Z porodnice konečně doma, ale...

Není nic mimořádného, když se za dva dny až dva týdny po porodu objeví lehká deprese. Je to baby blues: pocit prázdnoty, pláč bez zjevné příčiny. Porod často nejhůř snášejí maminky, které byly v těhotenství hýčkány, zahrnuty nadměrnou péčí a hojností. V tomto oddělení od dítěte pociťují ztrátu části sebe, cítí nostalgii po symbióze matka-dítě.

Miminko vysněné a skutečné

Budoucí maminka vidí ve své představivosti sebe samu jako matku šťastnou, klidnou a uvolněnou, radující se z krásného, usměvavého miminka, které nikdy nepláče. Skutečnost však nebývá tak idylická. Její miminko se probudí v okamžiku, kdy si konečně chce s rozkoší dát horkou koupel; nebo se umaže, právě když ho oblékla, aby se s ním vydala na nákupy, a přitom zbývá už jen hodina do zavření obchodů.

Každodenní realita je jiná než představy. Miminko je ve stavu naprosté závislosti na druhých a v uspokojování svých potřeb je zcela bezmocné. Má příjemné nebo nepříjemné pocity, které není schopno ovládat. Pokud ho sužuje nepříjemný pocit, jediný způsob, jak se ho zbavit, je neuspořádaný pohybový neklid (křik, bezcílná gestikulace). Je na matce nebo na těch, kteří se o dítě starají, aby uhodli smysl toho neklidu. Zde se však člověk může zmýlit nebo nemusí pochopit. Stává se, že nakrmené, přebalené, kolébané dítě, kterému se říkají něžná slůvka, se přesto neuklidní. A jestliže se kojenec cítí bezmocný, matka není všemocná a nedokáže mu ulevit od všeho. Poslechněme si moudrá slova jedné velmi mladé maminky: "První den byl ideální. Druhý den jsem miminko nedokázala uklidnit. Řekla jsem si: Je to jeho svoboda, jeho rozdílnost, které působí, že mu nemůžu okamžitě porozumět. Uvědomila jsem si, že dítě, i když vlastní, bylo přijato za vlastní. Cítila jsem se uklidněná."

Jeho křik vás neobviňuje, že jste "špatná" matka

Petříčkovi jsou čtyři týdny. Jeho maminka se opozdila s kojením. Zatímco Petříček křičí z plných plic a máchá ručičkama, ona vykřikne: "Neříkejte mi, že na mě nemá zlost!"

I když si myslí něco jiného, nejde tu o ni, její děťátko proti ní nic nemá, protože ji ještě nerozeznává jako odlišnou osobu. Na počátku neumí rozlišit "já" a "ne já ". Petříkova reakce je čistě instinktivní a podmíněná hladem. Jeho maminka, tak jako mnoho jiných maminek, reaguje egocentrickým způsobem. Ovšem, dítě se zlobí. Jistě, ona se opozdila. Ale Petřík reaguje na situaci, a ne na osobu. Maminka se domnívá, že je to namířeno přímo proti ní. A tak v ní pomyšlení, že ji dítě považuje za zodpovědnou, vzbuzuje pocit viny a mění její vztah k němu. Je plná úzkosti, snaží se o to víc komunikovat, má pocit, že neuspěla, protože její úzkost jen stupňuje negativní reakci dítěte. Nakonec vidí jen svůj neúspěch a má tím větší potíže uvědomovat si skutečné problémy dítěte.

Dítě není rozmarné ani zlé

Jsou naopak matky, které ani zdaleka nemají pocit, že by se jich to mělo týkat, a při sebemenším pláči, sebemenším křiku budou obviňovat miminko, že je náladové a agresivní, nebo dokonce "zlé". Přisuzují mu tyranskou vůli, že chce "s nimi orat", nebo snahu "ukázat, zač je toho loket". Je však třeba vědět, že kojenec v prvních měsících života ještě nemá psychickou strukturu natolik propracovanou, aby mohl mít takové záměry! Snažme se spíše pochopit, co pociťuje. Když se projevuje pánovitě ve chvílích kojení, je to zvlášť proto, že má pocit nenasycenosti. Tento stav podráždění, který se uklidní až po několika doušcích, je pro něj velmi úzkostný. Svědčí o tom jeho pohybový neklid nebo pláč. Jestliže tento stav jeho maminku rozruší, nemůže mu být nijak nápomocná. Jedině matčina trpělivost a klid dítěti umožňují postupně se přiblížit k prsu nebo k láhvi, které nemůže považovat za "dobré", dokud jím zmítá hněv. Jestliže ho tedy maminka přitiskne k prsu nebo mu násilím strká dudlík láhve do úst, jenom znásobuje jeho úzkost.

Miminko, které pláče, má své důvody a pokusit se mu porozumět a uklidnit ho neznamená ho rozmazlovat. Naopak. Maminka a ostatní lidé v jeho okolí se musí snažit ušetřit ho dlouhotrvající nespokojenosti. Díky maminčině pozornosti, která podle svého nejlepšího vědomí odpovídá na jeho potřeby, dítě získává důvěru ve svět a v budoucnost. Právě během tohoto prvního období svého života si vytváří tu "základní jistotu", pilíř své budoucí sebedůvěry a pocitu bezpečí.

Tento princip naprostého uspokojování všech potřeb je v prvních měsících žádoucí, avšak není vhodné ho uplatňovat po zbytek života! Uspokojit co nejlépe potřeby kojence je nutné, protože je naprosto závislý na ostatních, bez nich by nepřežil. Není však možné chovat se stejným způsobem ke staršímu dítěti. Skutečnost, že se odpovídá na všechny požadavky staršího dítěte, nekladou se na ně žádné nároky, znamená, že se z něho vychovává závislá a egocentrická bytost; takový přístup nebere v úvahu vývoj a rostoucí schopnost dítěte postarat se o své potřeby samo.