O nadpřirozených silách v naší domácnosti...

Tak jsem si tuhle večer užívala chvíle, kdy mám padla. Seděla jsem na lavici v kuchymi, před sebou zapálenou svíčku, slabé světlo, čaj v milovaném hrnečku a byla jsem vypnuta pro potřeby holčin (ostatně jako každý večer). Relaxace nabírala obrátky správným směrem, má dušička už pookřívala. Ve vedlejší místnosti ticho, klid, holčiny oddechující a já úměrně tomu na vrcholu blaženosti (ostatně kdyby vznikla strana "Dětských idylických rodičů" mohu se pod ni podepsat hrdě, ale jen za předpokladu, že idylickým rodičem se stane člen, který ve večerních, ne-li nočních hodinách krouží s baterkou nad tělíčky svých holčinek jak světluška a láskou je chce sníst).

Rozplývala jsem se radostí nad tím, že je klid, věnovala se nějaké bohulibé činnosti (možná jsem Vám právě psala), telka modře osvětlovala pokoj, když tu - ŤUK. A nic. Ticho. Klid.

To se mi jen zdálo, ale ono ne. Po chvíli zase.ŤUK. Nikde nic. Holky spí.Kuba ještě není doma, no, já jsem se už asi opravdu zbláznila (žádná idylická matka).Když se to opakovalo počtvrté, už jsem nevěděla, kam bych se ještě podívala, abych zjistila původce. Ostatně proč pátrat daleko, ve vlastních řadách máme bohaté rezervy. A taky že jo. Konečně. S dalším ťuknutím, zůstala ležet na poličce u lavice bílá fazole. Během vteřiny mi bylo jasno. Aha, ostatní se odrazily a zmizely pod lavicí, což působilo nadpřirozeným dojmem, ale je to hlavně o nadpřirozených schopnostech holek.

Umně skryly, že aranžmá darované od mé kamarádky plné nádherně seřazených pytlíčků plných hrachu, fazolí, pšenice a jiných poživatin, je již pěkně nenaaranžovatelné. Vysvětlím. Pytlíčky proděravěly, profesionálně natočily směrem ke zdi, aby nebylo vidět, co být viděno nemá. No, smát jsem se musela. Zvlášť, když jsem si představila, jak se ty dva mozečky musely semknout, aby se tvářily jako že nic. Majda musela překonat to své školkovské -"To se řekne!". Terka to, že vše co chuťově nezná, strčí do pusy a pak už to holt pozná na ní každý, že něco jedla a co jedla.

Ono to není jediné tajemství, které ty dvě mají.Ve svém pokojíku mají kout nebo spíš škvíru mezi dvěma skříněmi, kterou z mně neznámého důvodu vyhradily jako místo pro všechny pokažené hračky, které se nemají dostat pod rodičovský ostříží zrak. Hledáme pexeso, kvarteto, kostku,(je celkem jedno co, tak proč vyjmenovávat) a jedna chybí. Většinou se najde "pokažená" tady. Je buď přetržena, odloupnuta, pokreslena, no, prostě, někdo to udělal.

Někdo to dokonce udělat musel. Většinou se ozve jméno té druhé, takže v jeden okamžik už znám dva původce zkázy, ale vždy je to jméno , jak jinak, té druhé.

Přes mé mateřské srdce se ale přelije blažený pocit, když jsem tuhle zase řešila v mých očích prohřešek a ptala se, kdo, že? Bylo ticho. Ty dvě se na sebe jen dívaly a byly ticho. Povedlo se, Bože, ty víš, že přesně to jsem si přála. A tak dostaly gumu obě dvě a šly vygumovat počmáranou postel obě "vinice." Jo, jo, tak takhle tedy ano. Už nechcem hrát pořád stále stejnou písničku - já ne , já ne, to ty, to ty. Už všechny za jednu, jedna za všechny. Že by ta výchova k něčemu byla, že by? No, nevím.

Když jsem si tuhle při mytí nádobí drásala dlaně svých rukou o zaschlé drobky na skleničkách našich berušek a rezignovaně promlouvala ke Kubovi,že už opravdu nevím, co mám teď dělat. Obě čtrnáct dní nemocné, mrzuté, stále doma, koušou se, škrábou a mají ponorkovou nemoc ještě k té chřipce. Díval se na mne s pochopením, ale zároveň s nechápajícím výrazem, že by jeho berušky, které právě seděly před Večerníčkem v sesterském objetí a hltaly každé jeho slovo, mohly být ony jezinky, které líčím.

"Chápu Tě, ale já se na ně zlobit prostě nedokáži". Ani jsem to po něm nechtěla, však ono na něj taky dojde. A nebude to ani tak dlouho trvat. Ve čtvrtek se ukáže. "Lomikare, Lomikare (respektive Kubo, Kubo) do čtvrtka a do dne si povíme, kdo z koho."

P.S. Tuhle jsem četla článek o známém českém malíři, který hovořil o své dceři. Jeho citace:" Hodně zlobí, tak si myslím, že z ní něco bude," mne nadchla. Už to vím. Z mých dětí určitě něco bude.