Úzkost, narcismus a hysterie v manželství

Úzkostná manželství nebo úzkost z manželství?

Úzkost je neurčitá obava z toho, že se něco zlého může stát. Je to ”strach ze strachu”. Úzkostné stavy bývají postiženými roubovány na soužití v manželství. „Ano“ na radnici či v kostele znamená pro řadu osob odstavení od rodičů. Jistěže zde již nejde o záměnu mateřského mléka za Sunar, ale o nutnost postavit se na vlastní nohy. Učinit něco podobného není snadné. Vystihuje to vtip nabízející povzdech: „Tatínek to měl jednoduché, mohl si vzít maminku. Ale co mám dělat já, abych si bral nějakou cizí ženskou...“ Riziko se snižuje, pokud se stáváme samostatnými a ponecháváme si přitom rodičovské pojištění. Nepřetrháme ba ani neuvolníme pouta s výchozí rodinou, ale naopak je utvrdíme.

Jako svobodní jsme si mohli dovolit lecjaké extravagance, protesty a zdánlivou distanc od rodičů. Jako ženatí/vdané trpící úzkostí se paradoxně více přichylujeme k rodinnému krbu. Svět je nebezpečný, chování partnera nevypočitatelné. Zbývají zde pouze rodiče nabízející dostatečné jistoty. Píseň dí: „Jen počkej, ty budeš litovat...“ Tak by se dalo shrnout systematické působení matky a otce. Ti zdůrazňují, že jejich potomek se již nikdy nebude mít tak dobře, jako se má doma, nikdo o něj nebude pečovat tak, jak o něj pečuje maminka, otevřenou náruč najde sice vždy, ale jen svých rodičů. Dochází i k formulaci „geneticko-kognitivní“ hypotézy: „Nikdo to nemůže lépe vědět (pochopit, porozumět tomu) jako tvoje vlastní matka (výjimečně otec).“ V nadsazené podobě lze prvky tohoto přístupu najít ve výrocích typu „maminka má vždycky pravdu“, „nikdo na světě do tebe nevidí jako tvá maminka, ani rentgen ne...“, „však si ještě vzpomeneš jak ti bylo ,zle‘ u maminky“, „však si ještě na maminku vzpomeneš ... až bude maminka…“

Závislost na rodičích neumožňuje dostatečnou ani rychlou emancipaci. Zjednodušeně lze říci, že postižení mají velmi slabé Já. Bojí se agrese v okolí, prožívají rivalitní vztahy, jsou snadno zranitelní. S úzkostmi se vyrovnávají jak slušností, korektností a seriózním vystupováním na veřejnosti, tak i zvýšenou kritičností vůči manželskému protějšku. Úzkostný jedinec zůstává primárně v infantilní závislosti. Po partnerovi je kromě jeho dalších kvalit požadováno, aby nabídl jistotu bezpečí a ochrany. Není-li to poskytnuto v dostatečné míře, je to důvod, proč se vrátit opět tam, kde se ony jistoty nabízely a nabízejí, k rodičům.

Manželství úzkostných osob bývá, jak se často píše v návrzích na rozvod, „uzavřeno z lásky pod tlakem těhotenství“. Důvody jsou nasnadě, ale rozhodně nejsou dány nezřízeným pohlavním životem. Démon sex je poznamenán oidipovskou fixací na rodiče opačného pohlaví. Poměrně časté je využívání poskytování či odmítání sexu jako „odměny a trestu“. Zároveň je sexuální problematika odmítána či přesněji popírána a řešena na náhradní rovině. Především to ovšem je jakési kardinální zdůvodnění onoho kroku. Když už riskovat osamostatnění, tak to musí mít jasný a neoddiskutovatelný důvod, s nímž budou rodiče souhlasit. Do jisté míry zde působí i jisté pojištění partnera – i od dítěte se odchází obtížněji než z bezdětného manželství. Někdy zde hraje roli i sexuální nepoučenost či dokonce neobratnost a zábrany komplikující užívání antikoncepce. Shrnuto: úzkostný muž chce vystupovat ve svém manželství jako patriarcha, ale zároveň chce být opečováván, tolerován jako malý chlapec, kterému je vše dovoleno a kdykoliv mu jsou poskytovány důkazy lásky. Úzkostná žena chce vystupovat zároveň jako malá holčička, o kterou vzorně pečuje zodpovědný a velmi seriózní tatínek, a přitom také „velká matka“ autoritativně rozhodující o tom, co je či není v partnerském vztahu správné. Chce odměňovat a trestat (sexem) ve vztahu „podřízeného“ manžela.

