad čtvrtý, který by společné problémy shrnoval, ale to se pro letošní rok nepodařilo. Přesto jsem spokojená - pořady o rodině a dětech jsou v dnešní době velmi potřebné.

Proč jste své „doma“ věnovala dětem, které nežijí u vlastních rodičů?

Protože jsem měla štěstí, že jsem se narodila v dobré rodině a že jsme s manželem mohli dobré rodinné zázemí poskytnout i svým třem dětem. Zůstala jsem s nimi hodně dlouho doma a myslím, že to bylo dobře pro nás všechny. V době, kdy jsem já měla děti, většina maminek dávala děti od tří měsíců do jeslí. Pamatuji si, jak v dobách mých studií slibovali straničtí funkcionáři, že se dožijeme doby, kdy se stát o naše děti postará tak, abychom si je mohli brát jen na neděle domů, abychom se s nimi mohli potěšit, ale všechny starosti s výchovou převezme stát a my budeme bezstarostně pro stát pracovat.

Nechtěla jsem, aby mé děti vychovával někdo jiný než já a můj manžel. I vůči tehdejší škole jsme byli opatrní. Měla jsem štěstí, že nás manžel dokázal uživit a mohla jsem tedy být ženou v domácnosti a „profesionální matkou“. Vím, že dnes je jiná doba, jinak náročná a jinak těžká, dnes bych odolávala návratu do práce už hůře. Přesto vím, že starost o děti by i dnes byla pro mne prioritní a že bych udělala vše, abych se jim mohla maximálně věnovat.

A právě proto jsem se začala zabývat tématem opuštěných dětí. Chtěla bych pomocí svého pořadu najít co nejvíc pěstounů pro děti, které by jinak žily po celé dětství v ústavech. Chtěla bych, aby si lidé, kteří - stejně jako já - neumějí dát domov cizímu dítěti, alespoň vážili těch, kteří to dovedou, aby jim dokázali pomoci.

Proto mnoho dílů Co je to „doma“? bylo věnováno pěstounským rodinám?

Mezi pěstouny jsou ti nejkvalitnější lidé, které jsem v životě poznala. Neberou si děti do péče proto, že by potřebovali další dítě do rodiny, berou si je proto, aby mu pomohli. V tom je zásadní rozdíl mezi adopcí a pěstounstvím. Do adopce odcházejí především malé, zdravé děti, které doplní bezdětným rodičům jejich neúplnou rodinu. Já to chápu, velmi tomu fandím, ale pěstounství je o něčem jiném. Pěstouni dokáží dát rodinu dětem postiženým, dětem velkým, dětem rasově odlišným a často i celým sourozeneckým skupinám.

Vyvíjí se nějak podoba cyklu „Co je to „doma“?, když už trvá čtvrtý rok?

Změnila se dramaturgicky po prvním roce, kdy jsme z původních 25 minut museli krátit pořad na 20 minut (neptejte se proč, to mi nikdo nevysvětlil, zřejmě se tak stalo kvůli změně vysílacího schématu). Samozřejmě, že se téma vyvíjí, od zajímavých informací se dostávám k hlubšímu pochopení problému. To, co se nezměnilo, je zásadní záměr cyklu - ukázat, že při dobře a citlivě provedené pomoci lze dítě zachránit i poté, co prožilo nejhorší věci života. Když si povídám s dětmi, které žijí v ústavech, nebo už pěstounských rodinách, uvědomuji si, že mají za sebou víc trápení a zklamání, než kdokoli z nás, kteří žijeme „normální“ život. Přesto většinu těch smutných věcí do kamery slyšet nechci - nevím, co by to s nimi udělalo, kdyby se pak z obrazovky slyšely a viděly. Vyprávějí jen to, co samy nabídnou, to co už je dávno za nimi a co už cítí jako minulost, která byla, ale už nebolí. Přesto mám z diváckých ohlasů ověřeno, že citlivému divákovi to k pochopení problému stačí.

Zlé zprávy slýcháme neustále a ze všech stran a já se snažím ukázat trápené dítě až v situaci, když už je v lepším momentě svého života. A když ukáži dítě v nové rodině nebo alespoň v dobře vedeném dětském domově, je to i pozitivní zpráva o lidech, kteří dokáží pomáhat, kteří nežijí marný život, kteří mají své zaměstnání jako poslání, svého koníčka.

V pořadu někdy upozorňujete na děti, které potřebují novou rodinu...

Ano, často v souvislosti s návštěvou konkrétního ústavu poukazujeme na děti, které potřebují rodinu a zároveň je možné je adoptovat, nebo přijmout do pěstounské péče. Obvykle se jedná o děti zdravotně nebo rasově postižené. Primář ústavu, pediatr, nebo psycholog mluví o potřebách dítěte, o jeho problémech apod. Dítě mohou převzít samozřejmě jen rodiče, kteří splnili všechny nutné požadavky, dané zákonem.

Kolik dětí našlo s vaší pomocí novou rodinu?

Přibližně 20 až 30 dětí. To číslo je velmi nepřesné, protože ne všichni rodiče se přihlásí a ne každý ústav napíše, že šlo dítě po pořadu domů. Také se stává, že se přihlásí víc zájemců, kteří si potom vyberou jiné dítě. Přináší mi to ohromnou radost, po které se dobře spí a pocit, že ta práce má smysl a není zbytečná.

Jaký je váš názor na ústavní péči?

Ideou cyklu je sdělení, že žádný ústav není dobrým místem pro život kohokoliv, natož dítěte, ať zdravého, nebo postiženého. V našich ústavech tvoří sirotci velmi nízké procento, ostatní děti rodiče opustili, nebo jim byly děti odebrány, zpravidla proto, že byly týrané nebo zanedbané. Často se nejedná o zlý úmysl, ale o chybějící sociální dovednosti rodičů.

