Zážitky ze Silného lánu

Přestože jsem vyrůstala v domečku, naše zahrada se dala přeskákat po jedné noze tam i zpět. Trávníkem jsme nazývali pruh trávy pod šňůrami na prádlo, tedy asi dva metry na tři. A záhonem jsme mysleli pár keříků jahodníku a dvě tyčky s rajčaty. Zdálo se mi to dostačující. Zvláště, když jediný možný způsob, jak mě k práci na zahrádce "donutit" či "vylákat na vzduch" bylo vypnout mi nedělní studio Kamarád, zabavit rozečtenou knihu a hnát bejkovcem před sebou. Tak to dělala i má maminka.

Uběhlo pár let a my s Jakubem coby mladí novomanželé hledali schůdnou cestičku, kdeže své hlavy složit. Nebylo nás hodné reálně počítat se skonem našich nejstarších příbuzných, a tak jsme se začali dívat po tom, co se nám nabízí.

Vzhledem ke kapse jedné, která byla prázdná a druhá už vysypaná, bylo jasné, že se nemůžeme pohybovat v sedmimístných cifrách.

Začali jsme objíždět vesnice a po dobře míněných radách našich přátel se rozhodli, že optimální vzdálenost našeho budoucího domova od rodičů by měla být 15 kilometrů. Dost blízko na to, aby nás mohli kdykoli navštívit, dost daleko na to, aby se špinavé prádlo dalo nakopat pod postel a převléci holky do šatiček a koneckonců dost blízko na to, aby rodiče večer mohli zamířit zpět k domovu svému či být námi špandopére domů dopraveni. (Už Vás slyším! Že Vy říkáte - kruté?!!! No, jak myslíte.)

Začali jsme objíždět vesnice kolem Prahy, zjišťovali ceny a čím více jsme viděli, tím jasněji se rýsoval náš budoucí domov. Pokud opravdu koupíme nějaký domeček za statisíce (přiznejme si, že jsme počítali s číslicí dvě, tři jen v nejhorší zhýralcově představě), nebudeme muset ani vynaložit mnoho síly, tipla bych jedna hadrová plena by stačila a šňůra na prádlo se spolu s celým stavením zhroutí. A to nám podobné hrůzy byly nabízeny jak Karlštejn. Napravo vidíte skupinku domorodých pavouků, panáčkující myši a nalevo vidíte neukončené zábradlí, které měl už praděda Jonáš v úmyslu dodělat, bohužel, se nepovedlo. Tak tudy cesta nevede. Znělo nám v uších.

A to bych měla podotknout, že Jakub, pokud setrvá v klasickém panelákovém sídlišti dobu delší než jeden den či nedej Bože, musí za umakartovým jádrem zalehnout, dostává vyrážku, ze spaní hází předměty a má ty nejčernější sny i ve dne. Je to tak, jeho vidina života opravdu nelze s pojmem sídliště dát dohromady. Ostatně čtyři prubířské roky stačily bohatě nám oběma.

Začalo nám být tedy jasné (řekla bych hlavně mně), že pokud chci setrvat s Jakubem, je nutné najít pozemek v prostředí, které jej nadchne.

Co na tom, že budeme mít stěží na pozemek velikosti sportovního kulatého "odhodiště". Důležité je, že bude náš. Co na tom, že si zřejmě v Bauhausu či jiném stavebním hypermarketu budeme muset koupit dřevěnou boudičku na nářadí a v ní bydlet, ale Jakub bude nadšen a z dnešního pohledu - holky také.

Dali jsme se na vojnu a začali hledat. Kupodivu nabídek bylo dost. A tak pozornost má se už dávno upnula k jiným horizontům. Ostatně jeden horizont z mého těla právě zmizel a díval se na nás z kočárku. Jakub zůstal bdělý a ke svému zvídavému nadšení přibral i svého tatínka.

Nadšený se nevracel tak často, abych jednou večer přehlédla změnu. Jakub se našel. Přestože jindy skeptický, teď jen sršel energií. Původně hledaný pozemek, který se ukázal naprostým zklamáním je však zavál do místní hospody. A jak už to tak v Čechách bývá…. Slovo dalo slovo a najednou tu byl majitel sadu, který už vlastníkem být nechtěl. Ta věc měla pro osobu mou velký hák-žádný malý háček. Ten nepatrný sad měl skoro šest tisíc metrů čtverečních. A jak už to tak bývá majitel by jej nejraději prodal do jedněch rukou. To by ovšem nemohli na straně druhé být nadšené oči Jakuba a dědečka, že?

Vidina nádherného pozemku-jižní polosvah uprostřed lesů, koně cválající na cestě kolem, v malé vesničce s kostelíkem, jak z doby Ladových obrázků se líbila i mně. Ten lán půdy mě však hluboce převálcoval.

Chcete vědět, jak to s námi bylo dál?

Počkejte si na příští díl "Zážitků"!!!