O horské dráze

Na má zvednutá obočí jen poznamenal:"Víš, jak mi to v tom autě tak divně klepe, tak to musím nahrát. Když dojedu do opravny už je auto zahřáté, nikde nic nehlesne a já vypadám jako když mám halucinace." To jsem ještě pochopila. Hůř mi však šlo chápat kde je, když se po dvaceti minutách stále nevracel. Raději jsem nepátrala.

Najednou se vřítil do dveří tank a vykřikoval:" Kde máme náhradní klíče od auta, zabouchl jsem si u školky auto a klíčky v zapalování. Stojí mi tam u toho policista. Ať tu jsou!!!!Bože, ať tu jsou!!!" (myšleny druhé náhradní klíče a "uklizená" přihrádka jeho stolu). Během deseti minut se vracel klidný usměvavý měsíček a šťastně hovořil o bohulibých policistech, kteří mu auto nejen pohlídali, ale ještě ho pro náhradní klíče odvezli (citace:"Asi budu jezdit jen podle předpisů, no, taková vstřícnost se jen tak nevidí.") Vědoma si rozpoložení svého muže v situacích krizových, ptala jsem se plna zájmu, jak si řekl o tu službičku hlídání. "Zarazilo je, když jsem se jich šel zeptat, jestli nevědí, jak se otevírá felicie," odpověděl můj zloděj aut amatér.

Byl to čtvrtek a já si šla po svých. Kuba vzal nemilosrdně na vědomí fakt hlídání a já stihla další tramvaj. Dosednu a na příští stanici přistoupí již do plně obsazené tramvaje postarší šarmantní pán a rozepíná si kabát. To jak dobíhal. Nevím, jak Vy, ale nemám ráda situaci, kdy někdo ihned vystřelí a uvolní místo. Připadá mi to degradující osobu toho druhého bez ohledu na věk. Mnohem raději se ještě ze sedu zeptám očima, zda dotyčný nemá zájem o místo a ráda vyhovím. Učinila jsem jako obvykle. Pán se jen pousmál a naznačil, že děkuje, ale nechce. Usmála jsem se a dál přemýšlela, jak bude můj dnešní orientační běh po Praze vypadat.

Když jsem však cítila pohled onoho muže na sobě dále, znova jsem se podívala, že by snad změnil názor? Nevím, možná v pětašedesáti (kdoví, možná sedmdesáti, nejsem tak dobrý odhadce) budu ráda, když mou změnu názoru bude někdo respektovat. Ale opět nic, zase jsme se na sebe jen usmáli. Příští stanici vystupoval. Když mne však směrem k východu míjel, naklonil se nade mne a šeptl:"Máte překrásné oči." V rozpacích jsem poděkovala, ale celé dopoledne jsem měla sluníčkové. Nepříjemné prodavačky mě nemohly rozhodit, infantilně jsem se na ně usmívala a během téhle běhací akce stihla věcí, že by mi mohl i Ferda mravenec závidět ty výkony. Co dokáže jedna taková malá větička. A to raději nebudu rozebírat její pravdivost a ani se nebudu kát za to, že jsem v tu chvíli věřila, že je na ní něco pravdy, přestože vím, že prý sebechvála nevoní. Tehdy mi voněla.

Doběhnu domů, bouchnu se třemi taškami v předsíni a jako salva z Aurory, holky se rozkřičí. Kubova přimražená tvář říkala:"Vem si tu Laďku a už si s ní dělej, co chceš." Učinila

jsem potřebné, popadla Terku a Kuba pochopil, že vše domluvené platí. Abych to vysvětlila, máme takové menší problémy s tím, jak udělat ve dvou místnostech, pěti lidech, že Ježíšek tajně přinesl a teď v lednu hlavně odnesl vánoční stromek. A tak dohoda zněla - vyzvednu Majdu ve školce po O (po obědě - pro neznalce), Terku s sebou a nebudeme pospíchat s návratem. Kuba zatím zneškodní stromek. Dobrý.

Vzaly jsme to přes pár obchodů, v trafice si koupily Sluníčko, stavily se v lékárně a jdeme pomale omrzle domů. No, jdeme je silné slovo vzhledem ke dvěma tučňačkám, které táhnu za křídlo směrem, kterým chci já. Někdy mám pocit, že není možné klást takový odpor, pakliže jdou stejným směrem jako já. Snad je to i tím, že mají sněhulky a tahají své smyky tak těžce jako když jdou dvě golemky (ž.r. od golema). Dovleču je do našeho patra a přede dveřmi zpucuji. "Laďka má polední pauzu, spinká, takže do kuchyně půjdeme najednou. Nejdřív se všechny svlékneme, počkáme na sebe, jasný, holky?" Tiše jako myšky se opravdu svlékaly, když tu vidím skrz sklo dveří, jak přichází Jakub. Říkám si - skvělé, už nám jde v ústrety.

Kuba otevře dveře a zkamení. Stojí tu s pahýlem, který býval naším stromkem a pytlem plným větviček. Před ním naše berušky připravené na prahu jak na startovací čáře. První pochopila Majda:" Jé, to je náš stromeček, ty už ho jdeš vyhodit?" Chtělo se nám plakat, chtělo se mi plakat. Tolik energie, tolik námahy, snažení a je po iluzi. A to je dneska ještě tolik vymožeností jako mobilní telefony, "kecafonky" u domovních dveří a stejně, to nám nevyšlo.

Večer mi Kuba povídá:" Majda tvrdí, že ten nejhezčí obrázek sněhuláka na nástěnce ve školce, je prý její. Celého ho prý namalovala sama." "Taky máš ten pocit, že je nejhezčí, " souhlasně jsem předla. Kuba kývl a já si představila deset podobných rozhovorů v dalších deseti domácnostech a všichni říkají :" Taky máš ten pocit, že ten výkres naší Aničky, Tondy, Pepíka, Marušky.... je nejhezčí?"

A všichni mají pravdu.

Nevím proč, ale řetízkový kolotoč mi tolik neříká. To taková horská dráha se s tím nedá srovnat. Nahoru, dolů, úspěchy, propady, štěstí, beznaděj, děti, děti, děti, rodina.

Tu naši horskou dráhu mám ráda.

Dnešek mi ji připomínal opravdu vším.