Co je pro dítě v ústavní péči nejhorší?

Když dítě ztratí rodiče a náhradou je mu ústavní zařízení, je to pro ně něco strašného. Najednou vidí, že opravdu nikomu nepatří. Když poznáváte děti v ústavech (a že už jsem těch dětských domovů i výchovných ústavů viděla hodně!) vidíte, že nejhorší na tom systému není, že jich žije několik v jednom pokoji, nebo že by se tam měly špatně, to už vůbec ne! Nebo že by nejezdily na výlety, to už dnes neexistuje, to se velice zlepšilo. Doba, kdy děti z dětských domovů netušily, že čaj se sladí, nebo že chleba se krájí, je pryč, takové se asi už nenajdou, alespoň já jsem je neviděla.

Ale tyto děti jsou osamocené tím, že pro nikoho nejsou jedinečné, v ústavu neexistuje - ty jsi moje. Nesmírně osvícený ředitel dětského domova v Plzni Petr Pavel řekl, že ještě daleko horší je, že tyto děti kárá moc lidí. Běžně dítě kárají dva lidé - rodiče, ale v domově je kárá každá vychovatelka a protože se jich v ústavu vystřídá mnoho, dostává dítě od mnoha lidí negativní zprávu o sobě. A pozitivní motivování dětí je hudbou budoucnosti. Člověk, který se od ostatních liší určitým postižením, nebo tím, že nemá rodiče, žije většinou v neustálém napětí, je nešťastný a trpí komplexy.

Děti v pěstounských rodinách to ztrácejí a ztratí to dokonce i v dobrém dětském domově, jako je soukromý dětský domov Korkyně. Dětský domov Korkyně založily dvě vychovatelky pro 20 dětí, když měly být děti z původního dětského domova rozmístěny do jiných domovů, dokonce bez ohledu na sourozenecké vztahy. Je pro mě důkazem toho, že když někdo něco chce dokázat, dokáže to.

Jiným kladným příkladem je dětský domov v Plzni, kde žije vždy 6 až 7 dětí v běžném bytě, střídají se u nich dvě vychovatelky, děti chodí ze školy domů, zbaví se komplexu dětí z dětského domova a osvojují si model rodinného života.

Zabýváte se opuštěnými dětmi. Co ale dělat, aby zdravotně postižené děti nebyly opouštěny?

To je nejtěžší otázka, jakou znám a hledám na ni odpověď u rodičů, kteří dokázali své postižené děti neopustit, ale i u pracovníků v ústavech, kteří se o postižené děti starají. Hledám ji u dětí samých. Ty, které umějí mluvit, jasně říkají, že domov je lepší než ústav. Díky změnám po roce 1989 už vznikly možnosti, jak pomoci rodině, která si chce nechat postižené dítě doma - o tom je ostatně 37. díl Co je to „doma“? - ale stálý problém je na samém začátku, když se postižené dítě narodí. Řada ředitelů ústavů pro postižené děti mi vyprávěla, že se jim stává, jak maminky, které se na radu lékařů v porodnici dítěte vzdaly, když se po čase přijdou na své dítě podívat, říkají, že kdyby byly tušily, že se dítě bude vyvíjet tak příznivě, že by ho do ústavu nedaly. Ale vztahy jsou zatím zpřetrhány, mají další dítě... Nevím, ale tím víc si vážím lidí, kteří dokáží se postiženého dítěte nezříci. Medicína jde nahoru, zachraňujeme čím dál víc postižených dětí, které by se vůbec nenarodily, což je naprosto v pořádku, protože u mnohých se nakonec ukáže, že mohou žít řádný život, ale neumíme rodiče připravit na to, že se to může stát a co budou potom dělat. Je to velmi dlouhá cesta.

A nemohl by rodičům, kterým se narodilo postižené dítě, pomoci někdo, kdo by jim z vlastní zkušenosti řekl, že prognóza nemusí být až tak beznadějná?

Jistě. Nejlépe to dokáže ten, který něco podobného prožil, nebo odborník, který dokáže lidi se stejnými problémy sjednotit v nějaké lidské seskupení, aby si radou, zkušeností pomáhali. To je další téma, které točím, které mě baví. Zrození občanské společnosti u nás. Není možné pořád říkat - státe, starej se. Stát se stará – dává obrovské peníze na ústavy.

Ale cesta je přece v tom, jak ty peníze využít lépe, protože

ústav je drahá záležitost. Natočila jsem dva dokumenty, že občanská společnost už žije, alespoň tam, kde to lidé moc potřebovali - v oblastech, kam státní ruka nedosáhla. Byly to portréty občanských sdružení a nadací, které dělají něco, co stát nedělal nebo co se státu nedařilo. Prostě dokumenty o lidech, kteří druhým dovedou pomáhat.

Kdy a kde můžeme váš pořad sledovat v roce 1999?

Letos budeme vysílat ve středu kolem osmnácté hodiny na programu ČT 2 (s reprízami ve čtvrtek kolem 23. hodiny na ČT 1 a v pátek kolem 15. hodiny na ČT 2). Snažili jsme se, aby pořady o rodině, o dětech se vysílaly v podvečerním čase, kdy je může sledovat celá rodina. Já si od podvečerního vysílání slibuji, že pěstounské rodiny a dobří vychovatelé mohou dát rodinám pozitivní příklad, jak se chovat k sobě navzájem, jak se chovat k dětem. Pěstouni totiž kolem sebe šíří jakési nakažlivé dobro.