Narcismus v manželství

Je tomu právě sto let, co P. Näcke použil při popisu psychopatologie antickou báji o Narcisovi – krasavci zamilovaném do sebe sama. Psychoanalýza toto pojetí domyslela ve smyslu autoerotického zaměření libida. V současnosti je pod pojmem narcismus nejčastěji popisováno křehké a nepřiměřené nadhodnocování sebe sama. Egocentrismus zde blokuje schopnost vcítit se do druhých. Přítomna je především zbytnělá touha po úspěchu a obdivu bez ohledu na daň, kterou dotyčný či ostatní lidé zaplatí. Typická je i „širokorozchodná závist“. Závidí každému a všem. „Nezná bratra“ – závidí i nejbližším příbuzným. Nepřekvapí zde rivalitně podmíněná závist zaměřená na partnera. V ženské podobě se zdůrazněním neoceněných obětí, jimiž dotyčná úspěch umožnila a nebyla za něj odměněna. U mužů daného typu je výrazně snížena tolerance proti profesionálním, studijním či finančním úspěchům partnerky. Pokud není výše uvedené utajeno, pak nic z toho se neodpouští. Narcistní povaha si již vytvoří ověřené téma sporů, kterými dokáže protějšek drtit. Opravdová partnerská spokojenost je neokázalá. Narcistní osobnost naopak své soužití glorifikuje. To zcela bez ohledu na to, jaké je ve skutečnosti. Narcis je dává za vzor („my se nikdy nehádáme“), nemožné považuje za běžné („my jsme jeden k druhému naprosto upřímní a vše problémové si ihned vyříkáme...“) atd. Co slovo, to zdánlivě perla, co rada, to rada nad zlato. Jenomže ve skutečnosti jde o směs chimér, výmyslů a partnerských mýtů.

Hysterie

Osoba, jež pláče nad osudem mravenečka topícího se v kaluži, přičemž v klidu přechází fakt, že její manželský protějšek trpí v důsledku partnerských konfliktů řadou psychosomatických chorob, je obvykle osoba hysterická. Hysterie, dle starých Řeků podmíněná neuspokojenou dělohou, není ovšem vyhrazena pouze ženám. U nich je častější. Obě pohlaví hysteriků tvrdě a nekompromisně deptají svého partnera. Trpí věčným pocitem neuspokojení, napětí, nedocenění. Blízký jim je hysterický médeismus – raději vše zničit, než ustoupit ke kompromisu. V jejich očích partner může za všechno. Ženy popisují svého nezřídka ustrašeného mužíčka jako primitivního barbara, který pošlapal jejich iluze i panenství. To samozřejmě bez ohledu na míru jejich nezřídka rozsáhlé zkušenosti při seznámení. Hysterici popisují svoji utrápenou, věrnou ženu jako hloupou, neschopnou vytvořit rodinné zázemí, jindy dokonce jako promiskuitní hazardérku. Obě pohlaví hovoří vzletně o manželství a významu rodiny. Nezřídka volí poetické metafory. Milujete-li, nebe je přinejmenším modřejší a slunce jasnější. Běda když ne! To vám zatopí tak, že na to hned tak nezapomenete.

V praxi je výhodné odlišit osoby hysterofilní a hysteroformní. První jsou hysterickými rysy druhých přitahováni. Typickou skupinou zde jsou absolventi vojenských škol, zejména středních. Ti totiž nemají dostatečný sociální trénink v jednání s děvčaty. Poznali na své kůži, že se klasik nemýlí, pokud dí: „Ptáci vítají jitro zpěvem a poddůstojníci řevem.“ Netuší, co po ránu (i jindy) dělávají děvčata. Je-li dívka ještě navíc koketní hysteroidní blondýnkou připomínající princeznu s oděvem do růžova, ne do khaki, jsou ztraceni. Teprve po svatbě poznají, zač je podobné růžové loket. Obdobně fascinují hysterofilní paní a dívky muži, jejichž slovník připomíná sebrané spisy bratrů Nedvědů. Realita v soužití s nimi pak božského folkového barda připomíná snad jen v počtu rozvodů v anamnéze dotyčného.

Hysteroformní jedinci dokáží i jinak poměrně odolný protějšek k hysterii dovést. Zjednodušeně řečeno – nereagují na běžné podněty. Patří sem hyperkritický, věčně nespokojený pán, který sám nic nezařídí, ale kritizuje a odmítá vše, co dělá žena. Obdobně působí do sebe či svých koníčků zahleděný schizoid, který nevnímá, co mu žena sděluje. Ta v mylné naději, že snad neslyšel, zvyšuje hlas až nakonec ječí ... a ani to nepomůže. Nedivme se, že začne bušit pěstičkami. Návod, jak přivést k hysterii přepracovaného byznysmena, nabízí píseň, v níž si interpretka stěžuje, jak jí neimponuje mužovo auto ani jejich společná zahraniční dovolená. Je zklamána, neb jí její miláček nekoupil polárku. Podobného dámy dosáhnete, budete-li průměrně vydělávajícímu závislému 3 S (slušný, slabý, seriozní) stále zdůrazňovat, že polárkou za pár korun lze u vás vyvolat pouze chlad, přičemž oheň propukne až na atraktivní, a tudíž drahé dovolené…Hysterici jsou herci na jevišti života. Dokáží být chvíli Bůh a chvíli ďábel. Za pěknými slovy a zdánlivou citovostí je u nich jen vypočítavý klam. Ten, komu záleží na neokázalém teple rodinného krbu, se jim vyhne. Zlí jazykové tvrdí, že Hestie v obavách z hysteriků raději zůstala svobodná. Věděla své.