O šesti deštníčcích a jedné radosti

Je dopoledne a volá Kubova maminka:"Co se mnou uděláš, já jsem Majdě koupila takový rozkošný deštníček k narozkám. No, a když už, tak jsem vzala Terce taky, aby se nepopraly." Má první reakce byla upřímná, leč ohromená. "Já už je mám pro ně koupené skoro měsíc a půl a syslím si je na vánoce." "Já se ale radila s Kubou a ten říkal, že je to dobrý nápad, že se určitě budou líbit," snažila se vysvětlovat babička.

No jo, chce se mi povzdechnout, promiň Jakube, ale vzít si tě na pomoc při řešení toho, co má ženská část rodiny ve svých skříních, je jako chtít po hodinách, aby šly pozpátku. Teoreticky je to možné, prakticky by nikdo nevěděl, kolik právě uhodilo. A tak nějak je to s Kubou.

Nešťastná babička, které se během chvilky skvělý nápad zdál neřešitelný, měla po náladě."Jak mohu jít měnit něco v pátek odpoledne, když jí o víkendu nebudu mít co dát," úpěla.Každá rada dobrá. Vyřešila to tak, že deštníčky holčinám dala.

Nadšení bylo nevídané, a přesto, že si teď občas nejsem jista, zda Laďka vidí ještě stále na obě oči, vystřelovací deštníčky byly toho dne číslo jedna.

Já mám teď ve skříni dva méně skvostné exempláře dívčích deštníčků, ale za super ceny, no sedmdesát korun za oči plné radosti se mi zdálo úžasné. No, nekupte to (že já to kupovala). A kdybych to Kubovi pod tíhou nadšení neukazovala, že je mám!!!

Ale já ho chápu, kdyby si měl brát do hlavy každou novou věc, tak by snad i věděl, že právě toho či onoho dne mám na sobě něco nového. Uznejte, že to nejde, musí si přeci zachovat mužský přístup. Někdy mám pocit, že ten velí, nikdy nepochválíš manželce své nové věci, neb se zlým se potážeš. Jinak nás má ale rád. Faktem je, že i kdybych mu zastoupila vchod dveří a vypnutím hrudi na maximální rozměr se snažila upozornit na část oděvu, kterou bych si přála pochválit, myslím, že by se nejprve podivil, kdy že jsem se tak spravila. Pak by si řekl, že s tou pihou na bradě bych zřejmě měla něco dělat, no, zkrátím to. Většinou jsou holky ty, které hlásí:"Ty máš jiný tričko, viď, mami?" "No a jak mamince sluší," zachraňuje situaci Kuba. Ale vrátím se k jádru pudla.

Mně zůstaly dva deštníčky, a tak jsem trochu posmutněle líčila schopnost mou a babiččinu vcítit se do dětské dušičky babičce druhé (tedy mé mamince). Ta, jen co jsem začala, řekla:"Myslíš, deštníčky. Dětské deštníčky. Ty, co jsi říkala, že jsou zbytečností, když už nemáš ruku, ve které bys je donesla domů, když pršet přestane a holky je už nechtějí držet?" "Přesně ty. Já vím, že jsem to říkala. Víš, ale když jsem je tam viděla a představila si tu jejich radost u vánočního stromku, prostě jsem neodolala." "Hm, tak to abych ty, co jsem koupila já, šla rychle vyměnit třeba za něco jiného. Co pláštěnky?", prohodila ledabyle mamka. A já se rozřehtala. Celé příbuzenstvo šílí, že máme tolik ženských a teď je i to málo. Šest deštníčků je opravdu darda.

Když jsem tuhle předeštníkovanou historku líčila Jakubovi, začal se chechtat (přesto, že částečně původcem "neštěstí")a povídá."To bude bomba, každá v každé ruce deštník a na sobě novou pláštěnku. To abychom chodili ven jenom když bude pršet, přece to všechno musíme nějak využít, ne?" A mně z toho začalo tak nějak divně mrazit kolem žaludku - ostatně kočár, Laďka, holčiny, pláštěnky, deštníčky, bez výtahu, do našeho patra,... Proč myslet na nejhorší.

Mimochodem nevíte o někom, kdo by chtěl po vánocích odkoupit tak pět-šest dívčích deštníčků? Kdoví, jsme rozvětvená rodina, tak ať jsem na vše připravena...