Půlnoční silvestrovské rozjímání

Dnes snad víc o to, že jsem s celou rodinou pod křídlem mé maminky a cítím se jako…..jako doma, coby malá holka.

Je toho hodně, co se letos přihodilo.

Narodila se nám Laděnka, prožili jsme si kouzlo i strasti přijetí do rodiny nového človíčka. Z Majdy se stala slečna, která už ví, co chce, má pádné důvody a hlavně komentáře (ostatně, po kom to dítě je?). Terinka se nám přehoupla do toho nejtrucovitějšího období plného urputných ne a sveřepých vlastních postojů, začala si prosazovat své já (Kuba mne tak mile potěšil, když mi pro útěchu, přiznal, že než se Terka z období vzdoru dostane, už tam bude Laďka).

A nemusím snad ani dodávat, že pokrok největší –zpět-nejvíce viditelný, udělala Laďka. Z malého neopeřeného miminka, se stalo pacholátko, které umí udělat paci-paci, postaví se u nábytku na své vrávorající nožky a sedmi zuby rozdrtí nejednoho „andělíčka“ chleba s máslem. Je to už „človrdík“, který ví, co je svět. Je to máma, táta a dvě holky, které umí udělat perfektní rámus, ke kterému se nepřidat je hotový nerozum. Tak tolik u nás.

V malé vesničce kousek za Prahou jsme dostavěli hrubou stavbu domečku, ke kterému s Kubou vzhlížíme jako k modle. Zatím nedostižné, ale pro nás důležité asi tak jako božstva pro Řeky či Římany. Faktem zůstává, že jsme dlužní i případným myším, které by se k nám v budoucnu chtěli nastěhovat.

Kuba získal svou první větší zakázku, a přestože tvrdí, že tomu tak není, myslím, že je ve své práci úspěšný. Celý rok se staral jako vždy o tuny složenek a všechna „musíš“ a ještě mu zbývala energie na to, pobláznit všechny ženský, co jich doma má.

Já jsem kromě docela přežitelného porodu, zjistila, že velká rodina je nejen o velkých starostech, ale také o velkých radostech. Přibyla mi jedna dobrá kamarádka, jeden spolehlivý kamarád a vědomí, že přátelství je opravdu dar. Přibyli jste mi Vy, čtenáři Rodiny. Jste pro mne spása v době, kdy lezu po čtyřech, v době, kdy opravdu nechci své rozkošné děti ani vidět, ani slyšet (právě tento paradox - lásku a přitom mnohdy nesnadnost bytí mi vyvažuje, že ještě stále píši z půdy domácí a nikoli ústavní). Už vím, že napsat pro Vás článek není jen o slovíčkách, pocitech, občas mizerné gramatice, ale hlavně o tom, že sednu a píši, co mi právě velí část mého těla mnohdy s mozkem málo spolupracující. A právě díky této bušící části každého lidského organismu jsem tento rok opět přišla na to, že…..

….nejdůležitější je zdraví, zdraví a zdraví, poté je chvíli pauza (ale opravdu jen chviličku) a pak jsou lidské vztahy.

To je ta prostá věc, jako že přibyl další rok, kdy jsme se s Kubou měli rádi, kdy jsme měli rádi své děti, své rodiče, prarodiče, příbuzné, kamarády, ale i sousedku, díky níž má vždy některá z holčin smrdutý pozůstatek čehosi od jednoho z její smečky psů.

Je to tak a málokdo to popře. Není mnoho chvil, kdy člověk má šanci si to uvědomit. Pokud je Silvestr jen kvůli tomuto, pak tato chvíle uvědomění si, za to stojí.